Francouzský markýz proti habsburskému velvyslanci
aneb Rivalita nejen na bojišti
V Paříži se roku 1732 odehrál legendární souboj mezi místním markýzem Arthurem de Chateauloup a hrabětem Štěpánem Vilémem Kinským, který vlastnil mnohá sídla v Čechách a na Moravě. Tento souboj se stal námětem zajímavého krátkého filmu šermířské skupiny Bandiere e Spade a se svolením jejich autorů vám ho představujeme na Válečnících starých časů. Hlavní roli v něm hraje tajuplná šermířská finta a nesmírná rafinovanost obou protivníků, kterou použili při své touze po vítězství. Však také nešlo o žádné sportovní klání, ale o souboj na život a na smrt
„Chceš-li být nejlepší, musíš ty nejlepší porazit.“ I s touto myšlenkou v mysli si mohl pohrávat francouzský markýz Arthur de Chateauloup, když na svůj zámek nedaleko Paříže pozval Štěpána Viléma Kinského, habsburského vyslance u francouzského dvora a jednoho z nejzdatnějších šermířů podunajské monarchie. Vzájemný duel ovšem dopadl úplně jinak, než francouzský markýz očekával.
Psal se rok 1732 a Štěpán Vilém Kinský již třetím rokem pobýval v Paříži jako velvyslanec císaře Karla VI., což se dá počítat za vrchol jeho diplomatické kariéry. Zahraniční štace ve službách státu začínal roku 1721 v Rusku, v němž pobýval až do roku 1726. Následujícího roku byl vyslán do porýnské Falce a roku 1729 na dvůr francouzského krále. Jistě nemohl mít tušení, že závěr jeho působení ve Francii bude poznamenán střetnutím s tragickým koncem.
Souboj ve Francii
Proč vlastně vstoupil souboj do legend? Především se v něm střetli dva významní šermíři své doby a okolnosti smrti domácího markýze, který měl mít na svědomí smrt 21 předešlých protivníků, musely vzbuzovat řadu otázek. Legenda se proto začala šířit pravděpodobně hned poté, co markýz Chateauloup (v přesném překladu z Vlčího zámku) v souboji podlehl habsburskému velvyslanci. Dá se předpokládat, že hrabě Kinský si tím ve Francii mnoho přátel nenadělal, a tak raději ukončil své pařížské působení, ale domů si pak přivezl pověst skvělého šermíře.
Později pak příběh posloužil jako námět několika literárních zpracování, což jeho už tak pozoruhodné okolnosti ještě více přibarvilo a zatraktivnilo. Více se dozvíte nejen po shlédnutí krátkometrážního filmu, ale podrobnější vyprávění o okolnostech šermířského duelu si můžete přečíst na webu nadějkovského zámku, který mimo jiné zmíněný hrabě Štěpán Vilém Kinský vlastnil. Kromě toho příhodu zpracoval i známý rozhlasový cyklus Toulky českou minulostí.
Co se skutečně stalo?
Jaký máte z videa pocit? Myslíte si, že se v podobném duchu mohl skutečně nějaký souboj odehrát? Jistě víme jen to, že markýz byl skutečně v souboji s Kinským zabit, vše ostatní si můžeme jen domýšlet. Že si tehdejší šlechtici dokázali plnými doušky užívat života, je však více než jisté. A šermířské duely přitom dozajista patřily k oblíbené kratochvíli tehdejší smetánky (viz Zlatý věk soubojů). Nakolik však přitom byli ochotni skutečně riskovat svůj život, je otázka. Nicméně ti nejšikovnější a nejodvážnější šermíři si skutečně mohli věřit natolik, že vyhledávali ostré souboje, při kterých se zabíjelo. Markýz k nim dozajista mohl patřit, byť 21 obětí tohoto zvláštního „koníčku“ můžeme považovat spíše za nadsazené číslo. Množství lebek ve filmu je pak pochopitelně jen umělecká licence.
A co potom samotná finta? Ve filmu je zobrazená díra uprostřed čela, ale pověst založená na svědectví o samotnému souboji hovoří spíše o propíchnuté hrudi (srdci) ranou vedenou shora z bezprostřední blízkosti. Takové odhalení markýzova způsobu zabíjení protivníků během noci strávené v kryptě a následné využití ve skutečném souboji už silně zavání románovým nádechem a můžeme ho považovat za krajně nepravděpodobné. To však nijak nesnižuje zásluhy a šermířské umění hraběte Kinského, který nějakým způsobem dokázal zdatného soupeře přechytračit a využít své šikovnosti a znalosti šermířského umění k životně důležitému vítězství. Navíc samotný popis souboje pochází zřejmě od skutečného očitého svědka a tomuto vyprávění nahrává. Navíc k němu přispěl i sám Kinský, který samozřejmě své zásluhy v duchu doby rád okořenil napínavou historkou, která vzbudila pozornost v kruhu jeho přátel a souputníků.
Zlatý věk soubojů
Druhá polovina 17. století a celé 18. století by mohly být považovány za zlatou éru duelů a jsou tak i náležitě prezentovány. Šermířské umění dosáhlo v Evropě vrcholného rozkvětu a jeho zvládnutí patřilo k povinné výchově šlechtických potomků. Existovalo mnoho různých šermířských škol, které do detailu rozpracovávali systém útoku i obrany. Souboj kordem byl přitom záležitostí urozených a předcházela mu formální výzva, výběr místa, sekundantů i zbraně.
Mládí bratra budoucího kancléře
Po „románovém“ příběhu krvavého souboje vám nabídneme ještě trochu suchých dat o hlavním aktérovi, který pocházel z našich zemí. Štěpán Vilém Kinský se narodil roku 1679 a byl mladším bratrem budoucího nejvyššího kancléře Františka Ferdinanda Kinského. Dostalo se mu širokého vzdělání a sloužil u císařského jezdectva, v jehož řadách bojoval ve válce o dědictví španělské. Po válce roku 1719 dosáhl hodnosti plukovníka. Již o dva roky dříve se oženil s Marií Josefou Ditrichštejnovou, s níž prožil v manželství 32 let. Velmi jej zasáhla smrt jeho otce roku 1719, ale následně získal v rámci dědictví panství Rataje nad Sázavou, Choceň, Rychmburk, Rosice a statek Chocenice v Kouřimském kraji. Od roku 1731 byl pak nositelem knížecího titulu.
Po souboji
Zabití francouzského markýze zásadně poznamenalo Kinského život. Kníže krátce po tomto souboji požádal o ukončení své funkce, v čemž mu Vídeň vyhověla. V letech 1733–1740 zastával úřad nejvyššího maršálka a v letech 1740–1746 funkci nejvyššího hofmistra. V těchto letech byl také svědkem vojenských pohrom, které habsburská monarchie utrpěla ve válce s Tureckem (1735–1739) a během dvou slezských válek (1740–1745). Roku 1747 získal titul říšského knížete, ale již dva roky poté zemřel přirozenou smrtí. Svého soka markýze Arthura de Chateauloup tak přežil o celých sedmnáct let.
Doba hraběte Kinského pod lupou
V jakých politických a společenských kulisách se vlastně odehrával Kinského souboj s francouzským markýzem? Více se o nich dozvíte po rozkliknutí následujícího odkazu.
Mnoho příležitostí pro vojevůdce i vojáky
Doba, v níž zdatný šermíř hrabě Kinský vyrůstal, se nesla ve znamení vzestupu habsburského domu. Ve válce o dědictví španělské (1701–1714) a v následující válce s Turky (1716-1718) si habsburské zbraně i díky talentovanému princi Evženovi Savojskému vydobyly respekt v celé Evropě. Na východě si Rusko pod vládou Petra I. ve velké severní válce (1700-1721) získalo velmocenské postavení, které naopak ztratilo Švédsko. Dominantní role Francie v Evropě skončila se smrtí Ludvíka XIV. roku 1715 a její ústřední roli začínala přebírat Velká Británie. Vzestup pruského království v té době již probíhal, skutečné velmocenské postavení si však ještě muselo získat. To se týkalo i Nizozemí, které začalo ztrácet na politickém vlivu ve prospěch Londýna. Ve Svaté říší římské získalo významný respekt i nově vzniklé Pruské království.
Diplomatickou dráhu tak Štěpán Vilém Kinský mohl rozvíjet v pozici představitele silného politického hráče, který si vydobyl respekt svých sousedů. Politiku císaře Karla VI. však po většinu jeho vlády charakterizovala snaha o uznání takzvané Pragmatické sankce vydané v roce 1713. Ta měla zaručit nedělitelnost habsburských zemí i v případě, že vládu převezme žena. Z toho důvodu byl ochoten k mnoha ústupkům, jen aby u evropských panovníků získal uznání této listiny. Samotný princ Evžen Savojský navrhoval spíše než diplomacii zajistit dodržení listiny plnou pokladnou a silnou armádou, jeho rada však nebyla vyslyšena.
Stejně jako zažil vzestup moci podunajské monarchie, byl Štěpán Kinský i svědkem jejího ústupu ze slávy. Válka o dědictví polské (1733–1738) sice neskončila nijak tragicky a znamenala jen výměnu některých území, to se však již nedalo říct o válce s Tureckem (1737–1739). Habsburská monarchie se nechala zlákat k vystoupení proti Turecku Ruskem, které s Osmanskou říší válčilo již od roku 1735. Konflikt dopadl pro habsburské zbraně katastrofálně, přičemž Vídeň se musela vzdát většiny území získaných v minulé válce princem Evženem.
Několik měsíců po uzavření míru zemřel císař Karel VI. a trůn převzala jeho dcera Marie Terezie, která zdědila zemi otřesenou po nedávné porážce. Na její dědictví se jako supi vrhli všichni sousedé, čímž se naplnila obava prince Evžena, že na diplomatické sliby budou evropští vládci pramálo brát zřetel. Mladé panovnici se po osmi letech bojů v takzvané válce o dědictví rakouské (1740–1748) podařilo většinu svého dědictví uhájit, cena však byla vysoká. Ztratila velkou část Slezska, které připadlo Pruskému království Fridricha II. Na severu tak vyrostl podunajské monarchii významný konkurent, který měl v celoevropském dění hrát stále významnější roli.
