Zápasníci v aréně
jako vyvrhelové i hvězdy
Bojovali gladiátoři o život nebo šlo spíše o sportovní zápas?
Úvod
Gladiátorské zápasy prošly postupným vývojem od pohřebních her k účinnému nástroji římských politiků, kteří se jejich prostřednictvím snažili zavděčit masám. Hlavním údělem gladiátorů tak bylo předvést divákovi prvotřídní show. Cest, jak se mohl běžný člověk stát takovýmto profesionálním bojovníkem, bylo více a my si je podrobněji přiblížíme v tomto článku
„Uri, vinciri, verberari, ferroque necari“ tedy „Vydržím pálení, poutání, bičování i smrt mečem“, tak zněla, volně přeložena, gladiátorská přísaha, která je vystihuje rozhodně lépe, než poněkud nadužívané :„Ave Caesar morituri te salutant“ v překladu „Sláva Cézarovi! Na smrt jdoucí tě zdraví.“ Protože přísaha představuje závazek gladiátora snášet nástrahy, které ho čekají ve výcviku i v aréně, a zřejmě ji v této nebo obdobné formě skládali všichni. Zato pozdrav císaři máme doložený v jediném případě, který se pojí s konkrétní událostí, a podle všeho šlo o jednorázovou záležitost. V článku se zaměříme kromě toho, jak gladiátorské hry vznikly, také na to, kdo byli rekruti této profese, a co vlastně obnášela.
Lidské oběti k uctění zesnulých
Gladiátorské zápasy, které také označujeme dobovou terminologií munera, začaly pravděpodobně jako pohřební hry sloužící k uctění zesnulého (a tak trochu jako lidská oběť) a tedy jako ryze soukromý podnik pozůstalých – na rozdíl od státem pořádaných závodů vozatajů a divadelních her. Mezi Římany se munera takto rozšířila někdy v období punských válek, kdy ji poprvé zmiňuje i Livius. Poměrně rychle získávala na popularitě. Stejně tak se zvyšovaly počty nasazených gladiátorských dvojic. Munera na počest zesnulých pak mohl při takové příležitosti shlédnout i běžný lid zcela zdarma a pořadatel si tak mohl přičíst cenné politické body.
Toho si samozřejmě byli pořadatelé pohřebních her vědomi, a tak třeba Julius Caesar pořádal munera na počest svého otce v roce 65 př. n. l., tedy až 20 let po jeho smrti. Šlo mu přitom spíše o zvýšení vlastní popularity než o uctění zesnulého. Ačkoliv gladiátorské hry začaly svůj život jako pohřební slavnosti, soukromníci je poměrně brzy začali přetvářet v zábavnou atrakci pro lid a později je začali organizovat i zástupci státu.
Munera, společně s vozatajskými závody a divadelními hrami byla základem římské politiky panem et circenses (chléb a hry), která měla udržet římské občany zabavené, nakrmené a pokojné. Tím, jak se význam pohřebních her měnil, od oběti k zábavě, měnila se i jeho povaha. Zatímco v počátcích šlo o řezničinu mezi dvěma nevycvičenými a nevybavenými otroky, postupně se stávala exhibicí bojového umění a fyzické zdatnosti až do podoby, kterou si detailněji popíšeme níže.
Kdy a kde začali gladiátoři zápasit?
O původu gladiátorských her se stále vedou debaty, ale obecně lze říct, že prominentní jsou dvě verze. Řecký historik Nikolaos z Damašku žijící v prvním století před naším letopočtem se domníval, že se jedná o původně etruskou tradici. Na druhou stranu Livius ve svých Dějinách za zakladatele tradice považuje obyvatele jihoitalské Kampánie. To, že pravdu má spíše Livius, dokládá vznik prvních kamenných amfiteátrů právě v Kampánii, konkrétně v Pompejích a v Capui. Zde se navíc nacházely první ludi (pl., singulár ludus), tedy gladiátorské školy. Pro Etruskou variantu pak má svědčit mimo jiné zase etymologie slova lanista (vlastník, nebo provozovatel ludu) a vyobrazení pro změnu v etruských hrobkách, které jsou ale mladší než hrobka v Paestu.
Pro slávu a bohatství, ale hlavně za trest
Kdo se mohl stát gladiátorem? Rekruti se podle svého původu dělili do tří základních skupin. Byli to buď za prvé otroci či váleční zajatci, nebo za druhé odsouzení zločinci a za třetí, pro někoho možná překvapivě, dobrovolníci z řad svobodných obyvatel říše, kteří byli známí jako auctocrati. Otroci a váleční zajatci se ve spárech lanistů (vlastníků) ocitli nedobrovolně a možná i nezaslouženě. Každopádně v dobách, kdy byl dostatek zajatých nepřátel, se stávali preferovaným zdrojem gladiátorů. Prodání soukromého otroka do ludu, bylo považováno za extrémní formu trestu a to dokonce natolik, že praktiku císař Hadrián zakázal provádět bez řádného odůvodnění.
U odsouzenců, je situace o něco složitější. Existovaly dva typy trestu boje v aréně. První se týkal těch, co byli označeni jako takzvaní noxius (nepohodlní státu). Ti neměli v podstatě žádnou šanci na přežití a byli nuceni se zcela bez výcviku a odpovídajícího vybavení pouštět do bojů na smrt a to buď mezi sebou, s divou zvěří nebo, ve vzácných případech, možná i s vycvičenými gladiátory. Nebo byli přímo vražděni v perverzně působících divadelních představeních, kde scény úmrtí nebyly kašírovány, ale odsouzenci na krátko převzali role postav a umíraly doopravdy (představte si třeba Ikarův pád, nebo Prométheovo utrpení). V případě uplatnění druhého typu trestu byli odsouzenci prodáni lanistovi a podstoupili výcvik, čímž se stali skutečnými gladiátory. Byli tak na tom o poznání lépe a později dokonce císař Hadrián uzákonil, že takto odsouzení mají být propuštěni nejdříve po třech a nejdéle po pěti letech, pokud si vysloužili poctu propuštění z otroctví (manumisse).
Případ autocratů, tedy dobrovolníků, kteří se upsali lanistovi na určitou dobu a za předem určených podmínek (například výše honorářů nebo počet muner, které podstoupí) je asi nejzajímavější. Typickým auctocratem byl bývalý gladiátor, který získal rudis (dřevěný meč, sloužící jako odznak toho, že byl gladiátor čestně propuštěn ze svých závazků k ludu a stal se opět svobodným). Buď se nechal zlákat příslibem peněz či měl chuť ve své dráze pokračovat. Existují také doklady o gladiátorech, kteří rudis získali opakovaně.
Autocratem také mohl být i běžný svobodný obyvatel říše, který se ocitl v dluhové pasti, nebo toužil po slávě. Pro takové jedince však kromě nebezpečí, která tato profese zahrnovala, vznikla i další nepříjemnost. K profesi gladiátora se totiž vázala doživotní infamia, tedy negativní pověst spojená s omezením občanských práv (například nemožnost svědčit u soudu a ztráta práva na obhajobu), která gladiátory stavěla společensky na úroveň prostitutek, pasáků nebo komediantů. Přesto o zájemce nouze nebyla, jak dokládá fakt, že účast na muneře musela být oficiálně opakovaně a obvykle bezvýsledně, zakazována senátorům i příslušníkům jezdeckého stavu. Svodům gladiátorského řemesla neodolal ani římský císař Commodus, který ke zděšení senátu složil gladiátorskou přísahu a sám vystupoval při munerách, čímž se společensky znemožnil.
Výcvik a nekonečný trénink
Co se dělo s gladiátory potom, co složili přísahu? O jejich výcviku víme až překvapivě málo. Například to, že gladiátorský zelenáč dostal přidělenou armamenturu, tedy druh výstroje, ve kterém bude bojovat. S ní získal i společníky, se kterými bude trénovat, jelikož gladiátoři cvičili společně vždy podle druhu výstroje, pod dohledem cvičitele (doctore). Doctore byl zřejmě vysloužilý gladiátor a specialista na tu kterou armamenturu (thrax, murmillo, retiarius atp.) Pokud jde o metody tréninku, tam máme velmi omezené informace, ale víme, že bojové techniky, které si gladiátoři měli během výcviku osvojit, byly veskrze jednotné, takže diváci věděli, co od kterého gladiátora mohou očekávat.
Bojovat, ale zbytečně nemrzačit
K tomu, jak vypadaly samotné zápasy, máme prameny o dost lepší. Víme, že každý zápas dozorovala dvojice rozhodčích (nazývali se summa rudis a secunda rudis), kteří dohlíželi na dodržování pravidel a zřejmě určovali, kdy zápas skončil a kdo je vítězem, nebo mohli v případě potřeby boj přerušit. Zápasy byly vázány velkým množstvím pravidel, které měly za úkol zajistit, že souboje budou zajímavé. Měly proti sobě postavit rovnocenné soupeře a zaručit, že munera nepovedou ke zbytečným úmrtím, nebo k těžkým zraněním, které by gladiátory donutili k ukončení kariéry.
Úmrtí nebo zmrzačení totiž mohlo hry vydatně prodražit, protože pořadatel si gladiátory od lanisty smluvně pouze zapůjčoval. V případě smrti, nebo zmrzačení musel uhradit jeho celou cenu, která mohla být oproti zapůjčení až padesátinásobná.
Čest profesionála zavazuje
Kromě stanovených pravidel, na která dohlíželi rozhodčí, se zdá, že existovala i pravidla nepsaná, jejichž dodržování vymáhali sami gladiátoři. Gladiátor, který ostatní zbytečně vraždil nebo mrzačil, se mohl rychle dočkat téhož zacházení od svých soupeřů, jejichž reakci pak okolí vnímalo jako oprávněnou mstu. Svědčí to o vnímání cti a pocitu bratrství mezi gladiátory. To je důvod, proč časté souboje skutečných gladiátorů s noxii (odsouzenci nepohodlní státu), nedávaly příliš smysl. Nejenom, že nevycvičený soupeř je vždycky nepředvídatelný, ale prostá role popravčího působí jako něco, co je pod úroveň profesionála.
Zdvižený prst může přinést milost
Pokud tedy zabíjení a mrzačení nepodporovali gladiátoři, majitelé ani pořadatelé, jak mohl být určen vítěz? Souvisí to s tím, že můžeme rozlišit dva druhy munery a to ad digitum (na zdvižený prst) a sine missio (bez milosti). Souboje ad digitum znamenaly, že kromě možnosti jasné porážky, kdy už nemohl jeden ze soupeřů dále bojovat, měl také možnost se vzdát zdvižením prstu a pokud bojoval dobře, měl slušnou šanci, že bude ušetřen. V případě soubojů sine missio je situace složitější, protože se gladiátor nemohl vzdát. Na druhou stranu tento typ munery byl o mnoho dražší a vzácnější. Vzpomeňte, že cenový rozdíl mezi pronájmem a koupí gladiátora pro hry byl až padesátinásobný. M. J. Carter přináší důkazy pro možnost, že o vítězi munery mohli rozhodčí rozhodnout bez toho, aby nutně došlo ke smrti nebo zmrzačení některého z gladiátorů.
Gladiátorské zápasy pod lupou
Je toho ještě hodně, co v tomto pojednání nenajdete. Přinejmenším armamentury (druhy výstroje) si zaslouží a také dostanou vlastní článek.
Pokud vás to, co jste si přečetli, zaujalo a chtěli byste vědět víc, můžete se to dozvědět díky odkazům v následující příloze
Kde hledat a čeho se vyvarovat při studiu gladiátorů
Pokud umíte anglicky, jsou vaše možnosti široké a informací a publikací je pro vás dostupných víc, než dost. Pro začátek bych doporučil například knihu Spectacles in the Roman World, která je dostupná zdarma na tomto internetovém odkazu ZDE.
Přečtěte si i článek pana M. J.Cartera Gladiatorial combat: Rules of engamgement o gladiátorském pohřebišti v Efesu (odkaz v použité literatuře), nebo Gladiator Sourcebook od páně Futrella, pokud ho seženete.
Pokud anglicky neumíte, jsou vaše možnosti o něco omezenější, ale i v češtině se dají sehnat dobré informace. Pokud chcete něco zdarma, podívejte se po online přístupných akademických pracích, jako je třeba ta v odkazu ZDE.
Nebo si pořiďte některou z knih, které vyšly i v češtině, například Gladiátoři od Stephena Wisdoma (pokud vás zajímá materiální kultura, je to taková kniha do začátku), nebo knihu téhož názvu od Rogera Dunkleho.
Ještě si neodpustím varování. Na internetu bohužel najdete i spoustu nesmyslů, takže čtěte kriticky a dávejte pozor, zda autor uvádí, z čeho články vychází. Nepropadněte dojmu, že když si někdo dal práci to napsat, je to určitě správně. A na úplný závěr takový drobný praktický tip, jak poznat článek o gladiátorech, který si autor vycucal z prstu. Když vám někdo bude tvrdit, že existoval gladiátor s obouruční sekerou (nebo sekerou obecně), tak prostě „kecá“. Tam, kde autor říká každému amfiteátru Colosseum, vězte, že také neví, o čem píše. Proč je tomu tak, se dozvíte v dalším článku, který chystám pro Válečníky starých časů.
- SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. Životopisy dvanácti císařů: spolu se zlomky jeho spisu O význačných literátech. Praha: Svoboda, 1974. Antická knihovna. ISBN (Váz.)
- LIVIUS, Titus. Dějiny. II-III. Praha: Svoboda, 1972. Antická knihovna.
- MOURTISEN, Henrik . Elections. In Plebs and Politics in the Late Roman Republic. 2001. Cambridge: Cambridge University Press.
WIEDEMANN, Thomas. Emperors and Gladiators. 1995. Routledge
FUTRELL, Alison. The Roman Games: A Sourcebook. 2005. Blackwell Publishing Professional
CARTER M.J. Gladiatorial combat Rules of engamgement. The Classical Journal, Vol. 102, No. 2 (Dec. – Jan., 2006/2007)
PETRONIUS ARBITER, Gaius. Satyricon :
https://www.researchgate.net/publication/289536254_Dying_in_the_Arena_the_Osseous_Evidence_from_Ephesian_Gladiators , generováno 05.04.2021
MCELDUFF, Siobhán : Spectacles in the Roman World
https://pressbooks.bccampus.ca/spectaclesintheromanworldsourcebook/?fbclid=IwAR2nFFgHdyJQ6TSYYKeAIxfgaPEkIEkDkblkvPevA-vH4-EquIHum7_dhGw, generováno 10.04.2021
KANZ Fabian, GROSSSHMIDT Karl. Dying in the arena: the osseous evidence from Ephesian gladiators.
