Jak holobrádci rozhodli bitvu
Habsburky dělila od kolapsu ve válce jediná porážka
Úvod
V červnu tomu bude 265 let, kdy habsburské monarchii stačila jediná porážka k tomu, aby prakticky definitivně prohráli válku s Pruskem. I prot se v bitvě u Kolína 18. června léta Páně 1757 hrálo skutečně o mnoho. Rakouské pluky maršála Dauna však obstály proti houževnaté pruské armádě vedené samotným Fridrichem II. a přičinily se o to, že zápolení velmocí nakonec trvalo 7 let. Konečný zvrat v bitvě navíc zapříčinil jezdecký pluk, jehož mužstvu krátce před rozhodujícím útokem vytknuli velitelé absenci knírů, poněvadž tam sloužili příliš mladí vojáci
Dne 18. června svítilo jasně slunce, když maršál Daun (viz Tažení a velitelé pod lupou) kolem 10. hodiny sledoval přesun pruských pluků od Pláňan k hostinci Nové město. Již předchozího večera je pozoroval, když se Prusové přesouvali ze své původní pozice za řekou Bečvárkou na sever k Pláňanům, a nyní se rozhodl posílit své jednotky na Přerovském vrchu. Prusové kolem hostince setrvali až do půl druhé, kdy se jejich předvoj vydal po silnici dále na východ směrem na Křečhoř. Zde se nacházelo pouhých 800 Chorvatů, kteří během boje vesnici vyklízeli. Maršál Daun pochopil, že pruský král hodlá napadnout jeho postavení ještě více z východu. Rozkázal proto dalším plukům posílit tuto pozici a postavit se postupujícím Prusům. Bitva o osud monarchie s doposud neporaženým protivníkem právě začínala.
Pruský vpád do Českého království
Již od prvního roku vlády Marie Terezie 1741 se její země staly dějištěm mnoha střetnutí. Byť proti ní na počátku stály prakticky všechny evropské země a musela čelit invazi Francouzů, Bavorů i Sasů (viz článek Hlava království v rukou nepřítele), jako primární „arcinepřítel“ se nakonec ukázal pruský král Fridrich II. Ten se hned v prvopočátku krize habsburského domu chopil příležitosti a obsadil většinu Slezska. To mu nakonec skutečně bylo postoupeno Berlínským mírem (1742) a znovu potvrzeno mírem Drážďanským (1745). Rakouská arcivévodkyně se však se ztrátou bohatého Slezska nikdy nesmířila a po skončení války o dědictví rakouské (1740-1748) věnovala mnoho prostředků do reformy svého vojska.
Plody těchto reforem se ukázaly již v prvním roce začínající sedmileté války (1756–1763). Pruský král, ohrožený kvůli takzvané „diplomatické revoluci“ (viz šedý boxík), podnikl roku 1756 preventivní vpád do Saska, které bez boje obsadil, přičemž obklíčil saské jednotky v Pirně. S částí vojska postoupil do Čech, aby čelil snaze Rakušanů saské regimenty vyprostit, což vedlo 1. října k první bitvě sedmileté války u Lovosic. Rakušané sice museli vyklidit bojiště, avšak uštědřili Prusům stejné ztráty, jako měli sami, přičemž mnoho pruských veteránů prý říkalo, že „tohle už nejsou ti staří Rakušané.“ Saské jednotky nakonec kapitulovaly a byly násilně včleněny do pruského vojska (většina při první příležitosti dezertovala). Fridrichovi se tak sice podařilo vyřadit Sasko z války, jeho jednání však pohnulo ruskou carevnu Alžbětu I., aby vstoupila po boku Francie a habsburské monarchie do války proti Prusku.
Nicméně pomalá mobilizace Francie i říšských oddílů dala pruskému králi prostor na to, aby mohl koncentrovat síly na Rakousko a uštědřit mu zdrcující porážku. V půlce dubna 1757 tak nečekaně vpadl čtyřmi proudy do Čech a zatlačil nepřátelské síly až k Praze, kde s nimi 6. května svedl krvavou, leč nakonec vítěznou bitvu u Štěrbohol (viz Tažení a velitelé pod lupou). Po ní se mu podařilo většinu nepřátelského vojska uzavřít v Praze. Zaplatil za to však vysokou cenu na životech, takže bitva potvrdila, že rakouská armáda je velmi houževnatým protivníkem. Fridrich po bitvě obklíčil Prahu, přičemž část vojska vyslal na východ, aby drželo v šachu vojsko maršála Dauna u Českého Brodu.
„Diplomatická revoluce“ či „zvrat aliancí“
Jedná se o změnu aliancí, které do té doby v Evropě fungovaly. Francie a habsburská monarchie po staletích vzájemného nepřátelství, které mezi oběma zeměmi panovalo od počátku italských válek na konci 15. století, uzavřely roku 1756 obrannou alianci, která se následujícího roku změnila na útočnou. Obě země tak reagovaly na anglo-pruskou alianci sjednanou v lednu 1756. Británii k ní přivedlo jednak odmítnutí Marie Terezie posílit své vojsko v Rakouském Nizozemí, což by vyvinulo tlak na Francii. Se svým odvěkým rivalem byla Británie ve válečném stavu od roku 1754. Navíc se Londýn obával o Hannover, který z pohledu anglického krále mohlo spíše ubránit Prusko, než Rakousko. Hlavním strůjcem francouzsko-rakouské aliance byl Václav Antonín z Kounic.
Schyluje se k bitvě
Maršál Daun, velící poslední bojeschopné armádě habsburské monarchie v Čechách, se svými 37 000 muži ustoupil před Prusy 10. května z Českého brodu až k Čáslavi. Pruské jednotky, které mu šly v patách, čítaly necelých 20 000 mužů a zaujaly pozici u Kutné hory. Protiofenzívu zahájil rakouský velitel 12. června na základě zprávy z Prahy, že ve městě jsou zásoby pouze do 20. června. Podařilo se mu shromáždit přes 50 000 mužů, s nimiž postupoval tak, abych obešel pravé křídlo nepřátelského uskupení u Kutné hory. Prusové raději zahájili ústup, který skončil 13. června u Kouřimi v silném postavení za potokem Bečvárka. Daun dorazil k potoku Bečvárka 16. června a rovněž zaujal silnou pozici na výšinách na druhé straně potoka.
Fridrich přijel s posilami od Prahy k oddílům u Bečvárky již 14. června a po zjištění situace povolal další pluky, čímž jeho síla vzrostla na 35 000 mužů. Ačkoliv měl mírnou početní nevýhodu, rozhodl se Dauna napadnout obchvatem jeho pravého křídla.
Útok na Křečhořský vrch
Pruský předvoj již ve dvě hodiny vnikl do těchto vesnic a pomalu vytlačoval nepřátelské jednotky. Maršál Daun okamžitě pochopil, jaké nebezpečí jeho vojsku hrozí a rozkázal dalším jednotkám zajmout pozici na Křečhořském vrchu a za vesnicí Křečhoř. Daunovy posily dorazily právě včas na to, aby zastavily postup Prusů z vesnice a donutily je k přeskupení. Vesnice Kutlíře napravo (z pohledu Rakušanů) od Křečhoře se zmocnili pruští husaři a po zbytek bitvy zde sváděli drobné šarvátky s rakouskou lehkou jízdou a hraničářskými pluky.
Rakouský přesun sil neunikl pruskému králi. Jeho původním plánem bylo postupovat se všemi silami až ke Křečhoři a poté se stočit doprava, avšak vzhledem k úspěšnému postupu předvoje a přesunu nepřátelských jednotek nabil dojmu, že je třeba zmocnit se Křečhořského vrchu co nejdříve. Pruský král zformoval souvislou linii od Křečhoře po hostinec Nové město a nařídil útok proti Křečhořskému vrchu. Pravé pruské křídlo mělo v tento moment setrvat v klidu a představovat zálohu pro případnou podporu levého křídla. Palba rakouských Chorvatů ovšem toto (pravé) křídlo strhla k neuváženému postupu a opakovaným útokům na Přerovský vrch. Tím Fridrich přišel o důležité zálohy.
Kolem půl čtvrté zahájili Prusové mohutný nápor na vrch Křečhoř, podařilo se jim i ovládnout lesík nacházející se kousek za vesnicí Křečhoř, postupně přicházející rakouské jednotky však zmařily úspěšný postup Prusů a ti byli vytlačeni zpět i z lesíka. Stržena úspěchem postoupila první linie Rakušanů příliš kupředu do volného prostoru mezi Křečhoří a lesíkem, čímž odkryla své pravé křídlo. Toho využily dva kyrysnické a jeden dragounský pluk Prusů, kteří se na nechráněné Rakušany vrhly. Útok měl pro Rakušany katastrofální následky. Prakticky celá první linie byla rozehnána, přičemž vpřed vyrazila znovu i pruská pěchota. Nekoordinované útoky jednotlivých rakouských jízdních i pěších regimentů vedly i k jejich zničení. Na pravé části Křečhořského vrchu se Rakušanům podařilo zformovat druhou linii, na levé však stál osud bitvy na síle jediného pluku „Botta“, který srdnatě odrážel všechny útoku pruské jízdy i pěchoty.
Obrat ve prospěch Rakušanů
Pruské vojsko mělo v ten moment vítězství na dosah, útok však postupně ztrácel dech. Za vesnicí Břiství u hostince Slunce se nacházely čtyři čerstvé kyrysnické pluky Prusů. Jejich velitel se v 17:30 rozhodl podpořit slábnoucí útok a nasměroval své pluky na západní stranu Křečhořského vrchu. Vstříc mu vyrazily tři pluky rakouských kyrysníků, které ale v poslední moment uhnuly (obdržely falešný rozkaz), což umožnilo pruským jezdcům vrhnout se na rakouskou pěchotu. Místo rozjezdu však zastavili a na nepřítele vypálili salvu, což vedlo k tomu, že sami utržili plnou salvu. Ze všech stran se na ně posléze vrhlo rakouské a saské jezdectvo, které je vrhlo zpět i s pruskou pěchotou.
Oba protivníci nyní přeskupovali síly. Fridrich odvolal své pluky útočící na Přerovský vrch a shromáždil, co mohl, u vsi Břiství. Podařilo se mu seskupit 16 praporů pěchoty, jeden kyrysnický pluk a dva pluky již unavených dragounů. To vše vyslal do útoku, přičemž nápor koncentroval na západní část vrchu Křečhoř. Daun také přeskupil své síly tím, že odvolal jednotky bránící Přerovský vrch a převelel je k podpoře praporů bránících západní část vrchu Křečhoř. Pruský nápor byl prudký, vrhl zpět 3 rakouské pluky, načež se jejich postup stočil k západu proti vzdorujícímu rakouskému pluku „Botta.“ Tomu rychle přispěchaly na pomoc 3 prapory, co byly pro ruce, ale i tak se muselo 5 rakouských praporů bránit útoku 14 praporů pruských.
Rakouské pluky však vzdorovaly statečně, což dalo čas zbytku rakouských jednotek převelených z Přerovského vrchu, aby dorazily a rovněž se postavily pruskému náporu. Rozhodující nakonec byl útok dragounského pluku „De Ligne“. Ten se úspěšně vrhl na pruské prapory zajištující levý bok jednotek útočících na pluk „Botta“, což strhlo i další rakouské eskadrony k útoku. Pod tlakem rakouské jízdy a pluků převelených z Přerovského vrchu se pruský útok zhroutil a pruské jednotky se stahovaly zpět. Pruský předvoj v Křečhoři, kterému se dokonce podařilo znovu obsadit lesík, vzdoroval až do 21 hodin, kdy i on musel ustoupit.
Ztráty na rakouské straně se udávají mezi 8 a 9 tisíci mužů, tedy 16 % počtu, se kterým do bitvy císařští vstupovali. Prusové zaznamenali daleko vyšší ztráty – skoro 14 000 mužů, tedy skoro 42 % původního počtu.
Nečekané hrdinství holobrádků
Traduje se, že když velitel pluku „De Ligne“ de Thiennes požádal o svolení napadnou postupující Prusy, bylo mu odpovězeno, že jeho muži stejně mnoho nezmohou, poněvadž nemají kníry. To naznačovalo, že příslušníci nemají mnoho let, a tudíž ani mnoho zkušeností. De Thiennes to prý svému pluku přetlumočil a vyzval mladé muže, ať ukáží, že umí kousat, i když nemají kníry. Poznámka o knírech je připisována Daunovi, ten však byl v tu dobu na jiné části bojiště. Je proto pravděpodobné, že poznámku pronesl velitel uskupení, pod které pluk „De Ligne“ spadal – hrabě Serbelloni.
Pruský ústup z Čech
Rakušané pruské vojsko nepronásledovali okamžitě, což Fridrichovi umožnilo ustoupit k Nymburku. Nařídil zrušit blokádu Prahy a pruská armáda ustupovala ve dvou proudech – za prvé k Litoměřicím, za druhé do Severních Čech a k Budyšínu. Rakouské vojsko, které se rozrostlo na 100 000 mužů, postupovalo pomalu k severu, až dosáhlo Žitavy, kde zaujalo pevné postavení. Fridrich usoudil, že musí i s části vojska u Litoměřic ustoupit do Budyšína, proto se rozhodl Čechy úplně vyklidit. Po svém příjezdu na konci července převzal velení a v půlce srpna připochodoval s asi 60 000 muži k Žitavě, kde plánoval Rakušany v jejich pevném postavení napadnout. Od tohoto záměru však nakonec na radu svého bratra upustil a ustoupil zpět k Budyšínu, což tuto fázi tažení ukončilo.
U příležitosti vítezství v bitvě u Kolína byl v habsburské monarchii zaveden Vojenský řád Marie Terezie.
Rozporuplná mínění v literatuře
V různých knihách se rozchází názory na to, jaký byl sled událostí a kde se dokonce nacházel samotný pruský král. Dle starší německé literatury vedl Fridrich útok na Křečhořský vrch, dle modernější naopak většinu bitvy věnoval pozornost událostem na Přerovském vrchu a dokonce se zde měl postavit do čela útoku, ve kterém ho však následovalo sotva 40 mužů.
Další rozpor panuje ohledně útoku kyrysnických pluků na podporu průlomu v 17:30. Někteří badatelé tvrdí, že jeden celý pluk odepřel králi poslušnost a odmítl vyrazit do útok. Totéž se mělo opakovalo i v závěru bitvy.
Dalším velkým rozdílem je nasazení jezdeckého pluku „de Ligne“, které je obecně zasazeno jako rozhodující útok při odražení posledního pruského útoku. Starší německá literatura naopak zasazuje tento útok do zastavení pruského náporu po zhroucení rakouské první linie.
Tažení a velitelé pod lupou
Další zajímavosti o velitelích obou stran i počáteční fázi tažení si můžete přečíst po rozkliknutí odkazů.
Fridrich II. Veliký (1712-1786)
Pruský král, za jehož vlády se Prusko stalo skutečnou evropskou velmocí, neměl snadné dětství a v mládí zažíval hrubé zacházení ze strany otce Fridricha Viléma I. Z toho důvodu nejen že nejevil žádný zájem o vojenské řemeslo, ale také se pokusil od dvora uprchnout. To se mu však nezdařilo, otec ho umístil do pevnosti Küstrin, předtím však musel sledovat popravu svého přítele Hanse Hermanna von Kette, který mu pomáhal v útěku.
S otcem se nakonec smířil, převzal roku 1732 velení pluku a shromáždil kolem sebe skupinu důvěryhodných poradců. V následujícím období dospěl k tomu, že se stane králem vojákem.
Fridrich si nikdy příliš nelámal hlavu s morálkou a vše podřizoval svým politickým cílům. To mu velmi usnadnila činnost jeho předchůdců, kteří stáli za zrodem perfektně fungující pruské armády. Fridrich tak měl oproti své sokyni Marii Terezii obrovskou výhodu, že zdědil perfektně fungující vojenskou mašinerii, se kterou byl právě schopen svých politických cílů dosáhnout.
Vítězství v 1. a 2. slezské válce a bitvy u Molwitz (1741), Chotusic (1742), Hohenfriedberg (1745) a Žďáru (1745) zajistily jemu i jeho armádě obrovskou reputaci. O to více se na straně Habsburků slavilo vítězství u Kolína.
Pruského krále čekalo po tomto střetnutí ještě mnoho bojů na všech stranách. Ještě v témže roce dosáhl oslňujících vítězství u Rossbachu a Leuthen, dodnes sloužící jako vzor ve vojenských příručkách. Následně vedl neúspěšný vpád na Moravu (1758), svedl nerozhodnou bitvu s Rusy u Zorndorfu (1758) a nechal se překvapit Daunem u Hochkirchu (1758).
Po zdrcující porážce u Kunersdorfu (1759) stál na pokraji porážky, jeho protivníci však nedokázali vítězství využít (říká se tomu zázrak braniborského domu), proto dokázal konsolidovat síly a v následujících letech dosáhnout vítězství z Liegnitz (1760), Torgau (1760) a Burkersdorfu (1762).
Válka definitivně skončila roku 1763 a Fridrich v ní pro své království dokázal uhájit zisk Slezska i pozici přední evropské velmoci.
Své panství rozšířil i během 1. dělení Polska o Gdaňsk a přilehlé území, čímž propojil území Východního Pruska s Braniborskem.
Do války táhl naposled během války o dědictví bavorské (1778-1779), kdy zmařil snahy Habsburků získat velkou část bavorského území.
Fridrich také miloval hru na flétnu, francouzský jazyk (většina jeho korespondence byla ve francouzštině) i umění. Nepřekvapí proto, že byl s velkým přítelem Voltairem pochován v Postupimi, přičemž Napoleon měl u jeho hrobu roku 1806 pronést: „Asi bychom nedošli až sem, kdyby Fridrich ještě žil.“
Leopold Josef Maria von Daun (1705-1766)
Narodil se jako syn polního maršála Wiricha von Daun, který pro něj chtěl kariéru v církvi. Leopodl však nakonec vstoupil roku 1718 jako praporčík do armády a bojoval pod svým otcem na Sicílii ve válce čtverné aliance (1718-1720).
V 26 letech se stal plukovníkem, účastnil se války o dědictví polské (1733–1735) i války s Tureckem (1737–1739), ve které sloužil s hodností generálmajora. Ve válce o rakouské dědictví (1740-1748) se účastnil většiny důležitých akcí: vyznamenal se v bitvě u Chotusic (1742), kdy chladnokrevně čelil nepřátelské palbě, velel předvoji v kampani na Dunaji (1743), bojoval v bitvách u Hohenfriedbergu a Žďáru (1745), načež získal hodnost polního zbrojmistra a bojoval v proti Francouzům v Nizozemí.
Patřil k významným reformátorům armády a habsburského vojenského systému. Sepsal předpisy pro výcvik pěchoty i jezdectva a roku 1751 se stal ředitelem Vojenské akademie ve Vídni. Roku 1754 byl jmenován polním maršálem.
Po bitvě u Kolína a spojení se silami v Praze musel předat velení princi Karlu Lotrinskému, přičemž sám zůstal ve štábu jako druhý v pořadí. Přičinil se o vítězství nad Prusy u Vratislavi (1757), nemohl však zabránit drtivé porážce u Leuthen (1757). Po této katastrově byl Karel Lotrinský definitivně odvolán a maršál Daun se stal vrchním velitelem armády.
Úspěšně bránil Moravu během pruské invaze roku 1758 a ještě v témže roce uštědřil pruskému králi porážku u Hochkirchu. V dalším roce se mu u Maxenu podařilo porazit a zajmout pruské vojsko v počtu 14 000 mužů. Daunovými typickými vlastnostmi byly opatrnost a váhavost, kvůli nimž nedokázal využít svých vítězství. Z toho důvodu také byla část jeho vojska poražena u Lehnice (1760) a sám prohrál bitvu u Torgau (1760), byť v ní způsobil nepříteli obrovské ztráty a ustoupil se svým vojskem v dobrém pořádku. Byl zde zraněn a velení převzal opět roku 1762 ve Slezsku, kdy sice nebyl vyhnán ze svých pozic, ale nedokázal zabránit pádu Svídnice.
Předností tohoto velitele byla výborná organizační schopnost a zajištění logistiky. Uměl skvěle manévrovat a vybrat terén pro zaujetí silného postavení.
Roku 1762 se stal prezidentem Dvorské válečné rady a ještě během války zavedl do armády první jízdní dělostřelectvo. Pozornost věnoval také reformě ženijních jednotek.
Krvavá daň za smělost
Pruský král hodlal využít dlouhých připrav Francie a Ruska na válečné tažení a vyřadit habsburskou monarchii z války jedním mocným úderem. Zahájil proto 18. dubna 1757 tažení do Čech, přičemž jeho záměr zůstal jeho protivníkům do poslední chvíle skryt.
Vpád byl veden čtyřmi proudy: od Saské Kamenice, od Drážďan, od Žitavy a od Landshutu. Rakouské rozmístění sil v Čechách nebylo šťastné a jejich vojska byla po tlakem nucena ustupovat. Ne však bez boje.
K prvnímu střetu došlo 21. dubna u Liberce, kdy Prusové museli zatlačit proti nim stojící sbor a vybojovat si postup dále do nitra Čech.
Pruské vojsko postupující od Saské Kamenice a Drážďan pod velením samotného Fridricha pospíchalo k Praze, kam dorazilo 3. května (předvoj vojska již 2. května). Rakušané rozložení na Žižkově již pod velením Karla Lotrinského mohli v ten moment pruského krále napadnout, poněvadž Fridrich čekal na vojska postupující od Žitavy a Landshutu pod velením maršála Schwerina (ty zdržel rakouský odpor u Staré Boleslavy). Rakouský velitel však projevil (již po několikáté) bojácnost a příležitosti nevyužil. Když si tedy pruská armáda maršála Schwerina probojovala u Staré Boleslavi cestu a dorazila 5. května k Praze, rozhodl se Fridrich 6. května vyrazit se svými silami na východ a Rakušany napadnout.
Rakouské postavení na Žižkovském vrchu bylo velmi silné a rozkládalo se od pražských hradeb čelem k Proseku (levé křídlo), přes svahy Vítkova až k vesnici Kyje (střed a pravé křídlo). Původně nařízený čelní útok byl proto odvolán poté, co průzkumníci zjistili, že terén na východě u Štěrbohol je vhodnější. Fridrich tedy nařídil přesun tímto směrem.
Rakušané přitom bitvu ten den neočekávali a domnívali se, že přesun dále na východ se odehrává kvůli přibližující se armádě maršála Dauna (v době bitvy u Českého Brodu). Jakmile však pochopili pruské úmysly, nařídil maršál Browne přesun 40 granátnických praporů z pravého křídla na jih k vesnici Štěrboholy. Mezi vesnici Štěrboholy a velký rybník na jih od nich umístil 12 kyrysnických a dragounských pluků, podpořených 5 pluky husarskými.
Maršál Schwerin, který vedl vojáky do východiště k útoku, nechtěl promarnit ani vteřinu, hnal proto své vojáky do útoku tak, jak dorazili. Ti však zapadli do bahna, poněvadž se ocitli na dně vypuštěných rybníků. Maršál Browne zatím přemísťoval do tohoto úseku stále více pěchoty a dělostřelectva, takže když Prusové zahájili útok, palba rakouského dělostřelectva z vrchu Homole v kombinaci s palbou pěchoty je masakrovala.
Pruské jednotky váhaly, někdy dokonce i prchaly. Maršál Schwerin se jim proto postavil do čela, padl však vzápětí mrtev. Pruská první linie byla zničena a Rakušané bojující u Štěrbohol proto zahájili protiútok, při kterém sestoupili ze svahů, na nichž stáli. To ovšem vytvářelo mezeru mezi jejich levým křídlem a zbytkem vojska stojícím směrem na sever. Navíc byl při tomto protiútoku smrtelně raněn maršál Browne. Ke vzniku této mezery přispěl i pruský nápor na Starý Hloubětín a Kyje.
Pruskému králi vznik mezery v rakouské sestavě neunikl, proto vyslal do tohoto útoku několik pluků. Část pruských jednotek tak pronikala do levého křídla rakouského postavení u Štěrbohol, další naopak napadala pravé křídlo rakouského postavení obráceného k severu.
Část pruských jednotek tak pronikala do levého křídla rakouského postavení u Štěrbohol, další naopak napadala pravé křídlo rakouského postavení obráceného k severu. Na jihu navíc pruská jízda zahnala z bojiště rakouské jezdectvo a napadla rakouské pravé křídlo u Štěrbohol. Poslední ránu rakouským jednotkám zasadilo smrtelné zranění maršála Browna. Rakušané stále tvrdě bojovali, byli však nuceni vyklízet pozice na celé frontě a stáhnout se do Prahy, kde je následně Prusové oblehli.
Bitva skončila pro Prusy vítězně, ale zaplatili za ni krvavou daň, poněvadž ztratili 14 300 mužů, tedy 21 % původního stavu. Rakušané na tom nebyli o mnoho lépe. Přišli o 13 400 mužů, 22 % původního stavu. Navíc na obou stranách padli talentovaní velitelé – maršálové Schwerin a Browne.
- Die Kriege Friedrichs des Großen. Dritter Theil: Der Siebenjährige Krieg (1756-17463). III. Band. Großser Generalstab, Berlin 1901.
- Duffy, Christopher: Maria Theresia und ihre Armee. Stuttgard 2010.
- Duffy, Christopher: Friedrich der Große und Armee. Stuttgard 2009.
- Millar, Simon: Kolín 1757. První porážka Fridricha Velikého. Praha 2007.
- Dorn, Günter- Engelmann, Joachim: Die Schlachten Friedrichs des Grossen. Augsburg 1996.
