V kůži webela Praporce Rattenschwanz
Praktická zkouška středověkých jezdců proti zformované pěchotě
V září 2021 se u zříceniny hradu Brandenburg v Německu konalo nevšední setkání reenactorů z celé Evropy, kteří se věnují druhé polovině 15. století, s názvem Lauchroden Feldlager. Mělo neobvyklý cíl: vyzkoušet chování a boj jízdy v sevřeném útvaru s dalšími pěchotními formacemi. Ale bylo toho mnohem víc. Co si zde reenactoři měli možnost prověřit a jaké užitečné zkušenosti si odnesli, se dozvíte v reportáži jednoho z účastníků, člena a webela (krajníka) Praporce Rattenschwanz
Hlavními pořadateli Lauchroden Feldlager jsou Arne Koets (Více se o něm česky můžete dočíst v rámci příloh Pod lupou > Arne Koets)) a Nick Kraus, reenactoři zabývající se druhou polovinou 15. století, kteří se zaměřují na podobu těžké jízdy a boj ve zbroji zvaný harnischfechten. Aby taková akce měla smysl, je potřeba sezvat co nejvyšší možný počet účastníků, kteří se věnují dané době v odpovídající kvalitě zpracování, a to včetně nejrůznějších detailů jako je například jezdecká výstroj. Nakonec navzdory různým pandemickým opatřením přijelo kolem dvou set účastníků z bezmála celé Evropy. Byly zde reenactoři ze Švýcarska, Holandska, Belgie, Lucemburska, Dánska, Švédska, Norska, Polska, Rakouska, Německa, Itálie a České Republiky. Z naší země se zúčastnilo celkem 32 zástupců ze spolků Fähnlein Rattenschwanz (více o nich v článku Zažít středověk na vlastní kůži a dále se jim věnuje příloha Pod lupou > Praporec Rattenschwanz a jeho webelové) a Praga Jagellonica 1471, kteří bojovali ve formaci pikenýrského čtverce a podpůrné jednotky halapartníků.
Dril je nutný a přináší poučení
Na akci jsme přijeli v pátek. Přivítalo nás množství známých, které jsme dlouho neviděli. Následovala stavba tábora, což jsme se rozhodli vzhledem ke vzdálenosti pojmout minimalisticky a s ohledem na dochované prameny pro pěchotu také realisticky. Vybavili jsme se tedy pouze několika nejnutnějšími přístřešky. Následovalo představení pravidel a doporučení, jak se v rámci boje chovat k sobě navzájem a ke koním, doprovázené řadou názorných ukázek na figurantech, které provedl hlavní organizátor Arne Koets. Pravidla byla jasná, poměrně jednoduchá a pro nás, účastníky z „divokého Východu,“ až přívětivě tvrdá. Vše sloužilo ku spokojenosti a bezpečí všech zúčastněných.
Lauchroden Feldlager je určen pouze reenactorům, takže zde nejsou diváci. Formátem připomíná z českých obdobných reenactorkých podniků dnes již legendární Panskou bitvu, nebo dříve konané Burgundské války či některé české „dřevárny“ (akce, kde se bojuje dřevěnými zbraněmi, pozn. red.). Účastníci si zde mohou vyzkoušet různé bojové scénáře bez jasně daných výsledků a konkrétní průběh závisí na bojových schopnostech jednotlivců a dobré taktice velitelů. Nasazení jízdy je pak vzhledem k bezpečnosti samozřejmě omezené.
Po skončení briefingu jsme využili našeho shromáždění v tradičním duchu, a to oblíbeným pikenýrským drilem – procvičením nejrůznějších pohybů čtverce, ale i změn celé formace pro různé situace (rychlé obracení na různé směry, sklápění zbraní proti jízdě, tvorba formace poslední záchrany igel – tedy ježek – a samozřejmě, návraty zpět do původní pozice).
Na Lauchrodenu jsme jej měli obohacený o využití jízdy. I když šlo v podstatě o výcvik dvou různých stran společně, ukázal nám naše vzájemné limity. Zjistili jsme, že při kontaktu s koňmi se nemusíme zbytečně bát a přispívat tak k obecné panice. Když mezi jednotkou prostupují, je lepší zůstat v klidu a nechat je projít. Museli jsme také reagovat obzvláště pružně. Navzdory tomu, že jsme si udržovali o rozložení jízdy na bojišti přehled, byla mnohem rychlejší, než jsme očekávali.
Ačkoliv jsme zde spolupracovali s naprostými špičkami v oboru historického jezdectví, ukázalo se několik faktorů jako zásadních pro využití jízdy v boji. Především jsme zjistili, že koně potřebují čas, aby se seznámili mezi sebou a vyjasnili si hierarchii nově vzniklého stáda. Shromáždění oři byli sice zvyklí například na tjost či bojové ukázky z různých období včetně napoleonských válek, ale i tak měli velký problém s koňmi kolem sebe. Dalším faktorem je místo, kde standardně žijí. Ti, co pocházeli z rovinatého Nizozemska, se v kopcovité krajině Durynska velmi rychle unavili, což nepřidalo jejich schopnosti snášet stresové situace. Na tom se také podílela doba strávená jejich transportem na místo. Finální tečkou pro mnohé čtyřnožce bylo představení našeho pikenýrského čtverce. Velká masa křičících lidí, co rytmicky opakuje povely, která se pohybuje až nečekaně rychle, a vztyčením či sklopením zbraní mění svou velikost, je děsivá i pro mnohé reenactory, kteří ví, o co se jedná. Je tedy jasné, že i sebevíce spolupracující kůň bude mít vždy velký strach z takového houfu lidí, pokud na něj není zvyklý.
Šturm na Brandenburg
Po bujaré noci v hradní krčmě a herně nás přivítalo mlhavé sobotní ráno a my v obdobném duchu, jako v pátek, pokračovali v drilu ve formacích pěšáků a jezdectva. Už jsme věděli, co můžeme čekat a mohli se tak ve výcviku posunout o něco dále, takže se díky tomu několik nových rekrutů lépe začlenilo mezi stávající mazáky. Zvýšená efektivnost byla jasně patrná i pro diváky z řad ostatních spolků z jiných zemí, kteří uznale pokyvovali hlavami už u snídaně, a dokonce se našli i zájemci, které mašírování s píkou natolik uchvátilo, že se neudrželi a chtěli jej také vyzkoušet.
Prvním ze střetů bylo dobývání hradu Brandenburg (více se o jeho historii dozvíte v příloze Pod lupou > Hrad Brandenburg). Den a noc předem jsme měli dostatek příležitostí si jej prohlédnout a zjistit, že je velmi členitý, má spoustu nejrůznějších pastí a jeho dobytí nebude nic jednoduchého. Na straně obléhatelů bylo několik německých kanonýrů, náš Praporec, Praga Jagellonica 1471 a italské skupiny Famaleonis a Compania d’Arme del Carro, mezi obránci pak byly zastoupeny převážně německé skupiny Kurfürstlich Sächsische Kriegsknechte 1475 a wroclawská hotovost Harnischfechten Bressla.
Překvapivý útok a slabina švýcarského čtverce
V neděli jsme se měli střetnout v poli. Jelikož byla převaha českých bojovníků během sobotních střetů jasně patrná, proměnilo se rozložení sil. Německý šik obránců hradu posílil italský kontingent a vydaly se spolu s částí jízdy jednou z kratších cest na místo bojiště. Česká výprava, k níž se znovu připojila i „zrádná“ hotovost Nového Města pražského, zvolila lesní pěšinu mezi kopci. Doprovázeli je dva zvědi, kteří i přes poranění rukou, odvedli skvělou práci. Díky dobrému přehledu o okolí a pozicích nepřátel se nám podařilo skrýt postup čtverce s píkami mimo zorné pole protivníka za horizonty vrcholků na náhorní plošině a mezi remízky. Mezitím jeden ze zvědů odlákal nepřítelovu pozornost hlukem v místech, odkud byl očekáván náš příchod.
Tato situace nám umožnila vyzkoušet taktiku švýcarského čtverce, jak ji máme zaznamenanou v kronikách z burgundských válek, kde se na protivníka, který stojí pod kopcem, naráz rozběhne řada pík. Výsledek byl drtivý.
Ačkoliv se koně nestihli střetu přímo zúčastnit, počínání velké masy lidí je vyděsilo natolik, že nakonec proti původním plánům zvládla jízda jen minimum střetů s pěchotou. Několik „chargů“ do připravených řad německo-italské pěchoty a pár pokusů proniknout mezi píky ježka vyčerpalo ze čtvernožců veškerý bojový elán, který ještě měli, a tak další bojové akce probíhaly jen mezi pěchotou. I tak tyto střety dokázaly, proč to byla právě jízda, píka a střelná zbraň, kdo kraloval bojištím i v následujících stoletích.
Následovalo několik rychlých střetů podle podobných scénářů, obvykle se stejným výsledkem – kromě toho, kde se projevila zásadní slabina švýcarského čtverce. Byla jím střelba, kterou v Naučení ku králi Vladislavovi, kterak se mají šikovati jízdní, pěší i vozy zmiňuje významný český kondotiér Václav Vlček z Čenova. Dva lučištníci byli na relativně krátkou vzdálenosti schopni na čtverci napáchat veliké škody. S tím souvisí zvláštní paradox popsaný v boxu Nebezpečné hroty německých šípů.
Nebezpečné hroty německých šípů
Němci se v reenactmentových střetech snaží velmi dbát na bezpečnost, a tak často řeší, že boje jsou příliš intenzivní a brutální. Přesto v takových bojích střelci využívají takvazné blunty, malé hroty na šípy a šipky s tvrdým hrotem. I přes množství plechu a dobových ochranných prostředků na druhou polovinu 15. století, je považuji za extrémně nebezpečné a je jedině dobře, že česká scéna jde v tomto ohledu jiným směrem.
Západní odpovědnost vs. české kompromisy
Jaké inspirace, které by mohly prospět české reenactmenové scéně, jsem si z akce odnesl?
Především to, jak k rekonstrukci přistupují různí lidé. Hnacím motorem je zde spíše láska k historii, než k hobby, které spojuje příjemnou míru násilí a alkoholismu v pěkných kulisách, jako tomu mnohdy bývá v České republice. I když se třeba není možné potkat fyzicky, můžete se znalejšími zahraničními reenactory řešit veškeré detaily, protože díky lásce k historii vám rádi pomohou a odpoví na jakýkoliv dotaz.
Stejně jako na mnoha jiných akcích, jsem si potvrdil, že mnohé věci, které u nás často vnímáme jako nemožné či velmi obtížně proveditelné, jsou jinde poměrně běžné.
Projevuje se to například užíváním typicky českých kompromisů, jimiž jsou gumové podrážky bot, moderní brýle, nepadnoucí střihy oblečení a nevhodné kombinace zbrojí. Mezi další patří to, že zde bylo zcela realistické se střetnout s jezdcem, který je kvalitně dobově vystrojen od výbavy sebe sama, přes výstroj koně v podobě sedla a třmenů, ale i zbroje na koně, bez toho, aby šlo o nějaké úpravy westernové výbavy schované pod deku, se kterými se v Čechách také běžně setkáváme.
Právě pozornost k detailům způsobuje, že z nich poskládaný celek působí zcela uvěřitelně a akci posouvá na vyšší úroveň. Najednou jsem jako pěšák nestál v boji proti někomu, kdo je oblečený jako rádoby-husita, co se snažil z fundusu skupiny poskládat jakous takous výbavu, ale proti italské hotovosti. To vše ukazuje, že taková úroveň je i v našich podmínkách a s českými platy dosažitelná. Ostatně zastoupení českých výrobků na reenactorech z ostatních zemí nebylo zrovna nízké. Problém totiž neleží v dostatku a objemu výbavy, ale spíše v jejím kvalitním zpracování. Zmíněný italský pěšák je přesně jednou z postav, na kterou toho není třeba mnoho (štít targone, krátké kopí, dýka, civilní oděv, přílba, případně pak plechové holeně a další ochranné prvky). Díky dobrému zpracování a vhodné volbě barev, střihů a materiálů je potom taková jednotka ihned rozeznatelná a působí koherentně.
Arne a Nick takovou akci pořádali poprvé, proto se neobešli bez různých porodních bolestí, které v takovém případě nastupují a nedosáhli tak naprostého vyčerpání jejího potenciálu. Přesto Lauchroden Feldlager přinesl mnoho nových příslibů do budoucna. Dá se očekávat, že akcí v podobném duchu bude přibývat, stejně tak jako lidí, kteří se našemu koníčku věnují s takovým zápalem. Opět jsme načerpali řadu kontaktů na nejrůznější spolky, výrobce a jednotlivce, se kterými budeme do budoucna spolupracovat. Komunikaci a spolupráci mezi jednotlivci a spolky napříč zeměmi a obdobími tak považuji za jeden z klíčových principů, který může nadále posouvat naše společné hobby. Ačkoliv jsme zanechali na ostatních hluboký dojem, jak po stránce výbavy, tak po stránce bojové efektivity, můžeme se zde ještě hodně poučit. Nemohu se dočkat, až to vše využijeme.
Lauchroden Feldlager pod lupou
Zodpovědná hodnost
Fähnlein Rattenschwanz česky Praporec Rattenschwanz se věnuje nácviku švýcarského pikenýrského čtverce již 12 let. Pravidelně trénuje pohyb a boj ve zmíněné formaci několikrát do roka – ranní pikenýrský dril je tak stálicí každé akce, které se účastníme. Snažíme se po všech stránkách o co nejvěrnější rekonstrukci, jednak ve využití konkrétních formací a povelů, jednak v oblečení, výstroje a výbavě, stejně jako v představě duchovního života švýcarského pěšáka období burgundských válek. To předpokládá velké nasazení při studiu pramenů, dochovaných částí výbavy a jejich interpretace. Kromě účasti na zahraničních setkáních a rekonstrukcích, se soustředíme především na organizaci akcí pro členy našeho spolku, kteří pochází z celé republiky. Přibližně jednou až dvakrát do roka také pořádáme větší akci pro širší veřejnost například Bitvu Budyně, nebo Bitvu Uherský Brod 1469.
Autor článku ztvárňuje v pikenýrském čtverci funkci nižšího důstojníka webela, tedy „krajníka“. Webelové nejsou přímo součástí čtverce, ale stojí mimo něj u jeho rohů a jsou vybaveni kratšími tyčovými zbraněmi (především halapartnami). Jejich hlavním úkolem je předávat povely vyšších částí velení (tedy hejtmana a lojtnanta – „Hauptmann“ a „Leutnant“) čtverci, dohlédnout na jejich provedení a udržovat pořádek ve formaci. Poslední bod je vzhledem k využité zbrani (píce o délce přesahující 4 metry) naprosto zásadní, protože je velmi snadné neopatrnou manipulací s dřevcem ohrozit jak sebe, tak své spolubojovníky, a to nejen při samotném boji, ale i při tak rutinní záležitosti, jakou je pochod. Jednotliví pikenýři mají ve čtverci pevně daná místa, protože je nutné vykonávat povely a pohyby s píkou mechanicky přesně a udržovat stále stejné rozestupy mezi jednotlivci, aby se vyhnuli zapletení pík nad hlavami.
Mnohé vlastnosti čtverce mohou působit proti přirozeným instinktům jednotlivých bojovníků, kteří by rádi opustili svá místa, ať už jedním či druhým směrem. Součástí pracovní náplně webela je tyto vášně krotit. Další z jeho povinností je předávání informací velení, které může na základě jeho podnětů reagovat na situaci na bojišti. V případě, že velení není dostupné, musí všichni 4 webelové operativně fungovat na svou pěst. Z toho vyplývá, že je jejich pozice náročná na udržení přehledu a pozornosti na mnohdy hlučném a nepřehledném bojišti. K tomu se přidává nezáviděníhodná pozice mimo bezpečí hlavního bojového tělesa, která z nich dělá ideální cíle pro protivníky.
Zkušený bojovník a instruktor
Původem nizozemský instruktor HEMA (O tom, co to je, se můžete více dozvědět v podcastu HEMA a škola šermu Digladior), jízdní drezury a reenactor, žije v městečku Lauchroden pod hradem Brandenburg. Je také aktivní jouster, tedy účastník klání na koni s pevnými lancemi – dřevci (skupiny historického šermu v rámci vystoupení běžně používají lance nařezané). Pravidelně pořádá výukové semináře, jak pro jízdu v historickém stylu, tak pro šerm na koni i bez něj, ale i v boji ve zbroji, kulminující v podobě Rossfechten a Harnischfechten symposia, která každoročně pořádá rovněž v Lauchrodenu. Odježděno má přes 400 nejrůznějších turnajů, kterých se účastnil ve více jak deseti zemích na třech různých kontinentech. Příležitostně se také věnuje svému Youtube kanálu, kde postuje nejrůznější poznatky a ukázky s výše zmíněnou tematikou.
Pevnost se složitou historií
Zřícenina hradu Brandenburg leží nedaleko městečka Lauchroden na pomezí dnešního Durynska a Hesenska. Osídlení vrchu, na kterém se rozkládá, je podle nálezů patrné již od doby železné. Zmínky o hradu se ovšem objevují až ve 13. století. Jedná se o dvojhrad – podle záznamů ze začátku 14. století víme, že šlo o dvě oddělené stavby, které pak většinou měly dva různé majitele. Ostburg, neboli Východní hrad patřil až do roku 1359 pánům z Heringen, kdy pak několikrát za sebou změnil majitele, načež od roku 1415 patřil pánům z Herdy a na Brandenburgu, a to až do 19. století, kdy vymřeli. Westburg, tedy Západní hrad pak nejspíše nejprve patřil městu Erfurtu a potom od začátku 15. století pánům z Reckrodtu. Jejich rod vymřel na začátku 18. století. Obě části přestaly být relativně záhy vojensky významné a od 16. století chátrají. Jeden z hradních pánů si dokonce již v 15. století nechal postavit sídlo v městečku Lauchroden, které se nalézá pod kopcem, aby nemusel udržovat nákladný hrad.
