Hlava království v rukou nepřítele
Když Praze vládli Bavoři a Francouzi
Úvod
Nástup mladé císařovny Marie Terezie znamenal pro české země začátek války. Kníže Lobkovic se s armádou postavil na obranu proti invazi bavorského vévody a jeho spojenců. Jenže měl málo mužů a pomoc z Vídně přišla pozdě. I proto padla Praha relativně snadno a obsadili ji Bavoři se svými francouzskými spojenci. Trvalo dlouhé měsíce, než ji císařské vojsko vyprostilo. Jak probíhaly válečné operace okolo dvojího obléhání? Nejprve bavorsko-sasko-francouzského a potom rakouského
Představme si na okamžik, že jsme jako třiadvacetiletí právě nastoupili na trůn jedné z největších monarchií Evropy, naprosto nezkušení a na úkol nepřipravení, obklopeni zeměmi, jejichž panovníci navzdor svým slibům pouze vyčkávají na příležitost, aby do našich zemí mohli vrhnout a rozdělit si je mezi sebe. Aby toho nebylo málo, naše pokladna zeje prázdnotou a armáda se nachází v bezútěšném stavu. Přesně v takové situaci převzala po smrti svého otce Karla VI. roku 1740 vládu nad habsburskou monarchií jeho dcera Marie Terezie.
Smyčka kolem císařovny
Mladá panovnice, jejíž nástup na trůn umožnila roku 1713 vyhlášená pragmatická sankce, i její dvůr po nástupu netrpělivě čekali na reakce ostatních evropských dvorů. Zprávy z Velké Británie i Nizozemí byly pozitivní, ale Španělsko pošilhávalo po habsburských državách v Itálii, Francie po Rakouském Nizozemí (zhruba dnešní Belgie), saský kurfiřt po Moravě, pruský král po Slezsku a bavorský vévoda Karel Albrecht po rakouských i českých zemích. A brzy došlo i k činům.
Nový pruský král Fridrich II. v polovině prosince 1740 vpadl do Slezska, které až na několik pevností celé obsadil. Následná porážka Rakušanů 10. dubna 1741 v bitvě u Molwitz měla dalekosáhlé politické důsledky. Nepřátelé habsburské panovnice začali uzavírat spojenecké smlouvy: v květnu přislíbila Francie pomoc bavorskému kurfiřtovi při získání české koruny, v červnu se ke spojenectví připojil pruský král a v září i saský kurfiřt. Jediný spojenec Marie Terezie, anglický král a hannoverský kurfiřt v jedné osobě, se rozhodl za svůj kurfiřtský hlas ve prospěch bavorského vévody Karla Albrechta vyjednat pro svou zemi neutralitu. V září roku 1741 překročila bavorsko-francouzská vojska rakouské hranice a pochodovala podél Dunaje na Vídeň. Habsburská monarchie se tak ocitla v jedné z nejkritičtějších situací svojí historie.
Klein-Schellendorfské příměří
Bylo uzavřeno 9. října mezi Pruskem a Rakouskem, které Prusku přislíbilo odstoupení Dolního Slezska včetně Nisy. Prusko se tak přestalo podílet na vojenských akcích, což umožnilo Rakušanům přesunout armádu ze Slezska k obraně Vídně.
Vpád do Čech
Obranu Čech měl na starost kníže Kristián z Lobkovic (viz Bavoři a jejich spojenci pod lupou > Velitelé vojsk na obou stranách), který však disponoval velmi málo vojáky: u Plzně stálo 4 000 pěšáků a 700 jezdců, v Chebu 809 mužů, další 3 prapory a granátnická kompanie v Praze. Proti němu u Ambergu stál francouzsko-bavorský sbor (10 000 mužů) a na severozápadní hranici se shromažďovaly oddíly saského kurfiřta (21 500 mužů). Pro Habsburky však největší starost představovala obrana Vídně, k níž směřovalo hlavní nepřátelské vojsko. V půlce října proto obdržel Lobkovic rozkaz spojit se s armádou pochodující k její obraně ze Slezska. Dne 23. října vyklidil Plzeň a stahoval se přes Havlíčkův Brod směrem na Moravu. Nakonec zamířil k Jindřichovu Hradci, kde se 18. listopadu spojil se zbytkem vojska. To sem místo k Vídni přitáhlo z důvodu radikální změny situace v povodí Dunaje.
Stalo se totiž, že hlavní bavorsko-francouzská armáda pod velením bavorského kurfiřta Karla Albrechta a francouzského maršála Belle-Isle (viz Bavoři a jejich spojenci pod lupou > Velitelé vojsk na obou stranách) pochodující na Vídeň změnila pod vlivem Klein-Schellendorfského příměří (viz šedý box výše) směr a 24. října přes Kremži zamířila ku Praze. I francouzsko-bavorské síly u Ambergu se 23. října vydaly na pochod a postupovaly do nitra Českého království. Dne 9. listopadu překročili hranice také saské jednotky. Všechny tři nepřátelské proudy směřovaly ku Praze, před níž se mezi 19. až 21. listopadem spojily a 24. dokončili obklíčení Prahy. Francouzsko-bavorské síly čítaly 11 500 pěších a 5 000 jezdců, Sasů přitáhlo ku Praze 18 000.
Velitel Prahy polní zbrojmistr O’Gilvy disponoval 2 300 muži, z čehož 50 mužů představovali husaři a dvě třetiny byli čerstvě naverbovaní rekruti. Na pomoc obyvatel města se spoléhat nemohl, poněvadž požadované jednotky nebyly nikdy plně shromážděny.
Již počátkem listopadu dal zbrojmistr opravovat opevnění, avšak práce probíhaly pomalu. Obrana potřebovala vytrvat do doby, než od Jindřichova Hradce přitáhne armáda (21 000 pěších a 11 600 kavaleristů) velkovévody Františka Štěpána, chotě Marie Terezie, a Prahu vyprostí. O’Gilvy obsadil 300 muži Vyšehrad a zbytek svých sil koncentroval na Malé straně. Pravý břeh přenechal k obraně měšťanům, i tak však zůstala obrana velmi řídká.
Nefunkční bavorské zálohy
Při svém postupu na Prahu ponechali spojenci na linii řeky Lužnice mezi městy Tábor, Veselí nad Lužnicí a Třeboň asi 3 500 pěšáků a 1 600 jezdců pro krytí komunikace k Dunaji. Ti se však po porážce a kapitulaci asi 500 mužů u Jindřichova Hradce stáhli k hlavnímu vojsku k Praze, což umožnilo habsburskému vojsku postup na Prahu a po jejím pádu ústup k Českým Budějovicím. Tím bylo přerušeno spojení s jednotkami u Linze, které následně podlehly útoku nově zformovaného rakouského vojska útočícího od Vídně.
Útok ze čtyř směrů
Ve spojeneckém táboře panovaly rozpory, jak postupovat, ovšem vzhledem k blížící se zimě a z Moravy postupující habsburské armádě bylo rozhodnuto vzít Prahu útokem. Útok se vedl v noci z 25. na 26. listopadu čtyřmi směry:
První útok měl být zastírací a za úkol ho dostali Francouzi s pár stovkami mužů proti Říšské (Strahovské) bráně.
Od Kunratic proti Novému městu proti Nové Bráně postupovalo dalších několik tisíc Francouzů, což představovalo druhý útok.
Hlavní útok (třetí) vedly saské jednotky od vesnice Bubeneč proti Karlově (Písecké) bráně.
Čtvrtý útok vedlo několik saských praporů s jezdci od Bubna proti ostrovu Velké Benátky (ostrov Štvanice) a odtud proti Novoměstským mlýnům.
Kolona postupující z Kunratic vyrazila již v devět večer a o půl třetí v noci se jí podařilo přiložit k valům u Nové brány žebříky a zdolat hradby. Útočící Francouzi měli zakázáno vystřelit a směli se bránit pouze bajonety. Stráže na hradbách si nepřítele všimli až tehdy, když první muži dosáhli vrcholu hradeb, načež stráže ve strachu utekly. Jízda této kolony se rozvinula v jiném směru, aby tak přilákala pozornost a palbu nepřítele od hlavního směru útoku. Díky tomu se obránci vrhli na Francouze až ve chvíli, kdy byla na hradbách celá kompanie, která protiútok odrazila s vypětím sil a posléze se zmocnila Nové brány. Útočníci pronikli do města, část postupovala proti Vyšehradu a část proti vltavskému mostu, jehož obránci se vzdali až na příkaz zbrojmistra O´Gilvyho.
Útok poslední kolony proti ostrovu Velké Benátky se v důsledku překonání Vltavy značně opozdil, na ostrově však Sasové narazil pouze na symbolický odpor a následně pronikli do Nového města (více viz Bavoři a jejich spojenci pod lupou > Důsledky obsazení Prahy).
Kdo osvobodí klenot nad Vltavou?
Jelikož se v první půlce roku 1742 válečné úsilí Rakušanů koncentrovalo proti Prusům na jižní Moravě a proti Francouzům a Bavorům u Lince a v Bavorsku, zůstalo u Českých Budějovic jen necelých 9 000 mužů pod velením hraběte Lobkovice. Vojenské události v Čechách tedy ustrnuly, pouze 19. dubna padl spojencům do rukou Cheb a mezi Českými Budějovicemi a Pískem došlo 24. května ke střetnutí u Zahají (viz Bavoři a jejich spojenci pod lupou > Střetnutí u Zahají).
Situace se změnila začátkem června, kdy princ Karel Lotrinský (viz Bavoři a jejich spojenci pod lupou > Velitelé vojsk na obou stranách) vyrazil od Havlíčkova Brodu k Vltavě. Nenadálým přepadem se zmocnil Týna nad Vltavou a u Vodňan se spojil s hrabětem Lobkovicem. Francouzi po ztrátě Týna ustoupili do Prahy, kde vyvinuli maximální úsilí, aby Prahu učinili obranyschopnou. Armáda prince Lotrinského po spojení s Lobkovicem čítala 43 000 mužů a přes Plzeň postupovala k Praze, ke které první jednotky dorazily koncem června. Rakouský velitel však z obavy před francouzským výpadem držel své síly koncentrované u Slivence a město blokoval pouze husarskými jednotkami a takzvanými Chorvaty (viz Vojenský slovníček).
Obležení Prahy vyprošťovací armádou
Teprve poté, co 22. července 1742 dorazily posily s těžkou artilerií, nařídil princ Lotrinský obklíčení celé Prahy, které Rakušané dokončili 27. července. Dva dny na to provedl francouzský maršál Broglie (viz Bavoři a jejich spojenci pod lupou > Velitelé vojsk na obou stranách) velký výpad na Kobylisy za účelem opatřit píci pro koně, jeho záměr však byl prozrazen. Obléhatelé se tak mohli připravit a Francouze odrazit. Rakouské velení následně rozhodlo vést hlavní obléhací práce proti Malé Straně, která, ač hůře dobyvatelná, byla rozhodující pro ovládání města. Mimo to rozložení většiny sil na levém břehu Vltavy znemožňovalo protivníkům ustoupit přímo na Cheb, případně jim mohli Rakušané zastoupit cestu, pokud by se vydali na Cheb po pravém břehu přes Litoměřice.
Hlavní obléhací práce prováděli Rakušané mezi bastiony (viz Vojenský slovníček) St. Lorenz (Petřín) a Hvězda (Strahov). Aby si zajistili větší bezpečí, zahájili 7. srpna mohutné ostřelovaní a výpady proti nepřátelským jednotkám rozmístěným v předpolí města. Francouzi odpovídali Rakušanům s nemenší vervou, nakonec však byli nuceni 15. srpna pozice vyklidit. Už 18. srpna pak Rakušané zbudovali 1. paralelu (obléhací zákop, viz Vojenský slovníček). Maršál Broglie podnikl proti ní hned téže noci úspěšný výpad, během kterého se mu podařilo zajmout přes 300 nepřátelských vojáků a poškodit obléhací dělostřelectvo. Tentýž úspěch se už neopakoval při výpadu 22. srpna, kdy Rakušané zpozorovali aktivitu u Strahovské brány a přes počáteční úspěch Francouzů na výpad včas zareagovali.
V následujících dnech opevnili Rakušané svá postavení, zatímco Francouzi zpevňovali fortifikaci, opevňovali zbudované reduty před bastiony a dělostřelbou a šarvátkami znepříjemňovali obléhatelům jejich činnost. Již 20. srpna také budovali druhé obrané úseky za opevněním. Kvůli předchozím francouzským výpadům zahájila rakouská baterie (viz Vojenský slovníček) zbudovaná v první paralele ostřelování až 27. srpna. Už 1. září se Rakušanům podařilo dokončit další baterii a zahájit s ní palbu proti strahovskému opevnění, přičemž se připravovali k otevření 2. paralely.
Nenápadní Francouzi
Francouzské síly po celou dobu kampaně vystupovaly pouze jako pomocné sbory bavorského kurfiřta. K oficiálnímu vyhlášení války mezi Francií a habsburskou monarchií došlo až v roce 1744.
Přerušené obléhání a francouzský únik
Francie na situaci v Čechách reagovala vysláním vyprošťovacího vojska. Aby mohla vzdorovat této hrozbě, odvolala Marie Terezie vojsko z Bavorska do Čech, kde mělo čelit nové hrozbě. S tímto vojskem se měl navíc spojit i Karel Lotrinský, který tak musel přerušit obléhání a 14. září odtáhnout na západ, přičemž u Prahy nechal pouze pozorovací sbor složený z husarů a nepravidelných jednotek včetně Chorvatů. Rakouské a francouzské vojsko proti sobě následně manévrovalo v okolí Chebu bez významnějších vojenských akcí, načež Francouzi nakonec odtáhli k Dunaji.
Francouzi v Praze nelenili, zničili zbytky rakouských obléhacích prací a podnikali výpady do okolí, aby zajistili píci. Nicméně Chorvati čelili francouzským výpadům více než dobře.
Na konci října opustil Prahu maršál Broglie, aby převzal velení nad armádou v Bavorsku, takže velení obrany Prahy se chopil Belle-Isle. Síly rozptýlené podél Labe zkoncentroval v Praze, přičemž silnou posádku zanechal v Litoměřicích.
Počátkem listopadu se k Praze opět přiblížily rakouské jednotky pod velením hraběte Lobkovice, které společně s jednotkami zanechanými před Prahou čítaly 17 000 mužů. Lobkovic nehodlal Prahu obléhat, nýbrž blokovat a omezováním přísunu zásob donutit ke kapitulaci. Na levém břehu Vltavy tedy ponechal nepravidelné jednotky a sám zaujal pozici u Staré Boleslavi, přičemž vyslal silný oddíl proti Litoměřicím, které padly 30. listopadu. Maršál Belle-Isle doufal, že Lobkovic bude vzhledem k operacím na Dunaji nucen odtáhnout, jenže to se nestalo, a tak se rozhodl pro únik na Cheb. V Praze ponechal 4 000 můžu a se zbytkem vojska (11 000 pěších a 3 000 jezdců) vyrazil v noci 16. prosince na západ. Jeho únik Rakušanům neunikl a spolu s krutou zimou způsobili Francouzům značné ztráty – zhruba 1 500 až 5 000 mužů. Se zbytky jednotek dorazil francouzský maršál 26. prosince do Chebu.
Francouzská posádka v Praze pro sebe vyjednala odchod se zbraněmi a 2. ledna 1743 město předala. Dne 29. dubna tam dorazila i Marie Terezie, aby mohla být 12. května slavnostně korunována českou královnou.
Vojenský slovníček
Bajonet (bodák) – bodná zbraň podobná noži, či dýce, která se připevňovala k hlavním palných zbraní pro obranu či útok. Název je odvozen od francouzského města Bayonne, kde má tato zbraň v 17. století původ.
Bastion – část opevňovacího systému vystupující před samotné hradby. Jeho původ leží v Itálii v 16. století a postupně se stal nedílnou součástí všech tehdy moderních pevnostních staveb. Bastiony umožňovaly dělům umístěným na nichpálit i podél hradeb. Typy bastionů zde.
Baterie – seskupení více děl, které vytvářelo větší palebnou sílu, většinou koncentrovanou určitým směrem nebo na konkrétní cíl.
Granátníci – elitní jednotky tvořené nejzkušenějšími vojáky. Jejich název vznikl v 17. století, kdy mimo muškety a šavle používali i prapůvodní zápalné granáty (duté olověné, železné nebo skleněné koule o hmotnosti zhruba 1,5 kg naplněné prachem, který se zapaloval hořícím doutnákem). Z důvodu zefektivnění palby se od počátku 18. století od užívání granátů upouštělo, granátníci však stále fungovali jako elita armády. Byli také typičtí vysokými granátnickými čepicemi, později medvědicemi.
„Chorvati“ – lehká pěchota verbovaná na území tzv. vojenské hranice mezi habsburskými zeměmi a Osmanskou říší. Používali se především k přepadům a záškodnické činnosti.
Paralela – zákop vykopaný paralelně s hradbami sloužící k přiblížení k pevnosti. V průběhu obléhání bylo mezi útočící armádou a pevností vybudováno několik paralel (každá o něco blíže obleženému objektu). Paralely byly využívány jako postavení dělostřeleckých baterií nebo pěchoty. Dále sloužily k propojení sap (přibližovacích zákopů, viz obrázek). Převzato z valka.cz.
Píce – potrava pro dobytek, během tažení opatřována pro koně.
Prapor (batalion) – vojenský útvar, jehož předpokládaná síla se pohybovala zhruba mezi 650-1.000 muži. Prapor se dále dělil na 4-5 kompanie. V průběhu tažení povětšinou tabulkové stavy nebyly splňovány.
Reduta – Objekt polního opevnění s čtvercovým nebo obdélníkovým půdorysem. Reduta byla tvořena valem a obehnána příkopem. Objekt sloužil jako stanoviště pěchoty popřípadě dělostřelectva. Často se používal při obléhání bastionových (klešťových) pevností k zesílení paralel. Převzato z valka.cz.
Bavoři a jejich spojenci pod lupou
Chcete-li se dozvědět více o operacích první slezské války, jejíž součástí bylo i popsané obsazení Prahy, rozklikněte si následující odkazy.
Co znamenal pád hlavního města Českého království?
Díky slabosti obránců a špatnému opevnění si dobytí Prahy nevyžádalo příliš obětí. Spojenci utrpěli ztráty jen u Karlovy brány, kde padlo 23 mužů ze saských jednotek. Zraněno bylo přibližně 40 mužů a pár důstojníků. Na straně obránců padlo 29 mužů, jeden důstojník a několik dalších bylo zraněno. Jenže celá zbývající posádka čítající kolem 2 000 mužů putovala do zajetí.
Pád Prahy měl dalekosáhlé důsledky. Z politického hlediska znamenal korunovaci bavorského kurfiřta Karla Albrechta českým králem a přispěl k jeho zvolení králem římským. Římským králem se tak po 300 letech stal příslušník jiné dynastie než habsburské. Z vojenského hlediska kvůli dobytí Prahy přerušil postup své armády ku Praze František Štěpán a raději ustoupil do jižních Čech. Spojenci v mezičase obsadili Písek a postoupili až na dohled Českých Budějovic. Zároveň kombinované sasko-francouzské síly postupovali na Havlíčkův Brod, kterého se zmocnili 4. ledna 1742. Vrchní velení spojeneckých sil v Čechách navíc převzal 17. prosince francouzský maršál Broglie. František Štěpán zahájil ještě v prosinci proti Písku ofenzivu, netroufl si však na město samotné zaútočit a stáhl se zpět na levý břeh Vltavy.
V článku často zmiňujeme jména velitelů v čele různých vojenských formací. Abychom si dokázali pod jejich jmény představit konkrétní osoby, přiblížíme si nyní jejich životní osudy, vojenské kariéry i spojitost s válkou o dědictví rakouské (1740–1748).
Ve službách Habsburků
Jan Jiří Kristián z Lobkovic (1686–1755)
Se svým bratrancem Ludvíkem Bádenským a později pod princem Evženem Savojským se účastnil Války o dědictví španělské (1701-1714) a následně války proti Turkům v letech 1716–1718, kdy při dobývání Bělehradu roku 1717 získal plukovnickou hodnost. Roku 1723 se stal generálmajorem a roku 1729 vojenským velitelem Neapole.
S Osmany se pak znovu bil ve válce v letech 1736–1739, po níž získal Řád zlatého rouna, přičemž hodnost polního maršála dostal na počátku války o dědictví rakouské (1740). Měl za úkol obranu Čech a jeho důležitá úloha při vojenských taženích je popsána v článku. Po znovuzískání Prahy byl povolán na bojiště v Itálii, kde vedl roku 1744 ofenzívu na jih Itálie, byl však 12. srpna poražen v bitvě u Velletri a donucen ustoupit na sever. Následujícího roku se pod Karlem Lotrinským účastnil bojů proti Prusům ve východních Čechách a velel levému křídlu v prohrané bitvě u Žďáru 30. září 1745, kde byl také těžce zraněn. Vojenskou kariéru zakončil jako vrchní velitel v Praze v letech 1746–1751.
Karel Alexandr Lotrinský (1712–1780)
Byl pátým synem lotrinského vévody a bratr manžela císařovny Františka Štěpána Lotrinského. Vojenskou kariéru zahájil ve válce proti Turkům v letech 1736–1739 a v listopadu 1740 byl jmenován polním maršálem. V bitvě u Chotusic roku 1742 utrpěl porážku od Fridricha II., následně se mu však podařilo obklíčit Francouze v Praze (viz kapitola Obležení záchrannou rakouskou armádou) a roku 1743 vpadnout do Bavorska a vytlačit Francouze až za Rýn, kde s nimi zápolil i následujícího roku.
V následujících letech však bohužel přišly tragické porážky od Prusů u Hohenfriedberg a Žďáru roku 1745 i od Francouzů u Rocoux roku 1746. Po válce se stal generálním guvernérem Rakouského Nizozemí a podílel se na reformách rakouského vojska. Po vypuknutí sedmileté války (1756–1763) se opět ujal velení, znovu roku 1757 prohrál u Štěrbohol a poté bránil obleženou Prahu.
Po ústupu Prusů z Čech velel tažení do Slezska, kde sice u Vratislavi porazil mnohem slabší pruské vojsko, v prosinci však utrpěl potupnou porážku v bitvě u Leuthen, po které byl definitivně odvolán z velení armády. Jako první obdržel řád Marie Terezie a vrátil se do Rakouského Nizozemí, kde se ukázal být skvělým administrátorem, díky němuž tato země vzkvétala.
Francouzi
François-Marie, vévoda de Broglie (1671–1745)
Zúčastnil se války o dědictví flanderské (1689-1697) i války o dědictví španělské a bojoval pod slavnými francouzskými maršály jako de Luxembourg, Boufflers, či Villars. Přičinil se o francouzské vítězství u Denain roku 1712 a roku 1719 se stal generálem jezdectva. Účastnil se diplomatických misí a roku 1724 se stal velvyslancem v Londýně. Roku 1734 obdržel maršálskou hůl a opět táhl v čele francouzských vojsk ve válce o dědictví polské (1733–1738), v jejímž rámci v Itálii s panem de Coligny vedl roku 1734 úspěšné tažení a vybojoval vítězné bitvy u San Pietra a Guastally. Do začátku války o dědictví rakouské byl guvernérem Alsaska, poté plnil své poslání jako bavorský spojenec v Čechách, velel Francouzům i při obsazení Prahy a po odvolání z české metropole převzal vojsko u Dunaje, se kterým však roku 1743 ustoupil za Rýn. Na své přání byl uvolněn z velení a vrátil se do Paříže, kde o dva roky později zemřel.
Charles Louis Auguste Fouquet de Belle-Isle (1684–1761)
Pocházel z rodiny nacházející se v nemilosti Ludvíka XIV., přesto se vyznamenal v čele dragounského pluku ve válce o dědictví španělské u Turína 1706 a během obléhání Lille 1708 a roku 1714 doprovázel maršála Villarse do Rasttatu, kde byla podepsána mírová smlouva s Rakouskem. Podařilo se mu získat důvěru kardinála de Fluery, což mu zajistilo velký politický vliv. Ve válce o dědictví polské dobyl Trevír (Trier v Itálii) a bránil s maršálem Berwickem Philippsburg proti Evženu Savojskému. Vystupoval jako jeden z hlavních protivníků Pragmatické sankce a představitelů válečné strany. I proto velel části francouzského vojska operujícího v Čechách v letech 1741–1742.
Po ústupu z Prahy byl nucen zůstat rok v Anglii, roku 1744 se mu však podařilo přesvědčit Fridricha II., aby opět vstoupil do války proti Rakousku. Vedl armádu v Piemontu během tažení v letech 1746–1747, jeho vojsku se podařilo obsadit Antibes a Nice a po porážce jeho bratra u Assietty se mu podařilo zabránit vpádu do Provence a přenést boje zpět do Lombardie. Zůstal zapřisáhlým nepřítelem Rakouska, i když roku 1758 převzal úřad válečného ministra, který zastával až do své smrti.
Nepodařený nástup z Moravy na Vídeň
Ačkoliv Fridrich dojednal s Rakušany počátkem října 1741 Klein-schellendorfské příměří (viz šedý box v kapitole Vpád do Čech), nezdráhal se poslat své oddíly do zimních kvartýrů na území habsburské monarchie. Koncem roku 1741 se tak ocitla většina severních a východních Čech včetně Kladska v pruských rukách a totéž platilo pro Opavu, Bruntál a sever Moravy, kde pruské oddíly dosáhly až Olomouce, kterou obsadili 27. prosince. Fridrich II. se obával možné touhy Marie Terezie po získání Slezska zpět, pokud by její vojska dosáhla významnějších úspěchů, proto se rozhodl do bojů znovu zasáhnout a podniknout tažení na Vídeň. K tomuto záměru se mu podařilo získat saské a francouzské jednotky, operující u Havlíčkova Brodu. Francouzské jednotky sice po obsazení Jihlavy odtáhly zpět, saské jednotky se však s pruskými na jižní Moravě začátkem února 1742 skutečně spojili. Celá Morava se tak do konce téhož měsíce ocitla v rukou nepřátel habsburského domu a poslední výspou obrany zůstalo pouze Brno a pevnost Špilberk (viz článek Němý obránce Brna, 2. část).
Fridrich postoupil až k Dyji, avšak narychlo podniknuté tažení se začalo komplikovat. Roli hrály jak politické třenice mezi spojenci, tak také činnost brněnské posádky a odpor Moravanů, kteří opláceli pruským okupantům jejich krutosti. Pruský král proto po pár výpadech do Rakous v březnu od Dyje ustoupil k Brnu se záměrem jej obsadit. Na to mu však chyběla těžká artilerie, kterou dle ujednání měli dodat Sasové. Nestalo se tak a rozpory mezi Prusy a Sasy se ještě více prohloubily. Koncem března do Fridrichova hlavního stanu dorazila zpráva, že proti němu z jižních Čech směřuje vojsko Karla Lotrinského.
Na základě této zprávy se rozhodl blokádu Brna ukončit, Moravu vyklidit a stáhnout se k Chrudimi. Ústup Prusů začal již 4. dubna, Sasů až o tři dny později, Karel Lotrinský tak mohl 13. dubna slavnostně vstoupit do Brna a o deset dnů později do Olomouce. Saské jednotky po moravské kampani odpochodovaly rovnou domů a na obraně Čech ani Prahy už se nadále nepodílely.
Pruský král mezitím do Čech povolal posily, a poněvadž jeho mírové návrhy Vídeň opět odmítla, rozhodl se, že s Rakušany svede bitvu a donutí je tak k uzavření míru. Vydal se proto ke Kutné Hoře, kam jeho vojsko pochodovalo ve dvou částech. Netušil však, že Karel Lotrinský vyrazil od Olomouce ku Praze, takže rozdělenému pruskému vojsku hrozí porážka. Habsburský vojevůdce však možnost porazit dvě uskupení zvlášť promarnil a následně byl v bitvě u Chotusic 17. května nucen ustoupit z bojiště.
Nejednalo se o nijak zničující porážku a ztráty protivníků byly srovnatelné, z hlediska politického však měla velký dopad. Pod vlivem této porážky a vzrůstajícího tlaku Velké Británie na uzavření míru s Pruskem byla totiž Marie Terezie nucena přistoupit na odstoupení Slezska a též Kladska. Předběžné mírové podmínky byly ujednány ve Vratislavi a ratifikovány 28. července v Berlíně. Pruské jednotky se tady stáhly z válečného jeviště a habsburská monarchie si tak uvolnila ruce pro ofenzívu proti Francouzům a Bavorům. S definitivní platností však Marie Terezie ztratila Slezsko i Kladsko. Ačkoliv se tento stav věcí pokusila zvrátit v dalších dvou slezských válkách, neuspěla.
Francouzské přípravy na obležení
Pražská města musela okupantům vyplácet pravidelné dávky, přičemž do října 1742 se mělo jednat o 7 milionů guldenů. Dalších 236 tisíc bylo vybráno v naturáliích. Jakmile se přiblížila habsburská vojska a obléhání bylo na spadnutí, bylo zakázáno komukoliv vkročit do města, aby se šetřili zásoby. Také ceny se prudce měnily. Kupříkladu hodnota koní rapidně klesla, kdežto hospodářská zvířata měla doslova cenu zlata.
Obyvatelstvo se ovšem chovalo velmi nepřátelsky, proto okupanti nařídili odevzdat všechny zbraně, v noci zakázali vycházet z domů pod trestem smrti či uvěznění. Aby se šetřila potrava pro koně, vyhnali z města všechny koně, které nepoužívalo vojsko. Jen všechna tato přísná opatření umožnila, že se dlouho potlačovaný hněv měšťanů neprobudil a žádnému z měšťanů se nepodařilo spojit s obléhateli.
Tuhý odpor, který Francouzi během obležení Prahy vyvinuli, byl zásluhou především Belle-Isleho, který vyvinul enormní úsilí, aby město učinil obranyschopné. Obranu Prahy rozdělil do šesti úseků a nechal opravovat poškozené hradby. Donutil také civilní obyvatelstvo, aby se na opravě hradeb podílelo, díky čemuž do půlky července zvládl opevnění uvést do stavu, že mohlo odolat útoku. Nechal v předpolí města navršit zeminu, opatřit ji kůly a vytvořit v ní střílny, následně nařídil opravu příkopu a palisád předsunutých obraných postavení. Nejslabším místem bylo Nové město, obklopené pouze jednoduchou hradbou. Aby zpevnil i tuto část, nechal zatopit jeho předpolí. Zásob bylo dostatek až na 6 měsíců, nedostávalo se však masa. Francouzi také v rámci příprav na obranu zničili mnoho staveb, mimo jiné i Černínský palác. Také zahrady a vinice velmi trpěly, poněvadž z nich Francouzi obstarávali dřevo.
Menší bitva před obležením Prahy
Habsburské a francouzské vojsko stojící proti sobě ve východních Čechách nevyvíjelo žádnou významnější aktivitu až do května 1742. V rámci útoku Karla Lotrinského na Prusy obdržel hrabě Lobkovic rozkaz zaměstnat Broglieho vojsko u Písku. Rakouský velitel zkoncentroval proto své jednotky a 17. května nechal pluk Wenzel Wallis obklíčit zámek Hluboká nad Vltavou bráněný bavorskými jednotkami a se zbytkem vojska zaujal pozici u silnice mezi Zahajím a Hlubokou, s levým křídlem opřeným o rybník a pravým zpevněným vybudovaným opevněním. V dopise francouzskému veliteli žádal předání zámku, byl však zdvořile odmítnut. Obléhací práce Rakušanů postupovaly pomalu a ještě 25. května nezačalo bombardování nepřátelských pozic.
Francouzi v mezičase na podnět pruského vítezství u Chotusic povolali k Písku posily, koncentrovali své síly u Protivína a 25. května odsud vyrazili proti Rakušanům. Ti se ze svých pozic nijak nepohnuli od chvíle, kdy sem 17. května dorazili. Pouze rakouští husaři podnikali záškodnické nájezdy a ještě v noci na 25. května přepadli předměstí Vodňan (ze kterého byli den předtím vyhnáni) a vnesli menší zmatek do zde umístěných jednotek. Rakušané očekávali útok Francouzů již 24. května, načež se Lobkovic rozhodl následující den ustoupit poněkud zpět, poněvadž se obával, že Broglie bude postupovat přes Sedlec přímo na České Budějovice. Ráno 25. května tak vyklidil pozice u Zahají, což však neuniklo francouzským hlídkám. Francouzské kolony skutečně na Sedlec dorazily, když se však dozvěděli, že Rakušané pozice u Zahají vyklidili, zamířili na Mýdlovary k opuštěnému rakouskému Táboru. V momentu, kdy se rakouskému veliteli doneslo, že Francouzi míří k Zahají, nařídil čelem vzad zpět k opuštěným pozicím.
Když rakouský předvoj připochodoval zpět a vystoupil z lesa, byla ves Zahají již obsazena francouzskými předními jednotkami, severovýchodně od vesnice navíc kryté jezdectvem. Lobkovic seřadil proto vše, co měl po ruce – na svém pravém křídle jezdectvo, na levém křídle pěchotu – a ve čtyři odpoledne se vrhl do útoku. Pěchota postupovala na vesnici, jezdectvo proti jezdectvu francouzskému, obě dvě křídla však Francouzi odrazili a vrhli zpět k lesu. Broglie měl nyní příležitost Rakušany porazit a zatlačit zpět, poněvadž měl po ruce mnohem více sil, nechtěl však útočit, než dorazí i zbytek jeho sil. Tím dal Lobkovicovi čas seskupit své vojáky navíc posílené o další přicházející jednotky. Všechny seřadil do bitevní formace. Francouzi se také rozvinuli do bitevní sestavy a postoupili proti rakouským jednotkám na kraji lesa. Mezi pěchotou obou vojsk se rozpoutal střelecký souboj, do kterého se také zapojilo jedenáct rakouských a šest francouzských děl. Teprve kolem osmé večerní dorazil zbytek francouzských sil, Broglie však již vzhledem k blížící se tmě nechtělútočit. Boj tak s přicházející temnotou postupně utichal.
Rakušanům padlo 5 důstojníků a dohromady 96 poddůstojníků a vojáků, zraněných měli 115. Dalších 6 mužů padlo do zajetí. Broglie naproti tomu píše o 15 mrtvých a 53 zraněných důstojnících a 193 mrtvých a 287 zraněných řadových vojácích. Rakušané po střetnutí ustoupili zpět do Českých Budějovic, Broglie však nevyvinul žádnou další aktivitu. Nechal pouze některé jednotky dojít do Týna nad Vltavou a Českého Krumlova, zatímco sám zůstal stát u Hluboké nad Labem, od které odtáhl kvůli ofenzivě Karla Lotrinského.
- Die Kriege Friedrichs des Grossen. Erster Theil: Der Erste Schlesische Krieg (1740-1742). Grosser Generalstab, Berlin 1890.
- Duffy, Christopher: Maria Theresia und ihre Armee. Stuttgard 2010.
- Jiří Kovařík: Války v krajkách (1709-1748), Praha 2021.
- Oesterreichische Erbfolgekrieg 1740-1748. Bearb. K. und K. Kriegs-Archivs. III., V. Band. Wien 1898-1901.
