Francouz ve službách Habsburků
Pokořitel Turků i rodné země
Úvod
Socha prince Evžena Savojského zdobí vídeňský Heldenplatz. Je to správně, protože svůj život zasvětil boji za habsburský dům, přestože pocházel z Francie. Ve službách celkem tří císařů Svaté říše římské vybojoval celou řadu klíčových bitev historie, jejichž názvy jsou napsány i na jeho soše. Proč bojoval princ v habsburských a nikoliv ve francouzských barvách? Byl to následek události z počátku 80. letech 17. století
Odmítnut, ponížen a zostuzen. Tak se pravděpodobně cítil devatenáctiletý mladík, syn neteře kardinála Mazarina, který počátkem jara roku 1683 obdržel již několikáté odmítnutí své žádosti o přijetí do vojenské služby od tehdy nejmocnějšího panovníka Evropy – francouzského krále Ludvíka XIV. Nikdo nezjistí, co se mu v ten moment opravdu honilo hlavou, touha po pomstě a zadostiučinění však bezpochyby mohly být v popředí všech myšlenek a emocí. Hluboká nenávist vůči rodné zemi jej pak provázela po zbytek života.
Princ v ten moment neměl mnoho možností, poněvadž jeho rozhodnutí nastoupit vojenskou dráhu bylo vykoupeno rozhodnutím opustit kněžský talár, který mu v 15 letech vybraly jeho matka a babička. Za to byl babičkou vykázán z otcovského domu bez jakéhokoliv příjmu (jeho matka žila od roku 1679 v Bruselu a otec zemřel již roku 1673). Po smrti svého staršího bratra Ludvíka Julia, který vedl dragounský pluk v boji proti Turkům, se Evžen vydal do Pasova, kam přesídlil dvůr habsburského císaře Leopolda I., aby požádal o velení tohoto pluku. Díky konexím jej císař vbrzku přijal, vytoužený pluk mu však svěřit nemohl, neboť ten již dostal jiného velitele. Princ přijal alespoň možnost bojovat jako dobrovolník a mohl tak konečně nastoupit vojenskou dráhu, ke které se rozhodl.
První vojenské ostruhy
Není jisté, zda Evžen už od mládí jevil zájem o vojenské umění, jak udává většina autorů. Dle některých zpráv jako mladý nemyslel „na nic jiného, než na lumpárny a navíc se tahal po Paříži s bandou sobě rovných aristokratických floutků.“ S jistotou se však zajímal o matematiku a do tajů geometrie jej zasvěcoval monseigneur Sauveur, přítel slavného Sébastiana Vaubana.
Křest ohněm zažil Evžen v bitvě u Kahlenbergu, kde pravděpodobně bojoval na levém křídle. Koncem roku získal velení dragounského pluku Kufstein, v jehož čele si v následujících letech získával další ostruhy: byl raněn u Budína roku 1684, v bitvě u Nových Zámku (1685) pomohli jeho dragouni po útoku tatarské jízdy vyřešit zmatek na levém křídle a při obléhání Budína 1686 zahnali jeho jezdci tureckou jízdu, která z města vyrazila proti obléhatelům. Již na konci roku 1685 povýšil na podmaršálka.
Roku 1687 se v bitvě u Nagyharsány účastnil jezdeckého útoku, který překonal turecká polní opevnění, přičemž princ prý byl první, který opevnění zdolal. Následujícího roku se podílel na obléhání Bělehradu, během kterého byl těžce raněn a musel být převezen do Vídně. Následujících několik let bojoval poprvé proti své rodné zemi (viz Pod lupou > Poprvé proti své rodné zemi), samostatného velení, ani vítězných vavřínů však nedosáhl.
Bitva u Nagyharsány
Tato bitva se často nazývá také druhá bitva u Moháče, který přitom leží o 40 km dále na sever. Jde o odkaz na potupnou porážku Ludvíka Jagellonského roku 1526, takže vítězství roku 1687 z hlediska křesťanského Západu odčinilo dávný neúspěch.
První velké vítězství
Již 12. července dorazil k armádě na pomezí srbských a maďarských hranic. Vojsko se nalézalo v bídném stavu, demoralizované dosavadními neúspěchy. Princ byl již čtvrtým velitelem za posledních pět let a mezi vojáky prý kolovalo, že „tento malý kapucín asi mnoho chlupů Turkům z brady nevyškube.“
Už 17. července se armáda vydala k Petrovaradínu, kam dorazila 26. července. Turecké vojsko mezitím pochodovalo z Adrianopole (Edirne) a 10. srpna dorazilo k Bělehradu. Obě armády několik dnů vyčkávaly, až nakonec sultán vyrazil 19. srpna na sever. Princ proto také vyrazil tímto směrem, aby se spojil s dalšími sbory ze Sedmihradska.
Karlovacký mír
Tento diplomatický úspěch Západu (1699) představuje zlomový moment, poněvadž nikdy předtím sultán v Konstantinopoli nesložil zbraně před nemuslimským protivníkem. Jakákoliv jednání byla vždy považována jen jako dočasné přerušení bojů. Mimo Temešváru přišli Osmani ve prospěch Habsburků o celé Uhry včetně Sedmihradska a velkou část Chorvatska. Benátky získali ostrov Morea a Polsko Podolí a další části Ukrajiny. Tímto mírem započala epocha vojenského úpadku Osmanské říše a naopak vzestup Rakouska jako mocnosti.
Válka o dědictví španělské
Evženův odpočinek po vítězství nad Turky netrval dlouho. Schylovalo se ke konfliktu s Francií, který do dějin vstoupil jako válka o dědictví španělské (1701–1714), a významně ovlivnil politickou situaci v Evropě. Ač zpočátku v podstatě osamocena, vytáhla vojska císaře proti vojenské mašinerii francouzského krále. Klíčové operace se odehrály roku 1701 v Itálii a velením vojsk nebyl pověřen nikdo jiný, že princ Evžen. V brilantně provedeném tažení (viz Pod lupou > Tažení v Itálii roku 1701 ) vyhnal francouzské pluky maršála Catinata (viz Pod lupou > ….) až za řeku Addu a oblehl pevnost Mantovu. Počátkem roku 1702 se mu pak nečekaným přepadením Cremony podařilo zajmout francouzského maršála Villeroie.
Tento fakt se nakonec obrátil v neprospěch prince Savojského, poněvadž francouzské velení v Itálii převzal talentovaný maršál Vendôme (viz Pod lupou > Francouzští protivníci prince Evžena), shodou okolností Evženův bratranec. Ten obratným manévrováním i díky početní převaze donutil prince přerušit obléhání Mantovy, ale habsburský vojevůdce jej zaskočil 15. srpna 1702 v bitvě u Luzzary a donutil vyklidit bojiště. Princ koncem roku zaujal pozici podél Pádu a odcestoval do Vídně, kde strávil jako prezident Dvorské válečné rady rok 1703.
Nečekaný obrat Bavorů
Vévodství bavorské jako součást Svaté říše římské představovalo tradičního spojence habsburského domu v boji proti Francii. Jenže nečekaná změna stran bavorského kurfiřta Maxe II. Emanuela, pod jehož velením princ bojoval proti Turkům i Francouzům v Itálii, výrazně změnila situaci. Francouzská vojska tím získala silnou základnu na dosah dědičných habsburských zemí.
Nepřítomnost nejschopnějšího velitele na bojišti se projevila. Francouzi se spojeneckým Bavorskem dosáhli značných úspěchů a hrozili tažením na samotnou Vídeň. Princ proto převzal velení pluků čelících Francouzům na Rýně, zatímco další spojenecké vojsko pod velením Ludvíka Bádenského čelilo francouzsko-bavorské armádě na Dunaji. Nebezpečí hrozící Vídni si uvědomoval i vrchní velitel na flanderském bojišti vévoda z Marlborough. S částí jemu svěřené armády podnikl odvážný pochod podél Rýna a v nevídané spolupráci s princem Evžen dosáhli důležitého vítězství v bitvě u Blenheimu. Vídeň byla zachráněna, Bavorsko vyřazeno z války a vojenská prestiž Francie otřesena.
Porážka Francie mimo její území
Po úspěchu v Německu se princ vrátil do Itálie, kde se situace od jeho odchodu dramaticky změnila. Savojský vévoda Viktor Amadeus II. přešel roku 1703 do tábora Habsburků, přičemž se k jeho vojsku podařilo probojovat i císařským plukům. Maršálu Vendômovi se však dařilo nepřítele pomalu ale jistě zatlačovat a ohrozit samotný Turín. Princ Evžen proto v červenci roku 1705 vyrazil s vojskem přes řeku Oglio, aby vojskům v Piemontu pomohl. Jeho pokus však ztroskotal v nerozhodné bitvě u Cassana, po kterém musel ustoupit zpět.
Ani rok 1706 nezačal pro císařské šťastně, poněvadž se Vendômovi podařilo porazit císařské pluky v dubnu u Calcinata (princ osobně v bitvě nevelel) a zahnat je za řeku Adiži. Další francouzské vojsko v červnu oblehlo Turín. Ve Flandrech však francouzská vojska utrpěla zdrcující porážku od vévody Malborougha u Ramillies, což vedlo k převelení maršála Vendôma na toto bojiště.
Princ Evžen chápal, že musí obležený Turín vyprostit, proto podnikl odvážné tažení k Turínu (viz Pod lupou > …. ), před kterým 7. září na hlavu porazil obléhající vojska. Tato porážka zpečetila francouzské snažení v Itálii, kterou v březnu roku 1707 zbývající francouzská vojska vyklidila. Princ Evžen se pokusil roku 1707 zmocnit Toulonu, leč marně. Chuť si spravil roku 1708, kdy se hlavní pozornost obou nepřátelských stran koncentrovala do Flander. Francouzi zde zahájili rozsáhlou ofenzívu a podařilo se jim obsadit Gent a Bruggy. Jenže ne nadarmo se Evženovi a Marlboroughovi začalo říkat „Princové Dvojčata“. Společně totiž dokázali nepřítele drtivě porazit u Oudanarde a následně dobýt pevnost Lille. Francie se tak ocitla v situaci, kdy jí hrozil vpád na její vlastní území, což se za dlouhé vlády Krále Slunce (1643–1715) zatím nestalo. Princ Evžen si možná sliboval, že již brzy uvidí svoji rodnou zemi pokořenou.
Francie zachráněna
Roku 1709 zahájila spojenecká vojska v čele s Evženem a Marlboroughem invazi do Francie a svedli s vojskem maršála Villarse (viz Pod lupou > Francouzští protivníci prince Evžena) nejkrvavější bitvu 18. století u Malplaquet, kterou sice nakonec spojenci ovládli, ale stala se Pyrrhovým vítězstvím a počátkem obratu ve válce. Následujícího roku se ve Francii vedla pouze obléhací válka, ve Španělsku ale maršál Vendôme vybojoval konečné vítězství a zajistil Filipovi V. nezpochybnitelné právo na španělský trůn.
Válečné strany začaly hledat cestu, jak válku ukončit. Princ bojoval roku 1711 na rýnské frontě, kde k podstatnějším akcím nedošlo. Následujícího roku se však vrátil na flanderskou frontu, kde už stála Paříž skoro na dosah. Princ již táhl do boje bez vévody Marlborougha i britských pluků a při obležení Landrecies spáchal strategickou chybu (viz Princova strategická chyba), kvůli které byla část jeho vojska poražena v bitvě u Denain. Villars po ní získal iniciativu a do konce roku dokázal nepřítele vyhnat z Francie. Po tomto úspěchu zůstala v boji proti Francii pouze habsburská monarchie a některé německé státy, takže proti vojsku Evžena Savojského v kampani na Rýně roku 1713 stála obrovská přesila. Princ mohl jen sledovat, jak Francouzi postupují a nový císař Karel VI. (vládl 1711–1740) musel uzavřít mír.
Evženovi se nakonec nepodařilo Francii srazit na kolena, avšak neodmyslitelnou měrou přispěl k tomu, že okusila drtivé porážky a musela vést válku na vlastním území. Neúspěchy z posledních let mohly pálit, již brzy si však měl princ vydobýt novou slávu.
Princova strategická chyba
Princ překročil Šeldu, čímž položil tuto řeku mezi sebe a sklady v Marchiennes. Musel přístup k těmto zásobám chránit, což jej nutilo ponechat u Denain dostatečně silné zajištění. Vzdálenost mezi Denain a Landrecies ale činí přes 35 km. Mimo to se mezi oběma uskupeními nacházela řeka Šelda. To otevíralo možnost napadnout a zničit uskupení u Denain dříve, než mu princ bude moci přijít na pomoc. A to se také stalo.
Podruhé proti Turkům
Na válku s Osmanskou říši se chystala habsburská monarchie již nějaký čas, a když v srpnu 1716 opravdu vypukla, nesnažila se jí nijak vyhnout. Velení opět převzal princ Evžen a již za několik dnů uštědřil Osmanům porážku u Petrovaradínu. Boj byl velice tvrdý a v jednu chvíli vojsku prince Evžena hrozilo, že Turci prorazí jeho pravé křídlo. Princ však přesunul nevyužité zálohy jízdy z levého křídla na pravé a napadl odkrytý levý bok postupujících Turků, čímž zvrátil hrozící porážku ve vítězství. Potom oblehl Temešvár, který se vzdal po měsíci a půl obléhání. Tím kampaň toho roku skončila.
Následujícího léta představoval princův cíl Bělehrad. Náročným manévrem přetnul spojení mezi městem a osmanskou armádou, aby 18. června mohl zahájit obléhání. Polní opevnění nechal kopat nejen směrem k městu, ale i vně. Vysoká Porta totiž neměla v úmyslu nechat město padnout a vyslala vyprošťovací armádu, která 30. července 1717 dorazila k městu a rozložila se proti liniím obléhatelů. I příchozí armáda se obklopila valy a dalších čtrnáct dnů se neslo ve znamení intenzivního ostřelování.
Za dané situace se princ rozhodl k akci – 16. srpna pod příkrovem mlhy turecká postavení napadl. Rozpoutal se krutý boj, během kterého vznikla mezera mezi levým křídlem císařských a středem, což hrozilo katastrofou. Princ však nebezpečí zažehnal přisunutím záloh a vydobyl na Osmanech další velké vítězství. Bělehrad kapituloval 21. srpna a díky tomu byl za necelý rok 21. července 1718 uzavřen Požarevacký mír, jímž habsburská monarchie získala Banát, západní Valašsko a sever Srbska. Princ Evžen dosáhl vrcholu své vojenské kariery.
Tažení starých pánů a smrt
V následujících letech zastával princ pozici prezidenta válečné rady a do roku 1724 guvernéra Rakouského Nizozemí. Angažoval se mimo jiné při uznání Pragmatické sankce ostatními evropskými zeměmi a navrhoval (nakonec marně) sňatek Marie Terezie s budoucím pruským králem Fridrichem II. Nikdo nemohl tušit, že se po nástupu Marie Terezie stane právě tento panovník jejím největším sokem.
Poslední válka, do které princ táhl, byla válka o dědictví polské (1733–1738). Věk se již na starém válečníkovi podepsal, proto nedokázal zabránit pádu Philippsburgu ani podniknout výraznější ofenzivní akce. Vrátil se s podlomeným zdravím a 21. dubna 1736 ve Vídni ve věku 72 let zemřel.
Píseň o šlechetném rytíři Evženovi – český překlad viz Pod lupou > Píseň o šlechetném rytíři Evženovi.
Tažení a protivníci pod lupou
Podrobný popis několika princových kampaní v Itálii, jakož i medailonky jeho největších francouzských protivníků
se dočtete v následujících odkazech
Tažení proti Francii, která skončila fiaskem
Politická situace se na přelomu let 1688 a 1689 zdramatizovala i na Západě. V Anglii se odehrála takzvaná Slavná revoluce (Glorious Revolution), která představovala důležitý mezník jak pro politický systém na britských ostrovech, tak pro politickou situaci v Evropě. Stuartovského krále Jakuba II. svrhl Vilém III. Oranžský a nahradil jej na anglickém trůnu. Anglický panovník od té chvíle vládl ve spolupráci s parlamentem a hlavně se významně změnil postoj Anglie k Francii, vůči níž byl nový panovník velmi nepřátelsky naladěný.
V tu dobu se také v Rýnské Falci schylovalo k dalšímu konfliktu s Francií, který se bude nazývat válka o dědictví falcké, válka Augsburské ligy, či devítiletá válka (1688–1697). Princ Evžen Savojský cítil možnost konečně pozvednout zbraň proti své rodné zemi, proto byl silným stoupencem války proti Francii. Roku 1689 tak táhl v čele tří jezdeckých pluků na západ, podílel se na obraně Rýna a byl v létě při osvobození Mohuče. Následujícího roku se do tábora protibourbonské koalice přidal i savojský vévoda Viktor Amadeus II. Na pomoc mu Vídeň poslala tři pěší a dva jezdecké císařské pluky, jejichž velením byl pověřen právě princ Evžen, který byl navíc bratrancem savojského vévody. Evžen se okamžitě odebral do Turína, než však císařské pluky stačily dorazit, porazil savojské jednotky jižně od Turína maršál Catinat v bitvě u Staffardy. Princ Evžen dokázal efektivně krýt ústup poraženého vojska, přesto musel poprvé snést chuť porážky.
V dalších bojích narážel princ na neochotu ostatních velitelů k větším akcím a rovněž materiální podpora z Vídně nebyla dostačující. V červnu 1691 se mu podařilo vyprostit z obležení obléhanou pevnost Cuneo, ani to mu však nezajistilo samostatné velení nad armádou. Roku 1693 byl sice povýšen na polního maršála, vrchní velení nad armádou v Itálii však zůstalo Viktoru Amadeovi. Roku 1692 spojenecké jednotky vyplenily území východně od Grenoblu, následujícího roku však uštědřili Francouzi v čele s maršálem Catinatem spojencům drtivou porážku u Marsaglie (toto vítezství je také znázorněno na jednom z obrazů v Galerii bitev ve Versailles). Princ velel v této bitvě na středu několika císařským a anglickým plukům, ale bitvu rozhodl průlom pravého savojského křídla.
Po této porážce se na italském bojišti mnoho nedělo. Rovněž velice výrazně ochladl vztah Evžena s jeho bratrancem, savojským vévodou. Ten nakonec roku 1696 přešel na francouzskou stranu a následujícího roku byla válka ukončena. Evžen z ní nevyšel s vavříny, avšak se ctí, přičemž prokázal nejen velitelské schopnosti, ale i věrnost habsburskému domu.
Nicolas de Catinat de La Fauconnerie (1637–1712)
Původní profesí byl právník, ale roku 1660 vstoupil do francouzských gard a vyznamenal se roku 1667 při útoku na Lille. Bojoval v holandské válce a na počátku války o dědictví falcké se vyznamenal při obléhání Philippsburgu (1688). To mu vyneslo velení na italském bojišti, kde proti Francii vystoupil savojský vévoda Viktor Amadeus II.
Catinatovi se podařilo roku 1690 uštědřit spojencům tvrdou porážku u Staffardy a následně obsadit pevnost Susa, jedinou spojnici mezi Savojskem a Piemontem schůdnou pro vojsko. Následujícího roku se mu podařilo obsadit Nice, Carmagnolu a většinu Piemontu. Největšího úspěchu dosáhl 4. října v bitvě u Marsaglie, v níž připravil savojského vévodu 10 000 mužů a 2 000 jich zajal. Na konci války ještě ve Flandrech dobyl Ath. Po neúspěšném tažení v Itálii roku 1701 obdržel o rok později velení v Alsasku. Nedosáhl však výraznějšího úspěchu a vojenskou službu opustil.
Louis Joseph de Bourbon,
vévoda z Vendôme (1654– 1712)
Pravnuk francouzského krále Jindřicha IV. a bratranec Evžena Savojského získal první bojové zkušenosti v holandské válce pod vojevůdcem Turennem. Bojoval pak ve Flandrech u Steenkerque (1692) a poté u Marsaglie (1693). Roku 1695 převzal velení v Katalánsku, kde se mu na konci války roku 1697 podařilo obsadit Barcelonu.
Roku 1702 převzal velení v Itálii, donutil prince Evžena přerušit obléhání Mantovy, v bitvě u Luzzary však byl donucen ustoupit. Následujícího roku vedl neúspěšnou invazi do Tyrol a nedokázal zabránit průniku rakouských posil do Savojska. Roku 1704 postupně dobýval savojské území a roku 1705 se chystal oblehnout Turín, což oddálila bitva s princem Evženem u Cassana.
Následujícího roku uštědřil císařským porážku u Calcinata, ale poté byl odvolán na flanderské válčiště. Podařilo se mu tam stabilizovat situaci po prohrané bitvě u Ramillies, ale při ofenzivě roku 1708 bylo vrchní velení svěřeno vévodovi Burgundskému, vnukovi francouzského krále, a tak se Vednôme musel podřizovat jemu. Díky Vednômovu plánu se Francouzům podařilo obsadit Gent a Bruggy, načež prosadil přistoupit na střetnutí s blížícím se protivníkem. Kvůli neshodám a nedorozuměním se však do bitvy u Oudanaarde zapojila jen část francouzského vojska, takže Francouzi utrpěli znovu těžkou porážku. Vévoda zůstal dva roky bez velení, ovšem roku 1710 byl povolán do Španělska, kde dosáhl rozhodujícího vítězství v bitvách u Brihuegy a Villaviciosi. Zemřel ještě před koncem války ve Vinaròs roku 1712 a byl pohřben v El Escorial.
Claude Louis Hector de Villars (1653–1734)
Narodil se jako nižší šlechtic v rodině francouzského diplomata a bojové zkušenosti získával v holandské válce. Byl povýšen na plukovníka, na další povýšení však musel čekat dlouho. Díky diplomatické misi v Bavorsku táhl po boku Maxmiliána II. proti Turkům v letech 1684–1685, přičemž poznal i své budoucí protivníky Ludvíka Bádenského a prince Evžena. Ve válce o dědictví falcké velel kavalerii ve Flandrech, s níž se vyznamenal u Walcourtu (1689) a Leuze (1691). Následujícího roku bojoval na Rýně a roku 1693 krátce velel armádě ve Flandrech.
Na počátku války o dědictví španělské velel části vojska na Rýnu, s nímž vybojoval nerozhodnou bitvu u Friedlingenu (1702), za což obdržel maršálskou hůl. Následujícího roku pronikl přes Černý les do Bavorska, kde se spojil se silami bavorského kurfiřta a koncem roku vybojovali vítězně první bitvu u Höchstädtu. Nakonec však byl kvůli neshodám s Maxmiliánem II. odvolán na jih Francie potlačit povstání comisardů.
Roku 1707 velel na Rýně a roku 1709 převzal velení na flanderské frontě, kde pozvedl morálku francouzských vojáků natolik, že byli schopni svést bitvu u Malpaquet. Villars v ní byl raněn, avšak následujícího roku opět stál v čele armády. Po vítězství u Denain (1712) vytlačil nepřátele z Francie a následujícího roku vedl úspěšnou kampaň na Rýnu. S výjimečným titulem Maréchal général des camps et armées du roi velel ve válce o dědictví polské v Itálii, leč zemřel v Turíně krátce po zahájení vojenských operací.
I s málo vojáky se dá předvést velké tažení
Francouzské jednotky vtáhly do Itálie již v lednu roku 1701 a společně se španělskými vojáky postupně obsadily celou severní Itálii až k řece Adiži. Velením byl opět pověřen maršál Catinat, který v poslední válce dobyl velká vítězství u Staffardy a Marsaglie. Francouzi očekávali vojenský zásah císařského vojska, maršál proto koncentroval své vojsko (31 500 pěších a skoro 9 000 jezdců) mezi Adiží a Gardským jezerem, přičemž nechal opevnit Monte Baldo na cestě k Trentu, odkud očekával postup nepřátelského vojska. Francouzům se však nepodařilo zlákat Benátky na svoji stranu, díky čemuž zůstala císařským cesta přes jejich území otevřená.
Princ dorazil ke svému vojsku (32 000 mužů) do Rovereta 21. května a začal připravovat logisticky náročný přechod tridentských Alp. Dne 26. května vyrazil od Rovereta přes údolí Terragnolo do Breonia, přičemž nechal několik oddílů provést diverzní akci směrem k Monte Baldo. Od Breonie pokračoval na Stallavenu až do San Martina východně od Verony. Tímto manévrem se vyhnul francouzským pozicím u Rivoli, byť tím porušil benátskou neutralitu. Maršál Catinat musel přesunout své síly a vytvořit obrannou linii na této části Adiže.
Princi však postoupil ještě dále po proudu Adiže až ke Castelbaldu, kde se mu podařilo přejít tuto řeku a dosáhnout Pádu. Následně vytvořil dojem, že hodlá Pád překročit a pokračovat dále do středu Itálie. Catinat tomu uvěřil a přesunul část sil k Ostiglii a na jižní břeh Pádu. Princ se však místo toho obrátil zpět k Adiži a s lokální převahou napadl francouzské postavení u Carpi. Postupoval zpočátku ve dvou kolonách, kvůli nepříznivemů terénu byl ale donucen přeskupit síly do jedné kolony. Přesto vyhnal francouzské granátníky z předsunutého postavení u Castagnara, načež u Carpi musel čelit útokům francouzských posil, při nichž především jeho levé křídlo bylo otřeseno útoky francouzských dragounů. Situaci stabilizoval až zásah císařských kyrysníků. Francouzi poté ustoupili z bojiště.
Princ následně postupoval na sever, čemuž maršál Catinat, který příliš rozptýlil své síly, nedokázal zabránit. Byl přesvědčen, že mezi Minciem a Adiží dojde k bitvě, to však princ neměl v úmyslu. Postupem k Minciu si zajistil spojení s Tyrolskem, načež překročil Mincio u Peschiery a 5. srpna se zmocnil Castiglione delle Stivere, čímž Catinatovo vojsko nutil ustoupit podél řeky Oglio. Ani zde se postup císařských nezastavil a princ překročil 18. srpna řeku Oglio a následně postoupil až k řece Addě. Až za tuto řeku byli také Francouzi nuceni ustoupit.
Neúspěchy maršála Catinata vedly k jeho odvolání a nahrazení maršálem Villeroiem (byť Catinat stále u vojska zůstal). Princ Evžen tak oplatil svému soupeři z války o dědictví falcké porážky, které musel pod velením jiných snést. Nyní musel čelit nové ofenzivě. Zaujal proto pevné postavení u Chairi, kde jej Villeroi i přes varování, že se jedná o velmi pevné postavení, napadl. Francouzský útok byl však krvavě odražen, přičemž ústup organizoval opět maršál Catinat. Obě vojska poté další dva měsíce zůstala v pozicích u Chiari, přičemž docházelo k menším střetnutím. V listopadu odvedl maršál Villeroi své jednotky do zimních kvartýrů za řeku Adda a princ Evžen se stáhl k Mantově, kterou oblehl.
Princovo tažení v Itálii bylo ukázkou jeho vojenského umění a manévrů. I přes početní nevýhodu dokázal nepřítele vymanévrovat, roztříštit jeho síly a převzít iniciativu. Mimo vojenských úspěchů mělo jeho úspěšné tažení i velký politický dopad, neboť povzbudilo další země vstoupit do boje proti Francii.
Jak Francouz Francouze z Itálie vyhnal
Situace nevypadala pro císařské na jaře 1706 v Itálii dobře. Hned 4. ledna padlo do francouzských rukou Nice a po porážce u Calcinata 19. dubna císařské pluky ustoupily za Adiži. Zásah prince Evžena stabilizoval situaci, takže se fronta ustálila na Adiži, v červnu však další francouzské vojsko začalo obléhat Turín.
Princi Evženovi postupně dorážely posily, což vyrovnalo síly, až obě vojska měla přibližně 40 000 mužů. Mohl tedy v červenci zahájit ofenzivu. Francouzské síly byly příliš rozptýleny, přičemž většina se nacházela mezi Minciem a Adiží. Princ proto koncentroval síly níže po proudu, naznačil přechod u Badia, zatímco další část přešla 6. července u Rottanova. Vendôme zaujal novou obrannou pozici za kanálem Bianco, který se však 12. července rovněž podařilo Evženovým silám překonat. Vendôme se obával možného útoku dalších císařských sil u Bussolenga (místo nad Veronou), proto raději stáhl své pluky za Pád a Mincio. Dne 15. července následovalo jeho odvolání do Flander, přičemž ho v čele vojska nahradil Filip Orleánský, kterému dělal poradce maršál Marsin.
Nový francouzský velitel hodlal zastavit postup prince Evžena na řece Panaro. Avšak princ k sobě po překročení kanálu Bianco povolal i regimenty od Bussolenga a podařilo se mu překročit Pád i řeku Panaro, než Filip Orleánský stihl přesunout hlavní část svého vojska a rozbít 24. července tábor u Finale. Francouzský velitel nechtěl riskovat bitvu, proto zaujal pozici na řece Secchia, přičemž obsadil důležité pevnosti, aby tak zamezil dalšímu postupu nepřítele k Turínu. Princ ovšem obešel z jihu i tuto pozici a zatlačil nepřítele 31. července za kanál Parmigiana, za kterým se ale Francouzi zakopali tak pevně, že nebylo možné je vyhnat. Princ v následujících dvou týdnech oblehl a dobyl Carpi, Corréggio a Reggio, načež stál před důležitým rozhodnutím: oblehnout a dobýt pevnosti Mirandola a Modena, což by mu zajistilo komunikační linii, nebo spěchat na pomoc Turínu, ze kterého dostával alarmující zprávy?
Princ se rozhodl pro druhou možnost a vyrazil 15. srpna k západu. Pochodoval na Parmu, obešel Piacenzu a Stradellu a pokračoval dále po jižním břehu Pádu. Překročil bez odporu řeky Scrivii, Bormidu i Tanaro, aby se 29. srpna v Carmagnole setkal s Viktorem Amadeem, jemuž se podařilo uniknout z obleženého Turína. Filip Orleánský zprvu na princův pochod reagoval postupem na Cremonu, ale 19. srpna jeho pozornost zaměstnal další císařský sbor, který oblehl Goito. Vydal se proto s většími silami město vyprostit, to však padlo dříve, než mu mohl přispěchat na pomoc, proto se 23. srpna obrátil a chvátal k Turínu, kam dorazil 31. srpna. Neshody na straně Francouzů také způsobily, že francouzský velitel řídící obléhání Turína odmítl přesunout část svých sil proti pochodujícím císařským jednotkám a bránit linii některé z řek, která jim stála v cestě.
Bitva u Turína
Princ Evžen a Viktor Amadeus se po obhlídce nepřátelských pozic rozhodli přejít Pád u Carignana, obejít cirkumvelační linie (opevnění chránící obléhající armádu před útok vyprošťovacího vojska) Francouzů mezi Pádem a Sangone, přejít tuto řeku a zaútočit mezí ní a severnější řekou Stura, kde byly obranné pozice nepřítele slabší. Pochod začal 4. září, přičemž rozbroje ve francouzském velení opět způsobily, že nepřítel nebyl napaden při pochodu. Podařilo se jim však zbudovat opevnění mezi Sangone a Sturou, kam mířil císařský útok. Za tři dny, 7. září, císařští zaútočili. Francouzské vojsko čítalo celkově 30 000 pěších a 12 000 jezdců, na obranné linii však stálo proti útočícím jednotkám 12 000 pěších (včetně dragounů) a 5 000 jezdců. Spojenci útočili koncentrovaně v počtu 24 000 pěších a 6 000 jezdců.
Dělostřelba začala v 9 ráno a o půl jedenácté zahájili spojenci útok. Francouzi vzdorovali chladnokrevně a odrazili tři útoky. Princ osobně vedl vojáky do boje a povzbuzoval je. Obrana Francouzů držela, Viktor Amadeus si však povšiml mezery mezi řekou Stura a pravým křídlem nepřítele a vyslal tam lehké jezdce. Ti pronikli do francouzského boku a v kombinaci s útokem pruských granátníků na levém křídle nepřítele konečně donutili ustoupit. Spojenci byli povzbuzeni tímto úspěchem, a tak se i plukům ve středu formace podařilo zatlačit Francouze, jenže svým rychlým postupem vytvořili mezeru, do které se rozjela francouzská jízda. Princ však včas přisunul záložní regiment a útok jízdy odrazil. Francouzskou katastrofu dovršil výpad posádky z města, který proměnil ústup francouzského středu a pravého křídla v útěk. Francouzské levé křídlo zvládlo ustoupit za Sangone.
Spojencům se tak podařilo prolomit obléhání a zlomit morálku Francouzů, kteří zahájili ústup na západ směrem k Francii. V bitvě ztratili na 5 000 mrtvých či raněných a v následujících dnech přišli v důsledků pronásledování nepřítele a dezercemi o dalších 8 000 mužů. Raněn byl Filip Orleánský i maršál Marsin, který svým zraněním podlehl. Spojenci přišli celkově asi o 3 000 mužů. Princ Evžen dosáhl rozhodujícího vítězství, po kterém v březnu 1707 následovalo vyklizení Itálie francouzskými jednotkami.
Vojevůdce, co se dostal do písní
Princovo vítězství u Bělehradu dalo vzniknout národní písni Prinz Eugen, der edle Ritter (Princ Evžen, šlechetný rytíř), jejíž nejstarší záznam máme již z roku 1719. Píseň oslavuje vítězství u Bělehradu, byť je v ní udáno špatné datum bitvy (21. srpna místo 16.) a je v ní zmiňována smrt jistého prince Ludvíka, u kterého se neví, o koho se jedná. Melodie písně posloužila jako vzor Josefu Straussovi při komponování Pochodu prince Evžena.
Slova písně v originální němčině
Prinz Eugen der edle Ritter,
wollt dem Kaiser wied’rum kriegen
Stadt und Festung Belgerad!
Er ließ schlagen eine Brukken,
daß man kunt hinüberrucken
mit der Armee vor die Stadt.
Als die Brucken nun war geschlagen,
daß man kunnt mit Stuck und Wagen
Frei passir’n den Donaufluß,
Bei Semlin schlug man das Lager,
Alle Türken zu verjagen,
Ihn’n zum Spott und zum Verdruß.
Am einundzwanzigsten August soeben
Kam ein Spion bei Sturm und Regen,
Schwur’s dem Prinzen und zeigt’s ihm an
Daß die Türken futragieren,
So viel, als man kunnt‘ verspüren,
An die dreimalhunderttausend Mann.
Als Prinz Eugenius dies vernommen,
Ließ er gleich zusammenkommen
Sein‘ Gen’ral und Feldmarschall.
Er tät sie recht instruieren,
Wie man sollt‘ die Truppen führen
Und den Feind recht greifen an.
Bei der Parol‘ tät er befehlen,
Daß man sollt‘ die Zwölfe zählen,
Bei der Uhr um Mitternacht.
Da sollt‘ all’s zu Pferd aufsitzen,
Mit dem Feinde zu scharmützen,
Was zum Streit nur hätte Kraft.
Alles saß auch gleich zu Pferde,
Jeder griff nach seinem Schwerte,
Ganz still rückt‘ man aus der Schanz‘.
Die Musketier‘ wie auch die Reiter
Täten alle tapfer streiten:
‚s war fürwahr ein schöner Tanz!
Ihr Konstabler auf der Schanzen,
Spielet auf zu diesem Tanzen
Mit Kartaunen groß und klein;
Mit den großen, mit den kleinen
Auf die Türken auf die Heiden,
Daß sie laufen all‘ davon!
Prinz Eugenius auf der Rechten
Tät als wie ein Löwe fechten,
Als Gen’ral und Feldmarschall.
Prinz Ludewig ritt auf und nieder‘.
Halt’t euch brav, ihr deutschen Brüder,
Greift den Feind nur herzhaft an!
Prinz Ludewig, der mußt‘ aufgeben
Seinen Geist und junges Leben,
Ward getroffen von dem Blei.
Prinz Eugen war sehr betrübet,
Weil er ihn so sehr geliebet,
Ließ ihn bring’n nach Peterwardein.
Překlad
Princ Evžen, šlechetný rytíř,
přál si císaři znovu vydobít
město a pevnost Bělehrad!
Nechal postavit most
aby se mohlo přitáhnout
s armádou před město.
Když byl most postaven,
že se mohlo s děly a vozy
volně přejít přes Dunaj,
rozbil se tábor u Semlinu,
vyhnali se všichni Turci
k jejich posměchu a mrzutosti.
Dne dvacátéhoprvního srpna,
dorazil za bouře a deště špion,
přísahal princi a oznámil mu,
že Turci pícují(shromažďují zásoby),
tak mnoho (jich je), že by se dalo vnímat,
že jich je na třista tisíc.
Když princ Evžen toto vyslechl,
nechal svolat
své generály a polní maršály.
Instruoval je,
jak vést vojáky
a na nepřítele správně zaútočit.
Při vydávání hesla nařídil,
že se má napočítat dvanáct
v hodině půlnoční.
Všichni mají nasednout na koně,
(a) pustit se s nepřítelem do křížku,
co jim sily stačí.
Všichni se hned posadili na koně,
každý sáhl po svém meči,
zcela tiše se vyšlo ze šancí.
Mušketýři stejně jako jezdci
činili se všichni statečně:
byl to věru krásny tanec!
Konstabl na šancích,
hrál (také) k tomuto tanci
velkými a malými děly;
(pálí) velkými, (i) malými
na Turky, na pohany
až ti všichni odtam utíkají!
Princ Evžen napravo
činí se jak lev,
jako generál a polní maršál.
Princ Ludvík jezdí nahoru a dolů.
Držte se statečně, němečtí bratři,
napadněte nepřítele srdnatě!
Princ Ludvík se musí vzdát
svého ducha a mladého života,
(neboť) byl zasažen olovem.
Princ Evžen byl velmi zarmoucen,
protože ho měl velmi rád,
(a) nechal ho dovezt do Petrovaradinu.
- Feldzüge des Prinzen Eugen von Savoyen, hrsg. von der Abteilung für Kriegsgeschichte des k. k. Kriegs-Archivs, Bd. I-XI, Wien 1876-1891.
- Kovařík, Jiří: Evropa v plamenech. Bitvy a osudy válečníků VI. Třebíč 2020.
- Kovařík, Jiří: Ludvík XIV. Život, doba a války krále Slunce. Třebíč 2013.
- Smid, Stefan: Der Spanische Erbfolgekrieg. Geschichte eines vergessenen Weltkriegs (1701-1714). Köln Weimar Wien 2011.
- Tincey, John: Blenheim 1704. The Duke of Marlboroughs´s masterpiece. Peterborough 2004.
- Vlnas, Vít: Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha/Litomyšl 2001.
