České stavovské povstání
Rozhovory Válečníků #8
Úvod
Dějiny raného novověku se v českém prostředí dělí na předbělohorské a pobělohorské. Významným mezníkem však nebyla jen „osudová“ bitva, ale celé dvouapůlleté povstání českých stavů, kteří paradoxně mluvili z velké části německy. My se na něj podíváme především z vojenského hlediska, srovnáme sílu obou armád a zeptáme se mladých historiků i reenactorů Kláry Andresové z Prahy i Tomáše Kocha z Brna, co jim na době mezi lety 1618 a 1620 připadá nejzajímavější
Většina historiků už dnes neoznačuje Bílou horu za národní tragédii, mimo jiné i proto, že nešlo o konflikt primárně národnostní, nýbrž společenský a náboženský. Věroučné hledisko, v němž proti sobě stojí protestanti a katolíci, se navíc v průběhu doby vytrácelo a ve skutečnosti šlo především o politickou moc.
Průběh povstání je mimořádně zajímavý i z vojenského pohledu a to nejen kvůli tomu, že se počítá za počátek třicetileté války, která zachvátila většinu zemí evropského kontinentu. Stavovský velitel Jindřich Matyáš Thurn stál dokonce třikrát s armádou před Vídní a jednou téměř i hrozilo, že by tam mohl ohrozit habsburského císaře.
Víme, že postupným vývojem se rebelie čím dál hlouběji nořila do vlastního marastu, na povrch vyvstávala neschopnost a neochota stavovských velitelů i politiků, morálka klesala pod bod mrazu a zcela selhala diplomacie, takže se nepodařilo dojednat potřebná zahraniční spojenectví s ostatními protestantskými státy. Přesto patří k významným milníkům, kterým se vyplatí zejména v našem prostředí věnovat pozornost.
Témata podcastu
- Trauma z Bílé hory. Jak se na výsledek povstání díváte jako na symbol národní tragédie? Šlo o konflikt Čechů proti Němcům. Mělo povstání šanci na úspěch?
- Porovnání síly, organizace, výbavy a taktiky stavovského a císařského (příp. ligistického) vojska v letech 1618–1620
- Klíčové body z průběhu vojenské kampaně z hlediska českých a moravských stavů
- Pověstná morálka stavovského vojska, které nedostávalo žold, a proto bylo nespokojené
- Bitva na Bílé hoře byla popsána už mnohokrát z různých pohledů. Vybereme ty nejzajímavější z hlediska obou respondentů. Které faktory rozhodly o porážce stavovského vojska?
- Stavovské povstání jako iniciační počátek třicetileté války. Byl by bez této první „české fáze“ průběh dalších bojů jiný?
Chcete-li ještě lépe pochopit okolnosti bitvy na Bílé hoře, přečtěte si článek z pohledu řadových vojáků na spřáteleném portálu Pochopte dějiny.
Kdo je Klára Andresová (* 1989)
Historička zabývající se dějinami vojenství a vojenské knižní kultury. Působí v Historickém ústavu AV ČR a je doktorandkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Je též členkou Společnosti pro výzkum dějin vojenství. Odborně zkoumá vojenské dějiny 16. a 17. století a vojenské spisy z téže doby. Daná témata také popularizuje prostřednictvím přednášek pro veřejnost, populárně naučných publikací a vystupováním v médiích. Věnuje se reenactmentu v rámci Regimentu zemské hotovosti a příležitostně též ve spolku Ogary pogoni.
K tématu stavovského povstání doporučujeme článek Kláry Andresové:
Zemská hotovost v českém stavovském povstání (1618–1620)
Kdo je Tomáš Koch (* 1986)
Kurátor Muzea města Brna a historik. Věnuje se nejen vojenským dějinám 16. a 17. století, ale také dějinám každodennosti a odívání z tohoto období historie. Kromě článků pro historicky zaměřená popularizační periodika (např. Živá historie) je také autorem knihy Jankow1645, projektu Erdhart 1645 a www.tricetiletavalka.cz. Také je re-enactor (Die Kompanie – pěchotní kompanie mezi lety 1615-1620 a kolem roku 1645) a člen Spolku pro historii a řemesla Danar.
Tažení pod lupou
Po rozkliknutí následujícího odkazu si můžete prohlédnout mapu tažení během stavovského povstání, o níž se v podcastu mluví.
Přepis textů k jednotlivým částem povstání k mapě:
1. Počáteční tažení, září 1618
Po defenestraci (květen 1618) trvalo několik měsíců, než obě strany zformovaly svá vojska. Počátkem září se pak pohnuly císařské jednotky pod vrchním vedením Buquoye, který převzal Khuenův sbor a překročil moravskou hranici. U Německého brodu (dnes Havlíčkův) se spojil s Dampierrem a společně táhli na Prahu. Měli asi 10 000 pěšáků a 4 300 jezdců. U Čáslavi jim však zastoupil cestu stavovský velitel hrabě Thurn, jemuž přitáhl na pomoc 17. září hrabě Hohenlohe. Společně vytlačili císařské až k Českým Budějovicím. Začátkem listopadu pak Thurn napadl Dampierra nedaleko Pelhřimova a rozprášil jeho vojska, což byl první válečný úspěch armády českých stavů.
2. Thurnův pochod, 1619
Po smrti císaře Matyáše 20. března 1619 se vzbouřila část stavů i na Moravě, hrabě Thurn proto dostal za úkol, získat je na svou stranu. Táhl na Jihlavu, Znojmo a počátkem května pomohl dovršit převrat v Brně, což znamenalo, že i Morava teď stála proti novému císaři Ferdinandovi II. Počátkem června pak táhl Thurn s asi 12 000 muži na Vídeň, kde počítal i s pomocí vzbouřených rakouských stavů. Na pár dní Vídeň oblehl, ale už 14. června musel ustoupit zpět, protože z jižních Čech volal o pomoc hrabě Hohenlohe zle tísněný císařským vojskem. Kvůli Hohenloheho váhání porazil císařský velitel Buquoy 10. června vojsko dalšího stavovského velitele hraběte Mansfelda u Záblatí.
3. Rozmístění vojsk, červenec 1620
Přes zimu se politická i vojenská situace naklonila ve prospěch Habsburků, které výrazně podpořili španělští příbuzní i polský král. Navíc se k nim přidala obnovená Katolická liga z říše pod vedením Maxmiliána Bavorského. Českým povstaleckým králem se sice mezitím stal Fridrich Falcký, ale oproti očekávání ho nepodpořila Protestantská unie a jen velmi liknavě jeho tchán anglický král Jakub I. Jisté pomoci se vzbouřencům dostalo od stavů slezských i hornorakouských, ale jejich počty byly nevalné a Hornorakušanům navíc uštědřil porážku Maxmilián Bavorský, čímž získal jejich 3 000 vojáků do svých služeb. Na stranu císaře přešla také Benátská republika, která dosud podporovala české stavy. České a moravské vojsko nedostávalo žold a bouřilo se. Novým vrchním stavovským velitelem se stal kníže Kristián z Anhaltu, hlavní rádce Fridricha Falckého.
4. Katolická ofenziva, září 1620
Po vítězství nad rakouskými stavy převzal vůdce Katolické ligy Maxmilián Bavorský velení i nad částí císařské armády. Spojené císařsko-ligistické vojsko následně vtáhlo do Čech, kde krutě vydrancovalo několik měst (Prachatice, Strakonice, Sušice), přičemž nejhůř to odnesl 30. září Písek. Děsivé zprávy o tamějším masakru se rozletěly po celé zemi. Z Moravy v tu dobu spěchal na pomoc vrchní stavovský velitel Kristián z Anhaltu, aby se 24. září spojil u Tábora s Thurnem. Zaútočit se však neodvážili a zaujali postavení u Sedlčan. Sem je přijel povzbudit sám Fridrich Falcký, ale mezitím zradil stavy hrabě Mansfeld, který už dlouho nedostal žold, a tak za 100 tisíc zlatých vyjednal s císařem příměří.
5. Rakovník, říjen 1620
Císařsko-ligistické vojsko netáhlo od Písku přímo na Prahu, ale zamířilo obloukem kolem Plzně, v níž ležel nečinně podplacený Mansfeld. Vpředu táhl Maxmilián Bavorský se svými ligisty, jemuž zastoupil u Rakovníka cestu Kristián z Anhaltu, který sem přispěchal od Tábora, přičemž se mu podařilo protivníka předběhnout. Dne 27. října se zde rozpoutal dlouhý boj trvající několik dní. Maxmilián chtěl nejdříve vyhrát sám, ale nepřátelské vojsko se zakopalo v silných pozicích a nepustilo ho k Praze. Posléze přitáhl na pomoc s císařským vojskem Buquoy, jemuž zde čeští mušketýři poranili přirození, následkem čehož nemohl velet. Nakonec dorazil císařským na pomoc i Marradas a Valdštejn, ale stavovská armáda stále držela pozice. Po marných pokusech prorazit se 5. listopadu katolíci rozhodli nepřátelské pozice obejít a vyrazili k Praze. Kristián z Anhaltu je musel následovat.
6. Před Bílou horou, listopad 1620
Valdštejna odeslal Buquoy k Lounům pro zásoby, zatímco zbytek císařsko-ligistického vojska se od 5. listopadu pomalu šinul ku Praze. Ale stavovský velitel Kristián z Anhaltu je předstihl a počkal si na ně 7. listopadu večer u Unhoště. Maxmilián Bavorský s ligisty sem sice dotáhl dřív, nemohl však zaútočit, poněvadž čekal na Buquoye. Ten dorazil až pozdě v noci, kdy se už Anhalt stáhl k Bílé hoře, kde se hodlal opevnit. Ještě předtím se od vojska odpojil Fridrich Falcký, jenž měl dojet do Prahy a odtud poslat na Bílou horu proviant. To se však nestalo, a tak se o den později 8. listopadu odehrála rozhodující bitva povstání, kde bylo stavovské vojsko definitivně rozdrceno. Nastala doba pobělohorská.
