Britské impérium v ohrožení
Povstání v nejvýznamější kolonii
V květnu 1857 vypukly v Brity ovládané Indii vzpoury domorodých vojáků, které podpořila značná část obyvatelstva. Rozsáhlé povstání zasáhlo především sever země. Vzbouřenci zde jednali často brutálně, byť si nezadali s britskými oddíly, které stejně krutě postupovaly při potlačování revolty. Indické povstání znamenalo největší otřes Britského impéria za celé dlouhé období viktoriánské vlády
Vzbouření indických vojáků sloužících pod velením britských důstojníků v armádě Východoindické společnosti se dlouho označovalo jako „Velká vzpoura“ (Great Mutiny). V zemích bývalé britské Indie (dnešní Indie, Bangladéš a Pákistán) se dnes používá označení „První indická válka za nezávislost“, ale realitě se spíše blíží termín „Velké indické povstání“. Ukazuje, že nešlo pouze o aktivitu vzbouřených vojáků, ale že se na odporu vůči Britům podílely i další vrstvy obyvatel (viz Pod lupou –> Britské jednotky v Indii).
Kořeny revolty
V roce 1857 čítaly britské jednotky v Indii asi 240 000 mužů, z toho 200 000 tvořily pluky složené z domorodých obyvatel (nazývaných sépojové). Většinu indických vojáků spojoval narůstající odpor vůči všemu britskému, nejvíce byl patrný v Bengálské armádě na severu země. Sépojům vadilo především zhoršování podmínek služby při probíhající inflaci měny, nijak kompenzované zvyšováním služného. Špatně snášeli rovněž zhoršující se kvalitu stravy, závadné ubytovací podmínky a nepohodlné uniformy nezohledňující indické klima.
Také nemožnost profesního růstu nad poddůstojnickou hodnost vojáky popouzela stejně jako zhoršující se vztahy s britskými důstojníky, kteří nestáli o komunikaci s mužstvem. Kromě toho rostla nespokojenost v celé indické společnosti, která stále více vnímala britské počínání jako drancování Indie.
Přetopený kotel
Indové odmítali i britské kroky, které lze považovat za progresivní, jako rušení některých kastovních zvyklostí (například upalování manželek po smrti chotě), nebo stavbu železnic. Velkou obavu mezi sépoji způsobily rovněž dezinformace, šířené především muslimskými a hinduistckými duchovními, o britské snaze převést veškeré domorodé vojáky na křesťanskou víru. To vše vedlo k vytvoření výbušné atmosféry, kterou většina britských důstojníků nedokázala při své koloniální aroganci včas rozpoznat.
První výbuch
Vzpoura nespokojených domorodých vojáků začala 10. května 1857 v Meerutu – posádkovém městě asi šedesát kilometrů od Dillí. Sídlily zde tři domorodé prapory zvané pluky v souladu s britskou tradicí. Mužstvo a poddůstojníci byli Indové, ale velení měli v rukou britští důstojníci. Vzpoura nepřišla znenadání, britským důstojníkům i jejich rodinám se dostalo varování od indických služebníků, kteří zaslechli, jak se nespokojení sépojové domlouvají. Ke své škodě nevěnovali sebevědomí Britové těmto signálům potřebnou pozornost, proto je výbuch hněvu zcela zaskočil. (viz Pod lupou -> Finální rozbuška)
Nespokojení domorodí vojáci zprvu odmítli poslušnost při výcviku nabíjení nového typu pušky. Poté, co je důstojníci chtěli za pomoci indických poddůstojníků odzbrojit a uvěznit, obrátili sépojové ve výbuchu hněvu své zbraně proti Britům. Většina poddůstojníků se přidala na stranu vzbouřenců, kteří během dvou hodin pobili své bělošské představené spolu s částí britských civilních úředníků. Následně přenesli svůj hněv na důstojnická obydlí, kde během svého řádění zabili všechny manželky i děti, na něž narazili. Vraždění bylo brutální, ale krátké.
Masakrem rozběsnění sépojové vnímali blízkou přítomnost čistě britských praporů, proto nečekali na odvetu, rychle vyklidili Meerut a stáhli se do Dillí. Zde se k jejich vzpouře přidala místní posádka spolu s částí městské chudiny, což ukazuje na předem připravovanou akci. Výbuch dlouho potlačované nenávisti k britské vládě vedl k dalšímu pobíjení Evropanů v ulicích indického velkoměsta. Zároveň pronikl rozvášněný proud sépojů do Rudého hradu, tyčícího se nad Dillí. Zde vzbouřenci prohlásili za císaře stárnoucího maharádžu Bahadúra Šáha, posledního potomka mughalské dynastie, která kdysi ovládala celou Indii. Tím získali pro svou revoltu legitimitu, díky níž je dnes v Indii jejich akce považována za národní povstání.
Přeživší britští vojáci se spolu se svými rodinami, dalšími Evropany i věrnými sépoji přesunuli na hřeben nad městem, kde si vybudovali ozbrojený tábor. S potížemi odrazili několik útoků povstalců, nicméně věřili, že se po příchodu posil tábor stane východiskem pro znovudobytí Dillí, jako předpokladu k návratu britské vlády nad Indií. V té chvíli však bojovali o holou existenci, zatímco se povstání šířilo celou severní Indií. Jeho ohnisky, a místy následných těžkých bojů, se kromě Dillí stala především města Cawnpore (dnes Khanpúr) a Lucknow (dnes Lakhaú), avšak plameny zkázy zachvátily i stovky dalších indických měst i vesnic.
Nejhorší masakr v Cawnporu
Kritická situace vznikla pro Brity v Cawnporu, kde čtyřtisícovou posádku tvořili výhradně domorodí vojáci, jakkoliv pod velením britských důstojníků. Velitel posádky, generálmajor Wheeler, pochopil, že s rodinnými příslušníky nemůže vzbouřencům uniknout, proto volil stažení všech Britů a jejich rodin spolu s loajálními indickými poddůstojníky do kasáren na okraji města. Zde 400 mužů pod jeho velením vybudovalo provizorní opevnění a čekalo na rychlou pomoc. Obránci odolali několika útokům, avšak jejich síly rychle ubývaly, docházela jim munice, potraviny a především voda. V obležení umíralo denně několik desítek osob, zejména ženy a malé děti.
V této situaci sjednal Wheeler se vzbouřenci dohodu o volném odchodu všech obležených výměnou za složení zbraní. Odzbrojení Britové se svými rodinami došli 27. června ráno k nedalekému přístavu na řece Ganze, kde se měli v najatých člunech přepravit na druhý břeh. V té chvíli však začali povstalci do svých bezbranných protivníků pálit z mušket a ručnic a raněné dobíjet šavlemi. Za půl hodiny byl masakr Britů a věrných Indů u konce. Zahynul během něj i generál Wheeler se svými muži. O zabíjení rozhodla předtím vzbouřenecká rada, v jejímž čele stál ambiciózní Nana Sáhib, muž urozeného původu, který snil o získání trůnu. Ženy, které masakr přežily, odvedli vzbouřenci spolu s dětmi do letohrádku Bibighár, jenž vypadal v podstatě jako větší vila. Zde byly asi dvě stovky zoufalých osob drženy po tři týdny v hygienicky neúnosných podmínkách jako rukojmí.
Mezitím se však ke Cawnporu blížila britská kolona pod velením brigádního generála Havelocka. Za deset dnů ušla v extrémních vedrech téměř 200 km a dostala se na vzdálenost denního pochodu od města. V té chvíli vzbouřenecká rada rozhodla o popravě všech rukojmích, především z obavy, že by je manželky důstojníků usvědčily z vraždy svých mužů. Sépojové z řad vzbouřenců odmítli rozkaz vykonat, a tak masakr provedli příslušníci osobní stráže Nany Sáhiba. Kati ke svému hrůznému činu používali pouze šavle, které museli vzhledem k otupení opakovaně měnit. Po zabití všech žen a dětí naházeli vrazi část těl do studny na nádvoří, zbytek pak do Gangy. Název letohrádku Bibighár se stal pro britskou stranu symbolem indických zločinů a jejich omluvou všech krutostí, které potlačení povstání provázely. Jako první zachránci pronikly do Cawnporu jednotky plukovníka Neilla, odvážného, ale krutého velitele, který si za svůj předchozí postup proti vzbouřencům vysloužil přezdívku „řezník z Allahabádu“. V dobytém Cawnporu ukázal, že toto označení beze zbytku platí.
Střet o Lucknow
Symbolem vzbouřeneckého odporu se stala posádka ve městě Lucknow ležící přibližně 100 km od Dillí. Po první britské porážce se zbylí Evropané spolu s rodinami a věrnými sépoji rovněž stáhli do opevněného ležení, kde čekali na pomoc zvenčí. Místo šlo špatně hájit, vzbouřenci je ostřelovali nejenom z pušek, ale i z děl, a ztráty obránců rapidně rostly.
Nejvíce umíraly malé děti, které matky přivedly do ležení. Jinou možnost však ženy neměly, neboť vidina cawnporského masakru je děsila.
Záchrannou expedici vedl generál Havelock. Vytáhl z dobytého Cawnporu a pozvolna si prolamoval cestu až na okraj Lucknowa. Ztratil mnoho mužů, včetně krutého plukovníka Neilla, zasaženého do hlavy. Nakonec se britské jednotky probily až k obleženým, ale po zjištění jejich zoufalého stavu si Havelock uvědomil, že nebude schopen tolik zraněných a nemocných vyvést z nepřátelského obklíčení. K tomu mu chyběli vojáci i prostředky. Zůstal proto na místě a posílil řady obránců, ač s tím mnoho obležených nesouhlasilo.
Mezitím se hlavním velitelem britských sil v Indii stal sir Collin Campbell, původem Skot z chudých poměrů, který vysvobození obležených v Lucknowu považoval za prvořadý cíl. Soustředil proto všechny síly, které mohl stáhnout, a zamířil přímo k Lucknowu. Následná bitva o město se rozpadla na řadu krvavých střetů o jednotlivé paláce, zahrady a městské čtvrti. Campbellovi muži při nich museli snášet těžké ztráty, přesto stále postupovali. V tom jim pomohli svým vstřícným výpadem obležení. Obě části se spojily 17. listopadu 1857. Britské síly však nestačily na ovládnutí lidnatého Lucknowa, proto se vrchní velitel soustředil pouze na evakuaci všech obležených, spolu s děly a nezbytnou výstrojí. To se podařilo, a město se dostalo pod plnou britskou kontrolu až o pět měsíců později, v dubnu 1858.
Britská řež při dobytí Dillí
Královna Viktorie ve svém windsorském sídle netrpělivě očekávala zprávy o britském ovládnutí Dillí, ale žádné nepřicházely. Místní britský velitel, brigádní generál Wilson, stále pouze držel pozici na výšinách nad městem a netroufal si vstoupit do úzkých ulic, kde by se vystavil konfrontaci s trojnásobnou přesilou domorodých vojáků, podporovaných místními obyvateli. Generálovi muži odrazili několik útoků, bylo však zřejmé, že k potlačení povstání jsou nezbytně nutné aktivní kroky. Ty měly začít právě v Dillí, kde se k nově provolanému indickému císaři upínaly naděje všech vzbouřenců.
K útoku přiměl váhavého Wilsona až příchod nových posil z Pandžábu, nejsevernější indické provincie. Tamní britští velitelé s sebou přivedli jednotky, zčásti rekrutované mezi bojovnými Sikhy či Pathánci, a přesvědčili hlavního velitele k útoku na Dillí. Zteč začala silným ostřelováním, které mělo vytvořit průlomy v mohutných hradbách, což se nezdařilo. Britští ženisté následně zkusili rozbít pomocí náloží jednu z mohutných městských bran. Třetina z nich při odvážné akci zahynula, ale částečně vylomenou branou pronikly elitní britské pluky do srdce města.
V křivolakých ulicích se rozhořel krutý boj muže proti muži, kde poslední slovo často měly britské bajonety. Ranění byli dobíjeni a zajatci ihned popravováni, bez milosti a bez soudu. Řež v ulicích Dillí trvala dlouhých šest dnů, než se hořící město zbrocené krví ocitlo 19. září 1857 opět pod britskou kontrolou. Boje stály útočníky více než tisíc padlých a téměř tři tisíce zraněných.
Ovládnutí Dillí znamenalo zlom v potlačování vzpoury, neboť povstalci přišli o svou hlavní základnu. Císař Bahádur Šách chtěl prchnout, avšak britský jízdní oddíl jej zajal i s jeho dvěma dospělými syny. Při pokusu povstalců o jejich osvobození velitel oddílu oba mladé prince vlastnoručně zastřelil. Poslední vládce mughalské říše dožil svůj život v exilu.
Konec povstání
I když na mnoha místech ještě zuřilo povstání, bylo zřejmé, že po ovládnutí Dillí došlo k obratu. Povstalci, neschopní koordinace svých aktivit na rozsáhlém území severozápadní Indie, se stále více dostávali do defenzívy. Britské posily, dopravované ze všech částí impéria, začaly počtem převyšovat vzbouřence.
Odboj se v závěru soustředil do oblasti kolem města Džhansí, kde v čele rebelů stanula rání (tedy královna) Lakšmí Báí (viz Pod lupou -> Indická Johanka z Arku). Oblečená do uniformy jízdního vojáka se účastnila všech bojů spolu se vzbouřenci. V jednom z nich padla a s ní skončila také účast odbojné provincie. Odpor vzbouřenců sice pokračoval ještě 15 měsíců, ale o výsledku již bylo rozhodnuto.
Tragický účet obětí
V bojích zemřelo na britské straně asi 6 000 mužů, včetně loajálních indických vojáků. Na straně protivníka padlo asi 100 000 vzbouřenců, dalších 600 až 700 000 osob zemřelo v důsledku válečného běsnění, případně se stalo obětí hladomorů a epidemií provázejících tuto válku.
Události a postavy povstání pod lupou
Další zajímavosti o britských jednotkách, konkrétních příčinách a významných postavách povstání si můžete přečíst po rozkliknutí odkazů.
Místní obyvatelé bojující za cizí zájmy
Všechny jednotky patřily do třech velkých celků, Bengálské, Madraské a Bombajské armády. Základ domorodých útvarů tvořili indičtí vojáci sloužící za žold v pěších jednotkách, kteří byli označování jako sépojové. Nefungovali však jako homogenní skupina – dělili se na muslimskou a hinduistickou část, přičemž hinduističtí vojáci se dále diferencovali podle kast.
Fáma vířící vášně
V napjaté situaci zapůsobila jako pochodeň vhozená do sudu se střelným prachem zpráva o tukem namazaných nábojnicích z tvrdého kartonu, určených pro nově zaváděné pušky Enfield vzor 53. Zdrojem kontroverzí nebyly samotné zbraně, nýbrž okolnost, že nabití pušky předpokládalo sevřít mezi zuby kartonovou nábojnici, a po odtržení vršku nasypat obsah, tedy střelný prach, projektil a těsnící zátku, do hlavně. Tímto skousnutím se střelec mohl svými zuby dostat do kontaktu s „nečistou látkou“, což pro hinduisty představoval hovězí lůj a pro muslimy lůj vepřový. To bylo pro domorodé vojáky nepřijatelné.
V rozjitřené atmosféře už nebylo podstatné, že napouštění nábojnic hovězím nebo vepřovým tukem bylo po prvních zkouškách nahrazeno jiným mazivem, fáma již žila svým vlastním životem. Nový typ pušky se ještě příliš nerozšířil, v roce 1857 se jich v Indii nacházelo pouze okolo 12 000, ale armáda již zahájila rozsáhlý výcvikový program přechodu na novou střelnou zbraň.
Královna Lakšmi Báí symbolem odporu
K potlačení ohniska odporu v Džhansí vyslala britská armáda třítisícový oddíl pod velením generálmajora Roseho. Jeho mise se zdála téměř sebevražedná, neboť měl porazit 10 000 mužů rání Lakšmi Bej v opevněném městě. Zároveň věděl, že se blíží další povstalecká armáda o 20 000 mužích pod velením jednoho z nejaktivnějších povstalců, Tatia Topeho. Ten vyšel ze štábu Nany Sáhiba, a svou udatností se proslavil po celé Indii. Britské jednotky u Džhansí se ocitly mezi kladivem a kovadlinou. Generál Rose však projevil mimořádnou rozhodnost, polovinu svých oddílů ponechal k blokování pevnosti, a s druhou vyrazil proti blížícím se vzbouřencům.
Utkal se s nimi na rovině necelý den pochodu od města. Vše vsadil na rychlý a agresivní útok jízdy, podporovaný intenzivní palbou z polních děl. První sled vzbouřenců zakolísal, druhý se dal rovnou na útěk, aniž by zasáhl do bitvy. Po tomto skvělém vítězství se Rosovy jednotky vrátily k obleženému městu a vytrvalou dělostřeleckou palbou vytvořily v jeho hradbách průlom. V průběhu následné zteče ovládli Britové město a, jak se stalo v této kruté válce zvykem, nikoho z obránců nešetřili. Zbylí povstalci uprchli z města, včetně královny, která se přidala k Tatia Topemu, a byla odhodlaná pokračovat v boji. Odvážná až do konce, pokračovala v nájezdech na britské oddíly, ale v jednom z bojů padla. Vzhledem k její vojenské uniformě nevěděl britský husar, který ji ťal šavlí, že zabil královnu a jeden ze symbolů odporu. Dodnes je rání Lakšmí Báí velebena v Indii způsobem, který připomíná kult Johanky z Arku.
