Četná vítězství věčného následníka
Anglický král se mohl na syna spolehnout
Úvod
Odvážný jako lev, zrcadlo rytířství, dobrý velitel a strašlivý plenitel. Tak anglického prince Edwarda z Woodstocku označují soudobé prameny. Byl legendou už za svého života. Vyznamenal se skvělými vítězstvími v prvních desetiletích stoleté války a anglickou armádu dovedl na samotný vrchol evropských středověkých vojsk
Edward z Woodstocku, princ z Walesu, byl nejstarším synem anglického krále Edwarda III. Plantageneta. Pokud se mohl někdo stát důstojným nástupcem anglického trůnu, pak to byl právě ten, jemuž se dostalo přezdívky „Černý princ“. V žilách mu proudila krev Plantagenetů a měl odvážného ducha svého praděda Edwarda I. Dlouhána (vládl 1272–1307), jenž anglické koruně podmanil Wales a utkal se se skotskými šiky Williama Wallace. Tyto vlastnosti sdílel i se svým otcem, Edwardem III. (vládl 1327–1377), schopným mužem, který dokázal po dlouhých letech zmaru a rozvratu anglického království obnovit v zemi královskou autoritu a vrátit koruně její někdejší lesk. A právě Edward z Woodstocku, hrabě z Chesteru, vévoda z Cornwallu a princ z Walesu, mu v tom od raného mládí vydatně pomáhal.
Bez koně cestou k vítězství
Společně s oběma Edwardy, otcem a synem, se ocitáme v počátcích stoleté války. Psal se rok 1346 a nastal moment, kdy anglická armáda v počtu přibližně 12 000 mužů pod přímým královým velením pochodovala francouzským územím na Paříž, aby ji náhlým a překvapivým útokem dobyla. Francouzům se však podařilo sebrat obrovské vojsko, které bylo až trojnásobně větší než invazní anglická armáda. Angličané se museli stáhnout. Obranné postavení zaujali v blízkosti severofrancouzského Kresčaku (Crécy-en-Ponthieu). Druhého dne ráno, 26. srpna 1346, přinesli zvědové francouzskému králi Filipovi VI. zprávu o tom, že nepřítel zaujal bojové pozice. Bitva se blížila!
Angličané obsadili pahorek s dominantou v podobě větrného mlýnu. Král rozdělil vojsko na tři šiky. Velení prvního šiku, složené z osmi stovek rytířů ve zbroji ovšem bez koní, dvou tisíc lučištníků a jedné tisícovky velšské lehké pěchoty vlastníci oštěpy a nože, bylo svěřeno šestnáctiletému princi z Walesu. Jeho šik zaujal postavení v první linii na úpatí kopce tak, že rytíři se zformovali do řad a na křídlech stanuli lučištníci s dlouhými anglickými luky, uspořádaní v šachovnicové formaci ve tvaru klínu, která jim účinně umožňovala chránit obrněnce.
Druhý šik pod vedením zkušeného velitele Williama de Bohuna, hraběte z Northamptonu, stanul o něco výše ve svahu, za pravým křídlem prince Edwarda. Hraběcí útvar byl přibližně o třetinu menší. Poslední část vojska vedl sám král a silou odpovídala prvnímu šiku jeho syna. Edward III. obsadil vrcholek pahorku před lesem, za nímž byl zbudován tábor ohrazený vozovou hradbou. Zde byli ponecháni i koně.
Není zásluh bez boje
Francouzi dorazili na místo neuspořádaně, plni sebevědomí a nadšení střetnout se s Angličany. Hlavní silou jejich armády byli těžkoodění rytíři z celé Francie, kteří měli za úkol anglické šiky převálcovat. Dříve, než se tak mohlo stát, přišli ke slovu Janované s kušemi. Jejich úkolem bylo střelbou oslabit anglické řady. Náhle se však strhl prudký déšť, který sice ustal stejně rychle jako začal, ale stačil na to, aby žoldnéřům navlhčil tětivy kuší a vydatně rozmáčel terén. Rozmáčený terén činil potíže hlavně pro těžké jízdě. To bylo pro francouzský postup poněkud nepříjemné, ale v žádněm případě rozhodující. Skutečné potíže nastaly Janovanům a zejména výkvětu francouzského rytířstva ve chvíli, kdy Angličané v tichosti natáhli své luky. Jean Froissart, kronikář stoleté války, napsal, že „angličtí lučištníci … začali vypouštět své šípy s takovou silou a rychlostí, až to vypadalo, jako když padá sníh.“
Účinek střelby byl zdrcující. Nikdo na francouzské straně neměl ponětí o smrtící síle ani o dostřelu dlouhých anglických luků. Lidé i koně padali po značných počtech. Do notně prořídlých řad nepřítele vyslal Černý princ welšské pěšáky, kteří svými dlouhými noži začali divoce pobíjet vojáky, ale i urozené muže. To poněkud rozladilo krále Edwarda, protože tím přišel o velké výkupné za zajatce. Při této řeži padl i český král Jan Lucemburský, který byl spojencem Francie. Když se rozvinul hlavní útok francouzské obrněné jízdy, podařilo se drtivé přesile probojovat řadami lučištníků až k rytířským šikům prince Edwarda. I přes ztráty, které Francouzi utrpěli, byl tlak obrovský a mladý anglický následník musel hájit pozice s vypětím všech sil. Přispět musel i druhý šik – Northamptonův. Nebezpečí však nepominulo.
Situace byla natolik vážná, že hrabata, bojující po boku Černého prince, vyslala posla ke králi, sledujícího řež od větrného mlýna, a žádala ho o podporu třetího šiku. Když král žádost vyslechl, zeptal se: „Je můj syn mrtev, shozen z koně nebo tak těžce raněn, že se o sebe nemůže postarat?“ Rytíř králi vysvětlil, jak urputný boj dole probíhá a že princ potřebuje jeho pomoc. S králem to ale nepohnulo. Poslal rytíře zpět se vzkazem, ať nečekají, že jim přijde na pomoc. „Pokud je můj syn naživu,“ řekl král, „nepřijdu ani za nic. …, ať chlapce nechají řádně si dobýt ostruhy, neboť jsem přesvědčen, že všechna sláva dnešního dne … připadne jemu …“ A tak se také stalo.
Velkolepé vítězství
Na bojiště se snesl soumrak. Francouzskému králi, který sám patřil mezi raněné, zbývalo pouhých šedesát rytířů, zatímco ztráty obyčejných mužů se dle dobových kronikářů počítaly na desítky tisíc. Bitva skončila naprostým rozdrcením francouzské armády a jednoznačným anglickým vítězstvím. Nyní se konečně král Edward setkal se svým synem, a tehdy údajně zazněla i tato slova: „Milý synu, kéž Bůh dá, aby ses vždycky takhle držel. Jsi můj syn. Obstál jsi opravdu královsky a jsi hoden toho, aby ses stal vladařem,“ píše Froissart. Černý princ zareagoval poklonou a vzdal hold svému otci a králi v jedné osobě.
Od Kresčaku se Angličané přesunuli k přístavu Calais. Zde se Černý princ účastnil jedenáctiměsíčního obléhání, které skončilo vyhladověním obyvatel a obsazením přístavního města Edwardovým vojskem. Po této nátlakové metodě bylo s Francií dojednáno příměří a otec i syn se vrátili do Anglie.
Záhada Černého prince
Slavná přezdívka Edwarda z Woodstocku se poprvé objevila až ve třicátých letech 16. století. Neexistuje jediný doklad, že by byla známa už za princova života. Dodnes však není jasné, z čeho tato přezdívka vznikla. Dvě nejpravděpodobnější teorie uvažují buď o inspiraci Edwardovým černým erbem a zbrojí (mělo jít o černý kyrys), nebo šlo o odvození přezdívky od princovy pověsti krutého vojevůdce a válečníka, zejména na francouzské půdě. Pravdu však nikdo nezná a nejspíš nepozná.
Dva roky po bitvě u Kresčaku se stal princ Edward prvním rytířem Podvazkového řádu, který společně se svým otcem založil. Tento řád odkazoval a hlásil se k legendě o kulatém stolu krále Artuše, jenž měl posílit jednotu mezi králem a jeho věrnými. Mezi Anglií a Francií nadále panovalo ujednané příměří, ale to nebránilo Černému princi, aby se věnoval pirátským přepadům aquitánského pobřeží. Klid zbraní, dodržovaný spíše formálně, definitivně skončil roku 1355, kdy král Edward získal od Parlamentu nemalou částku na obnovení výbojů na francouzské půdě. Plán invaze byl takový, že princ Edward zaútočí na Aquitánii a Gaskoňsko, zatímco jeho bratr John z Gentu vpadne do Normandie. Oba kontingenty se pak spojí a udeří na Paříž.
Geniální stratég
Černý princ se vylodil v Bordeaux a odtud zamířil do bohaté Aquitánie na jihu Francie. Kam přišel, tam plenil. Obléhal velké město Carcassonne, zpustošil hrabství Armagnac, město Narbonne vydrancoval. Jedna z jeho strategií byla zaměřena na vyvolání rebelie sedláků proti francouzskému králi. Veškerá jeho činnost směřovala k tomu, aby se Aquitánie připojila k anglické koruně a jeho dědictví. Úspěchem bylo rovněž navázání nových spojenectví, zejména s Karlem II. Navarrským. Z velké části uspěl ve svých cílech. V důsledku Edwardových akcí začaly od francouzského trůnu odpadat některé regiony. Po dokončení práce na jihu zamířil Černý princ k Loiře a postupoval na sever. Netušil, že francouzský král Jan II. Dobrý shromáždil obrovskou armádu, s níž zahnal k pobřeží anglické vojsko Johna z Gentu a nyní pochoduje přímo proti němu. Francouzi postupovali rychle a podařilo se jim předstihnout voj Černého prince, který se mezitím obrátil k Bordeaux, aby se přesile vyhnul.
Čerstvé a mnohem silnější francouzské vojsko, v počtu přibližně dvaceti tisíc mužů, přinutilo nedaleko Poitiers 18. září 1356 Angličany k bitvě. Ti byli sice v krajně nevýhodné situaci, ale měli dvě nesporné výhody. Nadobyčejně schopného velitele a dlouhé luky. Černý princ rozmístil svých šest tisíc mužů na hřebenu kopce, mezi vinicemi a živými ploty. Měl k dispozici tři tisíce obrněnců, dva tisíce lučištníků a tisícovku lehkých gaskoňských pěšáků. V těžkém terénu se Francouzům útok značně komplikoval. Princ si současně uvědomoval, že v dané situaci nemůže použít stejnou taktiku jako u Kresčaku. Jeho dva šiky těžkooděnců stály uprostřed, na křídla postavil lučištníky v klínové formaci a sám se svým šikem a oddílem obrněných rytířů zaujal místo vzadu jako záloha.
Královský vězeň Jan II.
Francouzi, kteří se rozdělili do čtyř šiků, zahájili bitvu útokem jízdy. Ovšem jak černý princ předvídal, bylo pro ně velmi obtížné prodírat se křovisky a révou, navíc pod soustředěnou smrtící palbou lučištníků z boků. I díky této skutečnosti, útok jízdy Angličané bez větších obtíží odrazili. Král Jan pak poručil svým rytířům sesednout z koní, protože se chtěl vyvarovat podobného masakru jako u Kresčaku. V dalším sledu tak postupovali opěšalí těžkooděnci, ale i pro ně byl postup do křovinatého svahu a pod palbou cestou ke zkáze.
Anglická těžká pěchota odrazila útok stejně jako ten předešlý. Následoval ještě poslední francouzský pokus o rozhodnutí. Lučištníkům pomalu docházelo střelivo, a tak Černý princ opět úspěšně zaimprovizoval. Poručil opěšalým rytířům vsednout na koně. Oddíl dvou set mužů vyslal, aby obchvatem vpadl Francouzům do boku. Sám pak se zbytkem jízdy vyjel dolů z kopce proti nepříteli.
Taktika to byla nečekaná a ve francouzských řadách díky ní vypukla panika. Začala jatka srovnatelná s bitvou u Kresčaku. Armáda slavné Francie přestávala existovat, stejně jako výkvět francouzské šlechty. Někteří však měli „štěstí“, protože padli do anglického zajetí a to včetně samotného krále Jana II., který putoval do vězení v londýnském Toweru. Výbornou kombinací manévrování a protiúderů obrněných rytířů, kteří se střídali v boji na zemi i na koni a s vydatnou podporou lučištníků a lehké pěchoty, dokázal Černý princ zcela zničit armádu i akceschopnost království francouzského. Dokonalé vítězství na dalších třináct let prakticky ochromilo bojeschopnost Francouzů.
Španělské dědictví
Po návratu do Anglie král jmenoval prince Edwarda do hodnosti místodržitele anglických držav ve Francii. Jako nový kníže (anglicky prince) Aquitánie přicestoval Černý princ roku 1362 do Francie, kde v Poitiers založil skvostný dvůr reprezentující majestát anglické koruny. Zde ho navštívil kyperský král Petr z Lusignanu a roku 1367 také vyhnaný kastilský král Pedro Krutý, Edwardův švagr. Návštěva však nebyla dílem náhody. Pedro byl svržen svým nelegitimním bratrem Enriquem z Transtamere a u Edwardova dvora žádal o pomoc. Na oplátku Edwardovi nabídl vládu nad Baskickem.
Edward začal chystat přípravy na novou válečnou výpravu. Zajistil si volný průchod až do Kastilie a poté vyrazil v čele třicetitisícové armády obhájit práva svého švagra. S nepřítelem se srazil v kruté bitvě u Navarrete. „Princ zářil nad jiné a odvážným bojem s nepřítelem prokázal svůj urozený původ a pravou rytířskost,“ píše Froissart. Angličané po tuhém boji nakonec zvítězili. Krále Pedra dosadili zpět na trůn, ale ten byl brzy zavražděn. Edwardovy velké investice, které do španělského tažení vložil, tím byly zmařeny. Princův dvůr se ocitl na mizině, a tak Edward začal v Aquitánii vymáhat vysoké daně. Zášti, kterou tím rozpoutal, využil proti němu i francouzský král. Edward ještě stihl vyvolat krvavý masakr v dobytém Limoges a poté se roku 1371 vrátil zpět do Anglie. O pět let později zemřel v důsledku nemoci, kterou se nakazil ve Španělsku, aniž by se stal králem, protože jeho otec Edward III. zemřel teprve rok po něm. Snad i proto se v dějinách nejlépe pamatuje pod svou přezdívkou Černý princ.
POSLEDNÍ SOUBOJ (2021) Film podle skutečné události z doby stoleté války
V loňském roce vznikl v Hollywoodských studiích historický film pod taktovkou zkušeného režiséra Ridleyho Scotta (např. Gladiátor, Království nebeské, Robin Hood). Odehrává se asi 10 let po smrti Černého prince, ale týká se také bojových událostí té doby. Scénář vznikl podle skutečného příběhu, jehož zápletku vám popíšeme v příloze Pod lupou – viz Souboj jako právní proces. Jedná se samozřejmě o komerční hollywoodské zpracování, od nějž nelze očekávat plnou historickou věrohodnost, přesto je pro zájemce o středověké dějiny jistě atraktivním lákadlem, jak se seznámit s reáliemi tehdejší doby.Doba Černého prince pod lupou
Další zajímavosti o Černém princi a stoleté válce si můžete přečíst po rozkliknutí odkazů.
Řinčení zbraní v době míru
Černý princ Edward byl příznivcem turnajů, které sloužily jako středověká alternativa sportovních zápasů, ale i k vyzkoušení své odvahy. Rytířské turnaje se zrodily ve Francii, v zemi rytířské a dvorské kultury. Šlo o velké společenské události s mnoha doprovodnými akcemi a dobrou organizací. Pro každou disciplínu, jichž bylo několik, byla vypracována speciální pravidla.
Původním účelem rytířských turnajů byl trénink obratnosti, válečnického umění a chrabrosti. Se soumrakem středověku turnaje nabývaly podoby zábavných her, což mimo jiné souviselo i s vývojem a změnou válečnictví.
Zřejmě nejznámější turnajovou disciplínou byl tjost, kdy se proti sobě rozjeli dva rytíři s cílem vyhodit toho druhého ze sedla. Obrnění jezdci k tomu používali dřevce, dlouhá kopí z měkkého dřeva zakončená tupým hrotem s korunkou dosahující délky téměř čtyř metrů. Klání mohlo ale probíhat i „na smrt“ s ostrým kopím, k tomu však musel dát svolení panovník. Nicméně tjost se odehrával v předvečer velkého klání, zatímco hlavním programem turnaje bývalo tzv. mêlée, kdy proti sobě stanuly dvě skupiny rytířů, kteří bojovali buď do slunce západu, prohry nebo útěku jedné ze skupin.
Na tyto středověké „olympiády“ se sjížděli rytíři z celé Evropy, přičemž nejvýznamnější z turnajových polí se nacházela v severovýchodní Francii. Nejběžnějšími povolenými zbraněmi byl meč, palcát a štít.Specifickým druhem klání pak byl „buhurt“ (buhurdicium) a tirocinium. Buhurt byla v podstatě jen hra na turnaj, pořádaná při různých příležitostech. Neformální souboje tak probíhaly mezi putujícími rytíři, nižšími šlechtici nebo tábořícími vojáky. Případně bývaly i součástí dvorských slavností. Tirocinium byl turnaj pořádaný speciálně pro nově pasované mladé rytíře. Důvod byl prostý. Nezkušený nováček by se v normálním turnaji mohl stát snadnou kořistí zkušenějšího rytíře.
Právo Jeana de Carrouges
autor přílohy: Matěj Veselý
Kromě turnajových soubojů byly velice populární soudní boje a to i v průběhu 14. století. Mezi země, kde figuroval mezi právními nástroji souboj, patřila i Francie. K nejlépe zdokumentovaným soudním procesům rozhodnutým soubojem můžeme zařadit i případ Jeana de Carrouges. Jde o tak dobře zaznamenaný případ, že dle něho byl natočen i film „Last duel“ od Ridleyho Scotta.
Souboj proběhl roku 1386 se svolením samotného francouzského krále Karla VI. Předmětem procesu byla pře mezi rytířem Jeanem de Carrouges a jeho sousedem a někdejším přítelem zemanem Jacquesem Le Gris. Ten měl znásilnit Carrougesovu ženu Marguerit, zatímco byl de Carrouges za obchodem v Paříži. Rytíř de Carrouges žádal satisfakci a soud zasedl. Obě strany podaly výpověď, soud však rozhodl, že pro nedostatek důkazů není možné vinu prokázat běžným soudním řízením. Byl tedy nařízen souboj, jehož průběh si můžeme představit nejen podle Scottova filmu zhruba následujícím způsobem.
Je chladné ráno 27. prosince 1386. V opatství na severním předměstí Paříže probíhá krátká ceremonie, zahajující poslední přelíčení sporu. Na jedné straně rozlícený de Carrouges, který hodlá obhájit čest své ženy, na druhé straně bránící se Le Gris. Souboj je zuřivý. De Carrouges jde po Le Grisovi jako dravec po kořisti. Padají první rány, teče první krev. De Carrouges je raněn, ale v zápalu boje bolest nevnímá a opětuje Le Grisův výpad. Le Gris je však zdatný válečník, brání se a dokonce svého protivníka připraví o meč. De Carrouges ale vytahuje dýku a jediným švihem vráží Le Grisovi do krku. Před zraky dvora, vévodů a mnoha Pařížanů se de Carrouges stává vítězem, získává tučnou finanční odměnu a navíc místo u dvora.
Risk je zisk
autor přílohy: Matěj Veselý
Stoletá válka byl konflikt, který se táhl od roku 1337 do roku 1453. Jednalo se o boje přerušované a často i přelomové ve vývoji taktiky. Jak začalo válečné soupeření, které trvalo více než 100 let? Jako každý velký svár v dějinách lidstva, ani tato významná etapa nezačala pouze na základě jednoho problému. Evropa v období pozdního středověku zažívala krizi – společenskou, náboženskou i ekonomickou. Byl to rozpad systému i příchod nových inovací. Velké morové rány a selská povstání provázely válečné vřavy podzimu středověku. Právě v tomto období vznikl boj mezi Anglií a Francií.
Jaký tedy byl důvod pro ,,sto let“ válečných konfliktů? Základem byla „dlouhá trvání“ historie obou zemí, které měly vliv na teritoriální nadvládu ještě z dob Viléma Dobyvatele. Tato významná osobnost druhé poloviny 11. století nejen že dobyla Anglii, ale ponechala si i své léno na kontintě – Normandii. Po následující staletí docházelo k opakovaným konfliktům mezi anglickým a francouzským panovníkem, které měnily i majetkové poměry na kontinentu na území dnešní Francie.
Neustálé spory vedly ke změně, která přišla roku 1259. Pařížská smlouva vznikla na základě dohody Jindřicha III. Plantagenta a Ludvíka IX. Anglický král se výměnou za území ve Francii dostal do lenního vztahu vůči francouzskému králi a musel mu vzdávat hold. Přesto se Francie snažila získat svá území zpět. V období před vypuknutím války se jednalo hlavně o vinařskou oblast Guienne, která byla obchodně velice významná. Jako záminka pro její odebrání posloužilo Filipu VI. nedbalé složení holdu od Edwarda III. Jeden důvod pro válku byl tedy na světě. Aby toho nebylo málo, stejný zájem o rozšiřování držav na francouzském území, měl i samotný Edward III. Jeho pohled a zálusk se ubíral směrem na Flandry, tedy území, které bylo s tím anglickým obchodně provázané. Anglie totiž produkovala nejkvalitnější vlnu v Evropě, která se dovážela do Flander. Tam byla předělána na nejkvalitnější sukna. Ekonomické výnosy z těchto míst byly samozřejmě výdělečné. Toho si byl vědom i Filip VI., který se rozhodl uvalit na anglické obchodníky sankce a došlo i k jejich zatýkání.
Ekonomické a mocenské zájmy se logicky staly hlavní příčinou dlouhé války. Olejem přilévaným do ohně byla i francouzská podpora dodávaná Skotům a spory s kurií. Zásadní záminka pro vyhlášení války se objevila v nástupnické problematice na francouzský trůn. Filip V. z Valois byl členem pouze boční větve Kapetovců a nikoliv přímým nástupcem Karla IV., jenž zemřel roku 1328. Proti jeho nárokům na trůn vystoupil i Edward III. Matka anglického panovníka totiž byla sama příbuzná Kapetovců a Edwardovi právníci použili k argumentaci starý saský zákon, který dovoloval dědit i po ženské linii. Pro anglického krále to však šlo pouze o záminku a „doutnák“, kterým ospravedlnil vyhlášení.
