Znovuzrození malého hrádku
Příjemná pevnůstka venkovské šlechty
V rámci naší kampaně na podporu našeho webu, jsme dostali od archeologa Milana Sýkory k dispozici 3D model malého hrádku Skalka. Dodal nám videozáznam s potřebnými informacemi, na základě čehož jsme my napsali a namluvili komentář, aby se náš čtenář/divák mohl s opevněním zaniklého středověkého hradu důkladně seznámit. Na Skalce chceme ukázat, jakým způsobem lze v budoucnu využít vybrané peníze a ve spolupráci s tvůrci 3D modelů oživit mnohem větší hrady a pevnosti. Když bude peněz dost, uděláme i interaktivní prohlídku.
Počítačové modelování dávno zaniklých historických staveb má proti obyčejnému obrázku či technickému nákresu obrovskou výhodu v tom, že se jím dá virtuálně procházet a přibližovat detaily. Samozřejmě je potřeba vycházet ze zjištěných archeologických dat, aby nám před očima vyrostly skutečné stavby, které už před staletími zmizely z povrchu zemského.
Od středověké tvrze k baroknímu zámku
Skromné zbytky hradu Skalka se nachází 2 km severoseverozápadně od Třebenic v Ústeckém kraji uprostřed malebného Českého středohoří. Jediným výraznějším pozůstatkem někdejšího sídla je kompletně dochovaná válcová věž, korunující sice výrazný, ale zároveň nepříliš vysoký skalní hřeben. Skalka je krásným příkladem hradní architektury poloviny 14. století a pěkně ilustruje proměny sídel v obdobích následujících.
Hrad Skalka se prvně připomíná snad již roku 1357, kdy se zmiňuje Petr zvaný Skála, ale jistě jej můžeme doložit až roku 1359, kdy se Petr již pyšní predikátem ze Skalky.
Petr příslušel k původně měšťanskému rodu Kaplířů ze Sulevic a stal se zakladatelem jeho skalsko-řehlovické větve. Kaplířové v průběhu 13. a 14. století získali rozsáhlé majetky v západní části Českého středohoří, většinou však sídlili na tvrzích. Ostatně i hrad Skalka byl v první stavební fázi spíše drobným objektem.
Za husitských válek držel Skalku Hanuš ze Sulevic, straník krále Zikmunda, válečné události se však kupodivu objektu vyhnuly. Sulevičtí se na hradě udrželi ještě po celé 15. století, pak ale došlo k majetkovým přesunům. Po epizodických držbách Jiřího Vrše ze Sádlna a Jana z Vřesovic získal Skalku roku 1544 Jan Kaplíř ze Sulevic z košťálovské rodové větve.
Právě hrad Košťálov je jedním z nejbližších hradních sousedů. V blízkém okolí bychom pak ještě našli hrady Milešov, Oltářík, Opárno a Ostrý.
Ani košťálovští Kaplířové nedrželi Skalku dlouho. Roku 1578 ji vyženil Adam Hrzán z Harasova, majitel Lanškrouna, Červeného Hrádku, Ronova a Stvolínek. Ten přestavěl dolní část hradu na poměrně malý renesanční zámek. Za vlády jeho rozmařilého syna Zdeslava, který působil jako hejtman Litoměřického kraje, zpustošila roku 1639 Skalku švédská vojska.
Jan Adam Hrzán, který byl roku 1650 povýšen do panského stavu a roku 1666 mezi říšská hrabata, nechal poničený renesanční zámek přestavět na barokní, přičemž na stavební materiál byly rozebrány a použity veškeré starší hradní konstrukce s výjimkou věže. Ta se měla stát nejenom výrazným symbolem starobylosti sídla, ale i ponurým vězením. Po Hrzánech zámek vlastnil rod z Hatzfeldu a poté Schönbornové. Dnes je majitelem obec Vlastislav.
Dispozice hradu
Hrad stojí na úzkém skalním hřebenu směřujícím ve směru severovýchod-jihozápad, který výrazně omezoval podobu hradní dispozice (viz fotografie 1 a 2). Nejvyšší místo zaujalo jádro hradu s válcovou věží a palácem (viz fotografie 3). Před ním se nacházelo horní předhradí. Jižní a východní stranu hřebene tvoří skaliska šikmo spadající k terase, na níž bylo umístěno dolní předhradí. Severovýchodní stranu tvoří skalní stěna, ke které se téměř přimyká budova zámku, původní dolní hrad. Severozápadní svah je povlovný.
Přístupová cesta směřovala na hrad od západu ze vsi Vlastislav (viz plánek hradu, bod 1). Těsně pod hradem se rozvětvila do dvou úseků. Jeden směřuje k dnešnímu zámku, v jehož suterénu dodnes nacházíme relikty pozdně středověkých staveb dolního hradu (viz plánek hradu, bod 9). Ten byl pravděpodobně opevněn samostatnou hradbou a přístupný bránou neznámé podoby (viz plánek hradu, bod 8). Lze předpokládat, že dolní hrad vznikl až v mladším období existence hradu, kdy palác v jádře přestal dostačovat potřebám majitelů sídla. Druhá větev cesty stoupala na horní předhradí (viz plánek hradu, bod 3), přístupné branou v jeho západním čele (viz plánek hradu, bod 2). Horní předhradí, vybavené zděnou stavbou na jižní straně, patřilo k nejstarším částem hradní dispozice a mělo nejspíše hospodářské a provozní funkce.
Dvě předhradí a válcová věž
Předhradí na východní straně vymezuje z části zavezený příkop (viz plánek hradu, bod 4), za nímž cesta procházela kulisovou branou (viz plánek hradu, bod 5) do jádra hradu a následně pokračovala podél severní strany skalního kuželu s věží (viz plánek hradu, bod 6). Za ní se nachází malé prostranství, které zabíral nepříliš prostorný palác (viz plánek hradu, bod 7). Válcová věž má nepravidelný půdorys a je vysoká 15,5 m. Od severovýchodní strany je přístupná vstupem ve výšce 9,5 m, k němuž patrně vedl můstek od paláce.
Pod vstupním patrem věže se nacházelo dnes již téměř zasypané přízemí s kdysi patrnými nápisy, které zde vyryli vězni v 17. a 18. století. První patro věže, do něhož vedl z vnějšku vstup, bylo velmi úzké a vybavené pouze žebříkem, jenž umožňoval výstup do druhého patra. I to mělo velmi skromné rozměry a lze zde rovněž vyloučit přítomnost nějaké složitější schodišťové konstrukce. Všechna podlaží oddělovaly prosté dřevěné stropy. Poslední patro již tvořil ochoz, který měl pozoruhodnou podobu. Dodnes má pěkně zachovány zuby cimbuří, které vyrůstají přímo od podlahy, ale není mezi nimi přítomná parapetní zídka. Obránce se tedy mezi stínkami mohl libovolně vyklánět, krýt se ale mohl pouze za zuby cimbuří.
Vzhledem k objemu napadaného materiálu v přízemí předpokládáme, že věž byla vybavena zděnou helmicí, nelze však ani vyloučit prostou střechu (viz obrázky 4 až 6). Vzhledem k informacím o věži ji lze jednoznačně považovat za klasický bergfrit, tedy za ryze obranný prvek.
Pod jižní a jihovýchodní stranou skalního hřbetu se nachází prostorná terasa opevněná hradbou, interpretovaná jako prostor druhého dolního předhradí (viz plánek hradu, bod 11). Přístup do tohoto hradního oddílu vedl branou na severovýchodní straně (viz plánek hradu, bod 10). Bohužel neznáme žádné relikty zástavby, která byla buď zcela odstraněna, nebo byla lehčí konstrukcí. Předhradí bylo nejspíše využíváno pro hospodářské a provozní funkce sídla.
Hrad skalka pod lupou
Chcete-li se více dozvědět o srovnání Skalky s ostatními podobnými hrady na našem území, rozklikněte si následující odkaz.
Sídlo drobné venkovské šlechty
Hrad vznikl patrně až kolem pol. 14. století a je klasickým případem bergfritové dispozice. Nejstarší část sídla představuje horní předhradí a jádro na vrcholu skalního hřebene. Jádro má klasickou podobu méně významných sídel té doby – sestává z bergfritu, drobného paláce, obvodové hradby a v ní umístěné kulisové brány. Podoba hradu se odvíjí nejenom od dobového standardu, ale hlavně od ekonomických možností stavebníka, který nepatřil mezi příslušníky elit, ale spíše mezi drobnou venkovskou šlechtu.
Patrně v 15. století se hrad rozšířil i na místo dnešního zámku, kde vznikl dolní areál, jehož účelem bylo rozšířit ubytovací kapacity a vytvořit důstojné bydlení pro majitele, jemuž již krajně stísněné prostory starého paláce nevyhovovaly. Zároveň tehdy nejspíše vzniklo i dolní předhradí, které významným způsobem rozšířilo prostor pro hospodářské a provozní aktivity. Pozoruhodné je, že hrad nebyl nikterak vylepšen po stránce obranných kvalit a po vojenské stránce zůstal zcela pasivní, spoléhající se na hradební ochozy a bergfrit. O to více pak překvapuje, že se majitelům tato laxnost v žádném z konfliktů nevymstila.
Hrad Skalka v kontextu hradní architektury představuje příklad velmi jednoduchého sídla drobné šlechty, kdy veškerá tíha obrany spoléhá na pasivní prvky. Pro předhusitské období, zvláště pak pro 13. a 1. polovinu 14. století, je takové řešení velmi časté, stejně jako skladba jádra, kdy palác doplňuje pouze obranná válcová věž. Modernizace hradu v 15. století zcela prozaicky směřovala pouze k rozšíření obytných a hospodářských složek sídla, nikoliv k vylepšení vojenské složky.
