Němý obránce Brna, 1. část
Pevnost potřebná ke kontrole moravské metropole
Úvod
Hrad Špilberk má za sebou bohatou minulost. Jeho role a využití se během historie několikrát změnily. Nejdříve to bylo sídlo nejvyšších pánů Moravy, pak nedobytná pevnost, aby nakonec jeho slávu vystřídala nechvalná proslulost těžkého extrémního vězení. V tomto článku se na „Špilas“ (jak mu domácky říkají brněnští obyvatelé) zaměříme hlavně jako na onu slavnou a nedobyt(n)ou pevnost a v první části se podíváme na jeho osudy do třicetileté války
Povědomí o hradu Špilberku se mezi širší veřejností udržuje kvůli oné vězeňské minulosti spíše jako o „žaláři národů“, zatímco slavná vojenská minulost není tak známá. Přitom jeho reprezentativní i obranná funkce byla po dlouhá staletí velmi důležitá a začala už ve 13. století.
První písemné zmínky o hradě Špilberku pochází z roku 1278. Jako symbol královské moci na Moravě a sídlo zemských pánů ho nechal založit Přemysl Otakar II., ale svému hlavnímu účelu dlouho nesloužil. Panovníci se zde příliš nezastavovali a chvíli zde pobývala Blanka z Valois, manželka Karla IV.
Od sídla markrabat k citadele
Od poloviny 14. století na Špilberku sídlil Karlův mladší bratr Jan Jindřich s titulem markraběte moravského a po něm hlavně jeho proslulý syn Jošt.
Jošt byl synovec Karla IV. známý svými velkými ambicemi, které se mu často dařilo naplňovat. Dokonce byl zvolen i římským králem, ale z titulu se neradoval moc dlouho. V roce 1411 zemřel právě na Špilberku jako svém sídle. Dál však dynastie moravských markrabat nepokračovala a Špilberk se ze sídla vládců Moravy postupně stal hlavně citadelou – vojenskou pevností chránící a zřejmě i ovládající město pod sebou.
Jako důležitou pevnost chránící katolické město ho obsadil roku 1420 Zikmund Lucemburský a jím ustanovení velitelé s rakouskou posádkou odráželi během husitských válek pokusy o dobytí hradu. Po husitských válkách byl hrad na krátko zastaven, aby ho nakonec vykoupil Jiří z Poděbrad.
Dosadil sem svého syna Viktorína v roli zemského hejtmana a hejtmanem na hradě Špilberk – tedy jeho správcem se stal Wolfgang Krajíř z Krajku. Jenže Brno bylo oporou katolické moci, městská rada byla katolická a stejně tak měšťané. Nastala tak poměrně paradoxní situace.
Obléhání Matyášem Korvínem
Na Špilberku jako královském hradě byla posádka věrná králi Jiřímu z Poděbrad, jenže už 10. května roku 1467 dala městská rada číst z kazatelen kostelů bulu papeže Pavla II., v níž byl Jiří z Poděbrad prohlášen za kacíře. Brno jako město vypovědělo králi poslušnost a Brňané oblehli Špilberk. Odehrálo se první slavné obléhání hradu, které však jeho posádku příliš neohrozilo, a obránci dokonce podnikali výpady do města.
Jak z téhle patové situace ven? Městská rada neváhala a o všem zpravila vykonavatele papežské klatby. Na scéně se objevil Matyáš Korvín, který chtěl celou situaci využít ve svůj prospěch. S vojskem přitáhl na Moravu a aktivně začal dobývat králi oddaná místa. Špilberk a jeho posádka se nakonec ukázaly jako docela náročné sousto.
Obnovení obléhání a zapojení většího vojska Korvín od 2. června 1468 svěřil svému hejtmanovi Blažeji Podmanickému z Podmanína, ale posádka se mu urputně bránila 8 měsíců. Nakonec musel Matyáš Korvín přitáhnout 23. ledna 1469 ke Špilberku podruhé. Až nedostatek potravin a po takové době i logické vyčerpání donutilo hradní posádku vyjednávat o podmínkách kapitulace. Bylo 12. února, když posádce uherský král dovolil s hlavou vztyčenou a se vší výzbrojí opustit hrad bez ohrožení. Respekt obléhatelů si určitě zasloužila. Hrad Špilberk tedy nebyl fakticky dobyt silou, ale obsazen po kapitulaci. Bohužel o přesné podobě obléhání a vojenských akcí v tomto období toho mnoho nevíme. Není jistá ani početnost hradní posádky ani vojenská síla obléhatelů.
Chudé časy a chátrání
Na dlouhou dobu se jednalo o poslední zapojení Špilberku do válečných operací. Klid, který kolem pevnosti panoval, však měl zhoubné účinky. Hrad měnil často majitele. Místo hrdé pevnosti se z něj stala jen nemovitost vhodná na různé zástavy a vyrovnání majetku. I hradní inventář chudnul. Komise, která kontrolovala připravenost hradu během ohrožení Moravy tureckými výboji v polovině 16. století, zjistila, že zbraní je na hradě nedostatek, dělové hlavně leží poškozené ve skladu, stejně tak je málo střeliva a posádku tvoří 8 pacholků. Špilberk propadl soudem do rukou koruny (tedy Habsburků) a nakonec ho velice draze vykoupili brněnští měšťané do majetku města.
Hrad ale zůstával mimo pozornost a dál chátral. Dokonce roku 1578 částečně vyhořel. Když po roce 1583 začaly turecké výboje bezprostředně ohrožovat Moravu, rozhodla se městská rada dát citadelu do pořádku. Vymohla si na Rudolfu II. splacení nemalého dluhu a oproštění od městské berně na 12 let. Nechala opravit hradby a vycvičit i vyzbrojit hradní posádku. K faktickému ohrožení nebo k nějakým bojovým akcím však nedošlo. Až do stavovského povstání byl kolem Špilberku klid.
Brno a Špilberk během třicetileté války
Ani na počátku třicetileté války v roce 1618 během povstání stavů nebyl Špilberk zatažen do velkých vojenských akcí. Katolická městská rada chtěla povstání vzdorovat a umístila na Špilberk posádku 150 mužů a 2 děla. Jenže když do Brna přitáhl v roce 1619 Jindřich Matyáš Thurn, posádka se mu vzdala a přešla na stanu povstání. Ještě po bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620) se chtěl v Brně a na Špilberku bránit plukovník Jiří Ebenberger. Prohlašoval, že přivítá císařské děly a vyzýval měšťany, ať s ním stojí na život a na smrt. Celá situace nedopadla nijak hrdinsky ani odhodlaně, protože patrně kvůli neposlušnosti vlastních vojáků byl plukovník Ebenberger nucen prchnout do Slezska.
Špilberk pak držel hejtman Rudolf Šlejnic ze Šlejnic, ale ten sám nakonec vydal Špilberk do rukou císařského vojska. Bez boje a obléhání. Konec stavovského povstání tak na Špilberku proběhl poměrně rozpačitě. Do Brna vjíždí na počátku roku 1621 Guillermo Verdugo se svými valonskými regimenty a Špilberk přebírá hejtman Felser. Pohled císaře Ferdinanda II. byl jasný – Brňané nezvládli hrad uhájit před povstalci a musí jím být konfiskován. Konfiskací nakonec hrad skončil opět v majetku koruny.
V následujících letech celou střední Evropou burácela válka, ale Brnu se zatím nepřátelé vyhýbali. Boje připomínali jen verbíři, projíždějící regimenty a konskripce – válečné daně. Ferdinand II. si uvědomoval důležitost špilberské pevnosti, ale i když nařídil dobudovávání a opravu opevnění, práce začaly až v roce 1639 a nepostupovaly velkou rychlostí.
To se však mělo brzy změnit. Přišla čtyřicátá léta 17. století a válečný konflikt se přibližoval Moravě.
Švédové, kteří se od roku 1630 stali jednou z hlavních mocností konfliktu, viděli ve Vídni jasný hlavní cíl svého vojenského snažení. Padne Vídeň, padne císař, bude mír a Švédsko bude mít nová území a obrovské množství kořisti a finančních vyrovnání. Jenže tažení na Vídeň bylo složité. Švédové se o to pokusili několikrát. Už v roce 1642 vstoupila jejich armáda na Moravu a 15. června dobyli Olomouc. Dál však zatím nepokračovali.
K Brnu poprvé přitáhli Švédové 1. září 1643. Mezi měšťany se šířily obavy, proto Brňané zapálili předměstí, aby ho nemohl využít nepřítel ke krytí svých vojáků. Boje ještě pořádně nezačaly, došlo jen k pár menším střetům a Švédové museli 9. září odtáhnout. Na severu Evropy se vzmohl starý švédský protivník – Dánsko. Habsburkové dostali nového spojence a Torstensson se svojí armádou musel spěšně změnit cíle tažení. Někdy se této části konfliktu říká „Torstenssonova válka“, protože pro Dány se toto soupeření nevyvíjelo moc dobře a tažení švédského armádního velitele v letech 1643 a 1644 znamenalo velké prohry i pro habsburskou stranu. O to více urychlili měšťané opevňovací práce v Brně a na Špilberku. Odteď bylo jasné, že nepřítel může dorazit kdykoli znovu.
Přichází švédské ohrožení
Vítězná bitva u Jankova 6. března 1645 otevřela Torstenssonovi a jeho švédské armádě cestu na Vídeň. Tažení směřovalo kolem Jihlavy a pak rovnou na jih. Jenže takové vojenské tažení nepřátelským územím je velmi náročné. Švédská armáda měla dlouhé zásobovací cesty, početně nebyla zase tak silná a na své spojence (Francii a Sedmihradsko) se nemohla vůbec spoléhat. Torstensson s armádou konečně začal obléhací práce na předměstí Vídně, ale kvůli zásobování potřeboval přímé spojení s obsazenou Olomoucí a dalšími městy. A tomu stálo v cestě doposud nenápadné moravské město – Brno. Nad ním se tyčila pevnost Špilberk.
Švédové museli od Vídně odtáhnout a věnovat pozornost tomuto strategickému bodu. První švédské jednotky dorazili k Brnu 3. května a začali připravovat obléhání. Torstensson si za místo hlavního tábora vybral kousek od Brna ležící Modřice a doufal, že za 3 dny bude hotovo. Švédové začali budovat okopy kolem města a připravovat dělostřelecké baterie.
Vedla samotného města Brna se pozornost švédských zákopů obrátila i na Špilberk. Ten spojovala s městem takzvaná krytá cesta (viz Krytá cesta z Brna na Špilberk – vpravo) a kromě toho i nově vybudované fortifikační prvky. Špilberské obraně na počátku obléhání velel George Jacob Ogilvy (viz Švédské obléhání pod lupou).
Krytá cesta z Brna na Špilberk
Nebylo to nic víc než pás země krytý náspem „glacis“ (viz Švédské obléhání pod lupou > Slovníček k obléhání a fortifikaci) a předprsní. Vlastně taková náspem krytá komunikace, kolem které hlídkovali vojáci. Krytá cesta byla hlavní komunikací mezi Špilberkem a Brnem. I když ji Švédové trvale ohrožovali, nepodařilo se jim ji nikdy trvale přerušit.
Nebezpečí výbuchu a výpad z bastionu
Právě v oblasti nově postaveného jihozápadního bastionu zuřily kruté boje mezi švédskou armádou a špilberskou posádkou. Střílelo se nejen mezi zákopy a hradbami, ale bojovalo se i v podzemí.
Švédským minérům se totiž podařilo 13. května dostat se svými podkopy až ke špici nového bastionu. Tady měli obránci opravdu namále, byť to zatím netušili a pokusili se házet na útočníky granáty, ale bez výsledku. Nakonec posádka prolomila na chráněném místě v bastionu otvor, kterým se protáhla malá útočná skupina z posádky a překvapila švédskou hlídku chránící minérské práce. Došlo ke krátké šarvátce a špilberským se podařilo zajmout pár švédských vojáků. Tak se dozvěděli o plánu podkopat a vyhodit do povětří celý bastion.
Ogilvy dokonce zvažoval kapitulaci, protože se bál, že toto místo již nebude možné bránit a nepřítel dobude pevnost. Krytou cestou z Brna se však na hrad probil velitel města de Souches (viz Švédské obléhání pod lupou) a rezolutně jakékoli úvahy o kapitulaci zamítl. Nechal vyhloubit takzvané kontraminy (viz Švédské obléhání pod lupou > Slovníček k obléhání a fortifikaci), aby zamezil dalším pokusům o podkopávání. Samotnou podkopanou část jihozápadního bastionu poručil odříznout hlubokým příkopem a zdí. Celé toto místo chránil ještě narychlo postavený dřevěný srub.
I kdyby se švédským vojákům nakonec podařilo vyhodit část bastionu do vzduchu a prorazit tímto směrem do pevnosti, narazili by jen na další překážku a palbu obránců. Takových překážek pak obránci Špilberku zbudovali během obléhání více. Dřevěné stavby obsypané hlínou, palisády a koše vysypané udusanou zeminou byly jednoduché, ale na obranu účinné, kryly před palbou z mušket a menších děl, takže obléhatelé potřebovali ta nejtěžší děla, aby je mohli vyřadit.
Špilberští střelci minuli jen o vlásek
Městská rada přestala Ogilvymu po této epizodě důvěřovat a 15. května byl de Souches nakonec jmenován i velitelem na Špilberku. Špilberské posádce se opakovaně dařilo ohrožovat nepřítele palbou. O její nebezpečnosti se přesvědčil Kašpar Kornelius Mortaigne, de facto druhý nejvýše postavený velitel po Torstenssonovi. Když obhlížel zákopy kolem Špilberku a hledal další možné slabé místo pro podkopy a přímý útok, vystřelilo na něj jedno lehké dělo a projektil dopadl přímo před něj a jeho koně. V odpověď přišlo celodenní koncentrované ostřelování hradu.
Podobný kousek se pak špilberským střelcům podařil ještě jednou. Málem se jim podařilo zasáhnout válečnou radu samotného Torstenssona a jeho důstojníků, ale nakonec zranili jen koně švédského generála. Na oplátku pak švédské dělostřelectvo koncentrovalo palbu celý den na takzvanou hladovou věž, na kterou bylo vypáleno podle některých zpráv až 200 ran.
Obléhání trvalo ještě 2 měsíce. Několikrát to vypadalo, že obránci už mají opravdu na mále. Ale také se podařilo různými výpady dodat do Brna i na Špilberk posily a chybějící suroviny. Špilberk po celou dobu obléhání sloužil hlavně jako palebná základna dělostřelců proti nepříteli. Ještě 23. května doslova pršely na Špilberk zápalné projektily ze švédských děl, na několika místech skutečně začalo hořet, ale požáry včas uhasili pomocní dělníci z Brna. Poté se pozornost švédských oblehatelů soustředila hlavně na samotné město.
Mnohonárodnostní švédská armáda
Často jsou skloňováni při obléhání města Švédové, ale pravdou je, že ve švédské armádě bylo skutečně rodilých Švédů menšina. Z celkového počtu 28 000 mužů jich mohlo ze Švédska pocházet ne více jak pětina. Zbytek tvořili žoldnéři z Německa, Holandska, Anglie, Francie a dalších zemí. Pro armády třicetileté války bylo pestré národnostní složení typické, ale všechno platila švédská koruna a hlavní rozkazy udílela švédská královská rada a královna Kristýna.
Odtáhli s nepořízenou
Poslední generální útok švédské armády proběhl 15. srpna, ale i přes obrovskou únavu všech obránců Brna, ať už šlo o vojáky nebo ozbrojené civilisty (měšťany, studenty a dělníky), byl nakonec odražen. Švédská armáda musela obléhání ukončit. Poslední švédští vojáci opustili oblast kolem Brna 23. srpna. Zbylo po nich zničené a vyhladovělé město, rozbořené opevnění a zmar.
Důležité však bylo, že se Brno ubránilo. Tato zkušenost ukázala, jak výborná je silná pevnost na sever od Vídně a jak je důležité tuto pevnost udržovat v co nejlepším stavu. Císař Ferdinand III. neváhal odměnit úspěšnou obranu Brna. Kromě velkých odměn pro de Souchese a i Ogilvyho se odměnil i Brnu, které se stalo faktickým hlavním městem Moravy. Na Špilberk začaly proudit sumy peněz a začala fáze další výstavby a opevnění.
Na třicetiletou válku navázaly další konflikty a Brno sloužilo jako habsburská pevnost ještě půldruhého století. Toto období si však rozebereme až ve druhém dílu článku.
Švédské obléhání pod lupou
Chcete-li se dozvědět další zajímavé podrobnosti k obraně Špilberku i Brna roku 1645, rozklikněte si následující odkazy.
Nové opevnění pro 400 mužů posádky
Ještě ve třicátých letech 17. století byla velká část opevnění hradu Špilberku v tragickém stavu. Dobové prameny uvádí, že kurtina (rovná část hradby, viz Slovníček k fortifikaci) byla natolik rozpadlá, že se po ní dalo vyjet na koni. Už v roce 1639 se mělo začít s rekonstrukcí hradeb a výstavbou dalších opevňovacích prvků – bastionu a ravelinu. Mezi dvěma švédskými výpravami k Brnu, tedy mezi lety 1643 a 1645 byly postaveny 2 bastiony – severozápadní a jihozápadní a mezi nimi nová hradba – kurtina, která pravděpodobně překryla původní renesanční hradbu. Nový jihozápadní bastion měl chránit západní vstupní bránu do hradu a nahradit tak původní renesanční kulaté bašty.
Největší pozornost se soustředila na západní stranu špilberské pevnosti. Švédští vojáci zde vykopali systém okopů a přibližovacích zákopů, aby se mohli dostat až k hradbám. Tuto oblast dostaly na starosti regimenty plukovníků Axla Axelssona Stålarma, Lorenze von der Linde, Johana Koppy a von Jordana. Regimenty byly plné hlavně německých žoldnéřů, kteří měli za sebou tažení v Dánsku, Pomořansku, bitvu u Jankova a následné tažení. Proti nim se tyčilo nově opravené a zbudované opevnění západní strany Špilberku a jeho posádka zhruba 400 mužů.
Francouzský velitel brněnské obrany
Původem francouzský hugenot Raduit de Souches (1608–1682) bránil přístavní město La Rochelle při slavném obléhání v roce 1628. Poté, co La Rochelle padlo, podařilo se mu odejít z Francie a přidat se do služby ve švédské armádě v Německu. Zde postupně budoval svoji vojenskou kariéru. Díky své inteligenci, zkušenostem a sečtělosti se mu dařilo, k roku 1635 je zmiňován jako kapitán. Jenže povahou byl také nezdravě sebevědomý, prchlivý, a když se mu něco nelíbilo, tak nešetřil otevřenou kritikou nadřízených. V letech 1636 až 1639 proto z armády nakrátko odešel, aby se posléze vrátil a pokračoval v kariéře dál. Nakonec byl jmenován plukovníkem.
Po tažení ve Slezsku se dostal pod velení finského generála Torstena Stahlhansena. K němu se ale de Souches stavěl opět otevřeně kriticky, což si tvrdý generál nedal líbit a nechal ho uvěznit. A tak Raduit de Souches v roce 1642 velmi názorně poznal, že ve švédské armádě už jeho kariéra skončila. Ze zajetí utekl a podařilo se mu vstoupit do služeb habsburské císařské armády, kde mohl uplatnit nejen své vojenské zkušenosti, ale také znalost švédské armády, která v té době byla hlavním nepřítelem Habsburků.
Velitelem Brna se stal 14. března 1645 a začal sebevědomě a pilně připravovat Brno na obranu. Po úspěšném ubránění jihomoravské metropole jeho kariéra v císařských službách ještě více stoupala vzhůru. Bojoval v Polsku proti Švédům v padesátých letech 17. století. Po Ogilvym se stal velitelem Špilberku a zároveň také hlavním vojenským velitelem na Moravě a to až do roku 1664, kde pak jeho kariéra pokračovala na vojenské hranici v Uhrách.
Další vojenská kariéra, hlavně nasazení v hodnosti polního maršála habsburské armády v Nizozemí a Porýní proti francouzským vojskům, už nebyla tak zářivá jako hrdinná obrana Brna. Nakonec zemřel v ústranní 12. srpna 1682 na svém panství v Jevišovicích.
Nadpis (h4)
Není známo, kdy se skotský žoldnéř Ogilvy (1605–1661) přesně stal velitelem špilberské pevnosti. Pravděpodobně to bylo někdy po roce 1630. V jedné z přechozích bitev války, v nichž bojoval za habsburskou stranu, měl údajně přijít o paži, takže se mu říkalo „jednoruký“. Nicméně po celou dobu působnosti tohoto Skota na Špilberku panovaly otazníky nad jeho kompetencemi velet pevnosti, které pak vyvrcholily při švédském obležení roku 1645, kdy byl Ogilvy ze svého velitelského postu odvolán. Mělo to být kvůli tomu, že údajně uvažoval o kapitulaci hradu.
Proto ho nahradil Raduit de Souches, přesto nakonec i Ogilvyho odměnil císař Ferdinand III. za statečnou obranu města Brna. Povýšil ho do panského stavu, jmenoval doživotním velitelem na Špilberku a finančně ho odměnil. Ogilvy nakonec na Moravě zapustil své kořeny natrvalo. Koupil svobodný mlýn s domky a městským právem v Želešicích, založil rodinu a ještě 15 let užíval získaných výhod. Zemřel pak 7. června 1661, ale zanechal po sobě dynastii známých habsburských vojevůdců.
Ujasnění vojenských pojmů
Termíny mina a kontramina měly ve třicetileté válce poněkud jiný význam než později ve 20. století při válkách světových. Rozstřílet děly pevnostní stavbu bylo v raném novověku nesmírně nákladné. Pokud se jednalo o moderní bastionové pevnosti, často bylo skoro nemožné pouze dělostřeleckou palbou prolomit hradby a pevnost dobýt. Proto mohl vojevůdce jako další nástroj k vytvoření průlomu použít miny, nikoliv však nášlapné miny, ale podminovávání. Každou armádu doprovázela řada profesionálů z různých oborů a zkušení horníci a obecně lidé schopní profesionálních důlních prací byli velmi žádaní.
Podminovávání začalo nejdříve vertikální šachtou do hloubky a potom horizontální šachtou, která končila samotnou minou. Mina představovala velkou vyhloubenou komoru pod hradbou či bastionem, která byla naplněná výbušninou. Odpálit minu znamenalo vytvořit obří kráter, do kterého zhroucený fortifikační prvek spadnul a vytvořil se tak průlom.
Kontramina – představovala v podstatě to samé, ale hloubené z druhé strany obránci. Účelem bylo buď se prokopat do miny nepřítele a zabít jeho kopáče a tunel zničit, anebo se prokopat k jeho postavení a to vyhodit do vzduchu. Na několika místech během obléhání Brna a Špilberku měla právě zuřit tato podzemní válka a Švédům se mělo podařit zabít ve tmě podzemních tunelů několik Brňanů, než byly tunely zničeny.
Bastion – je nejčastěji pětiúhelníková stavba – část fortifikace pevnosti. Hrotem vybíhá mimo obrys hlavní pevnosti a umožňuje tak obráncům palbou chránit i boky pevnosti. Bastiony jsou spojeny se zbytkem pevnosti násypem zeminy a vyztužením cihlovou zdí z čela.
Ravelin – je samostatně stojící pevnostní prvek. Kryje kurtinu za sebou a tvoří první linii obránců pevnosti. Se zbytkem pevnosti je spojen krytými cestami, které probíhají kolem celé pevnosti. Během obléhání Špilberku švédskou armádou se nepodařilo systém ravelinů zcela dobudovat, proto byly raveliny tvořeny jen násypy zeminy s dřevěnými palisádami na vrcholku.
Kurtina – je rovná část pevnostní zdi, která spojuje různé fortifikační prvky, ať už jsou to bastiony nebo brány apod.
Glacis – je vzletně působící název pro zjednodušeně řečeno hromadu hlíny. Je to uměle navršený násep či svah, který směřuje k patě pevnostní zdi nebo k první linii fortifikací. Jeho účelem je nedovolit nepříteli přímý zásah pevnostní zdi, také poskytuje krytí případných krytých cest k ravelinům a dalším prvkům fortifikace. Dále nutí nepřátelské vojáky zdolávat svah, zatímco jsou v přímé linii palby z vrcholku kurtin a bastionů.
