Sveřepý lid v boji za Okrajinu
Mezi mlýnským kameny sousedních velmocí
Úvod
Autoři: Pavel Nikolajev, Jan Halm
Aktuální události roku 2022, kdy se Ukrajina stala obětí ruské invaze, nás přiměla k zamyšlení nad dávnou ukrajinskou historií. V 17. století také museli tamější nepoddajní kozáci bojovat o svou svobodu proti sousedním velmocem. Šlo o ostré vojáky, kteří se nezastavili před vražděním a pleněním nepřátelského území. Bojovali o kořist stejně jako o svou „svobodu“, která sice podléhala vojenské organizaci, ale vnímali ji lépe, než sklonit hřbet před carem, králem, chánem, sultánem či bohatými polskými šlechtici
Pohraničí bylo odjakživa útočištěm těch, kteří si více cenili svobody než pohodlí civilizace. Kolem řek Dněpr a Don se zhruba na přelomu středověku a renesance (dle našeho evropského vnímání) usídlili svébytní lidé, kteří si více cenili svobody než pohodlí civilizace. Nazvali svůj kraj „okrajinou“, neboli hranicí státu, a tak vznikl národ, který se dodnes nazývá kozáci
Řídce osídlené kraje dnešní Ukrajiny se staly útočištěm dobrodruhů, rozervanců a uprchlíků před zákonem, kteří se potýkali s divokostí přírody stejně jako i jeden s druhým navzájem. Nezáleželo na tom, zda přišli dobrovolně, jako vyhnanci nebo utekli před oprátkou. V oblasti Záporoží, která se rozkládala na ostrovech dolního toku Dněpru, se na původ nikoho neptali. Alespoň zpočátku ne, čímž máme na mysli 15. století. Důležitější bylo, zda se dotyčný dokázal zapojit do komunity, přijmout její pravidla a být jejím platným členem. Na východě totiž cenili zuby Turci z Osmanské říše a na jihu zase Tataři z Krymu, a pokud chtěl člověk přežít, musel se umět ohánět – především šavlí.
Svoboda a plenění
Kozácká společnost se záhy zorganizovala v bojové uskupení, ve kterém se každý muž schopný udržet zbraň bral jako voják. Na Záporoží nestavěli pevná města či osady. Vojsko (i s rodinami) se přesunovalo dle potřeby, především za kořistí. V prvé řadě tedy za rybami a zvěří, ovšem nezřídka i s cílem získat jasir, tedy kořist bojem. Oficiálně záporožské vojsko podléhalo Rzeczpospolitě, tedy Polsko-litevské unii. Byla-li k tomu však příležitost, neváhali se kozáci obohatit i na úkor lašských (tak říkali Polákům) šlechticů a lidu.
Záporožci se tak stali dvojím trnem v boku mocného státu. Za prvé jejich svobodný způsob života lákal ty, kteří už nechtěli či nedokázali snést jho pánů – a ti tak přicházeli o poddané. Za druhé představovali sice kozáci účinnou hráz před nájezdy turkotatarských bojovníků, sami je však často v nadšeném plenění polských statků dokázali překonat.
Vládci Rzeczpospolity se rozhodli problém vyřešit šalamounsky – kozákům darovali sukno, střelný prach, zbraně a potraviny, čímž si je zavázali a pozornost vojska nasměrovali na nepřátele unie.
Registrovaná elita
Loupežné nájezdy tento krok sice do jisté míry vyřešil, ale svoboda kozáků se náhle stala ještě lákavější. Stále více poddaných odcházelo do pohraničí hledat své štěstí. Navíc se tribut vyplácený kozákům značně prodražil.
S řešením přišel polský král Zikmund II. August (vládl 1548–1572). Vytvořil registr (takzvaný rejestr) kozáků a zároveň toto vojsko oficiálně zařadil k armádě Rzeczpospolity. Tito oficiální kozáci pobírali dál platbu od státu, ponechali si však samosprávu a právo samostatně soudit. První rejestr obsahoval 300 jmen, ale už o šest let později se rozrostl na dvojnásobek a počet rejestrových (registrovaných) kozáků dál stoupal. V době Bohdana Chmelnického v polovině 17. století už se rozšířil na 40 000 kozáků.
První kozácký hejtman
Roztroušené skupinky kozáků na okrajině Kyjevské Rusi začal v 16. století organizovat Dymitr Wiśniowiecki zvaný Bajda. Tento ukrajinský šlechtic vytvořil z náhodných tlup přepadajících asijské kmeny vojsko s pevným řádem a pravidly. Nespokojen s katolizací Rzeczpospolity vtiskl svým mužům pravoslavnou víru a obrátil je proti tatarskému chanátu na Krymu.
Na ostrově Chortycji vybudoval za své peníze pevnost, ze které spravoval Záporoží. Bajda vedl několik nájezdů na krymské Tatary, a dokonce se pokusil uchvátit moldavský trůn – jeho snahu však zmařili Turci, kteří jej zajali a roku 1563 v Cařihradu umučili.
Být v registru se stalo prestižní záležitostí – kdo v něm nebyl, platil za kozáka druhé kategorie a „elita“ ho hanlivě označovala za „čerň“. V době, kdy unie potřebovala bojovníky, slibovali šlechtici především navyšování rejestru, rozšíření kozáckých svobod a další odměny. Když však stepní bojovníci posloužili svému účelu, nobilita Rzeczpospolity se k plnění dohod a závazků příliš neměla.
Začátkem 17. století začali litevští a polští šlechtici zabírat kozácká území a podmaňovat si svobodný lid. To vyvolalo prudkou reakci ze strany kozáků. Došlo k řadě povstání a unii nepomohlo ani povýšení kozáckých atamanů do šlechtického stavu – celé jednotky registrovaných kozáků opouštěly armádu a přidávaly se k povstalcům.
Chcete-li lépe pochopit dějiny Ukrajiny od středověku až do 19. století najdete o nich zajímavý článek na spřáteleném portálu Pochopte dějiny.
Prvotní jiskra
Nejslavnější povstání vedl hejtman Bohdan Chmelnický. Vzpoura lidu ve všech koutech světa bývala odsouzena k rychlé porážce, jenže kozáci nebyli žádní bezbranní vesničané. A když se postavili na obranu právě na stranu zájmů chudého ukrajinského lidu, vznikl Rzeczpospolité velký problém.
Chmelnického povstání vypuklo v lednu 1648 a z počátku vypadalo jako jedno z mnoha podobných. Koho by napadlo, že jde o začátek revoluce, která krutostí a rozsahem skoro překoná právě končící třicetiletou válku a téměř smete jednu z největších říší Evropy?
Na počátku stál nenápadný a vcelku banální konflikt. V důsledku majetkového sporu si místní šlechtic a starosta Czaplinský začal dělat nárok na Chmelnického statky. Konflikt brzy eskaloval a Chmelnický se pokoušel dovolávat svých práv u polského krále, kde však narazil pouze na nezájem a vlastně i bezmocnost. Větší pochopení našel u kozáků. Nad Záporožskou Síčí, největší kozáckou pevností, zavlála povstalecká vlajka.
Spojení s Tatary
Osobnost Chmelnického (viz Dějiny kozáckého státu pod lupou > Osobnost hejtmana Bohdana Chmelnického) zajistila, že rebelie zdaleka překonala předchozí „běžná“ povstání s méně výraznými vůdci. Kromě vojenského nadání měl i organizační talent a politický instinkt. Kozáci měli výbornou pěchotu, ale jejich jezdectvo se nemohlo rovnat skvělé polské kavalerii. Pokud měli zvítězit, potřebovali spojence.
Jako první hejtman v historii opustil myšlenku kozáků jako „obránců křesťanství“ a nabídl za cenu četných ústupků spojenectví krymskému chánovi. Tataři byli odvěcí nepřátelé polské koruny a vidina bohaté kořisti byla dostatečná pro slib silné vojenské pomoci. A tím to zdaleka neskončilo.
Kozáci a pravoslavní rolníci z celé Ukrajiny se začali přidávat k Chmelnického mužům proti polským „utlačovatelům“.
Dvě rány pro Poláky
Prvotní reakce polské šlechty svědčí o podcenění situace. Královský hejtman kníže Potocký vyslal nejdříve proti povstalcům oddíl pouhých 3 500 mužů, jimž velel jeho syn Stefan.
Velkou část oddílu tvořili registroví kozáci, kteří při první příležitosti přeběhli k Chmelnickému. Výsledek tudíž nemohl být jiný – dlouhá bitva u Žlutých vod (29. dubna až 16. května 1648) se stala pro Poláky naprostou katastrofou. Některé zdroje uvádějí, že zpět se dostal jediný polský voják.
Jen o pár dní později se u Korsunu další polská armáda pokusila zaujmout obranné postavení, ale když vojáci spatřili velikost kozácko-tatarské armády, rozhodli se ustoupit, což se ukázalo jako katastrofální krok
Kozácká past sklapla. Poláci zůstali v obklíčení a kozáci s Tatary je snadno rozprášili. Většina polského vojska zahynula nebo se dostala do zajetí, včetně obou hejtmanů. Během jediného dne tak Poláci přišli o celé své velení na Ukrajině. Polská vláda nad Ukrajinou se rozpadla s děsivou rychlostí a původně omezená vzpoura narostla do rozměrů revoluce, s čímž ani Chmelnický původně nepočítal.
Po celé Ukrajině hořely šlechtické statky, vládlo násilí a loupeže. Nikdo z kozáckého vedení nechtěl a ani nemohl kontrolovat lidové hnutí vzdoru. Vzbouření rolníci ostatně na žádné příkazy nečekali. Své násilné činy namířili slepě proti všem, kdo v jejich očích představoval nepřátele – vyšší i nižší šlechtě, spolupracovníkům s Poláky a také židům.
Vojsko před Varšavou
Masakry se odehrály na více než tři sta místech a počet obětí se šplhal do desetitisíců. Nad jejich brutalitou se pozastavovali i otrlí současníci, ale zvěrstva se neděla jen z ukrajinské strany. Na Ukrajině se stále vyskytovalo několik polských jednotek, z nichž vynikly soukromé oddíly knížete Wisnowieckého. Ten se pomalu probíjel od Dněpru směrem na západ a za ním se táhl černý pás spálené země, když kníže s neskrývanou pomstychtivostí nešetřil žádného skutečného ani domnělého nepřítele koruny. Na západ však postupovala i Chmelnického vojska.
Sebevědomý vůdce rebelů stanul s doposud největším kozáckým vojskem 240 km od Varšavy. Nově zvolený král Jan II. Kazimír (vládl 1648–1668) věděl, že koruna je ve smrtelném nebezpečí, proto okamžitě k Chmelnickému vyslal delegaci s příslibem mnoha ústupků. Kozácký hejtman slib přijal a ustoupil.
Na Štědrý den roku 1648 pak vjížděl Chmelnický triumfálně do Kyjeva. Lid ho vítal jako „osvoboditele od polského jha, Mojžíše, zachránce… a vládce Rusi“. Zdálo se, že povstání zvítězilo.
Zdlouhavá jednání
V únoru 1649 při vyjednávání s Poláky se již Chmelnický otevřeně prohlašoval za jediného vládce samostatné Ukrajiny a dědice Kyjevské Rusi. Během zdlouhavých vyjednávání se pustil do organizace svého nového státu a při tom projevil neobyčejné organizační nadání. Sjednotil všechny sféry života na Ukrajině pod svoji vládu a vytvořil zcela novou administrativní strukturu pod vedením nové kozácké elity.
Ale ne vše se vyvíjelo podle jeho představ. Boje neustávaly a ani jedna strana nebyla schopná získat rozhodující převahu. Válka uvízla na mrtvém bodě a četné mírové smlouvy nepřinesly žádný užitek, protože žádná strana se necítila být poražená. Nikdo nečekal, že rozhodující střet je tak blízko.
Když skončil nepříliš dodržovaný klid zbraní, Poláci na začátku léta 1651 vytáhli proti povstalcům s největší armádou, jakou byli schopní dát dohromady. Přes osmdesát tisíc mužů vedl do pole sám král Jan Kazimír. Na rozdíl od předchozích tažení byli Poláci poučení a nehodlali nic ponechat náhodě. Tradičně skvělou kavalérii tentokrát doplnila v Německu verbovaná pěchota, tvrdí veteráni z dob třicetileté válku, proti kterým stálo přes dvě stě tisíc kozáků a Tatarů. Obě armády se střetly u malého městečka jménem Berestečko v bitvě, která se měla stát největší bitvou 17. století.
Zajatý hejtman v rukou Tatarů
Boje u Berestečka v červnu 1651 nakonec trvaly skoro čtyři dny. První dva se nesly ve znamení srážek jezdectva, kdy se převaha střídavě přelévala ze strany na stranu. Ale pak se pro kozáky začalo vše hroutit.
V boji padl jeden z vůdců krymských Tatarů, což značně otřáslo jejich morálkou. Když pak němečtí žoldnéři podpořili protiútok polského jezdectva na tatarský střed, Tataři propadli panice a začali opouštět bojiště. Chmelnický se je pokusil zadržet, ale místo toho ho prchající bojovníci zajali. Kozáci se tak rázem ocitli bez vrchního velitele i bez většiny jezdectva. Stáhli se proto do svého opevněného tábora a bitva se proměnila v pochmurnou zákopovou válku.
Pod neustálou palbou nepřátelské artilerie bylo kozáckým velitelům jasné, že prohráli a musí jednat dříve, než se porážka změní v katastrofu. Potají se tedy pokusili i s vojskem uprchnout přes řeku. Zatímco pravidelným útvarům se to podařilo relativně snadno, selské oddíly propadly panice. Vesničané se cítili zrazeni a opuštěni. V nastalém chaosu umocněném polským útokem došlo k masakru. Ti, kteří utekli šavlím, se utopili.
Než se Chmelnickému podařilo vyplatit z tatarského zajetí, bylo pozdě. U Berestečka kozáci ztratili skoro třicet tisíc mužů, celé dělostřelectvo, pokladnu a spoustu zásob. Museli tedy přijmout potupné podmínky nové mírové smlouvy a Chmelnickému bylo jasné, že sen o silném a samostatném kozáckém státu se mu rozplývá pod rukama.
Pomůže car kozákům?
Poláci však nedokázali vítězství plně využít a válka opět uvízla na mrtvém bodě. Kozácká válečná moc byla značně oslabena, ale nikoliv zlomena. Ještě se jim podařilo uštědřit Polákům několik menších porážek. Obě armády připomínaly unavené boxery, kteří okolo sebe krouží v ringu, aniž by byli schopní dát rozhodující úder. Čím dál větší moc zatím získávali nestálí Tataři a osmanský sultán tahající za nitky v pozadí.
Chmelnický si patovou situaci uvědomoval a hledal z ní východisko. Návrat pod polskou korunu nebo otevřené vazalství tureckého sultána nebylo přijatelné, a tak zbývala jediná možnost – ruský car. Jednání s Moskvou o spojenectví probíhala již několik let, ale car se doposud stavěl k otázkám své účasti chladně. Rusko ještě nebylo tím kolosem, jakým se stalo později. Teprve nedávno se Rusové vymanili z následnické krize, řady povstání a porážek. Nyní však v Moskvě ucítili svoji šanci.
Odkaz kozáckého hejtmana
Chmelnický žil ještě další tři roky po podpisu perejaslavské dohody (1654), aniž by uskutečnil svůj hlavní sen – silný a nezávislý ukrajinský stát s novou dynastií. Vyčerpávající boje s Poláky, Tatary i Rusy pokračovaly dál i po jeho smrti a nakonec zničily většinu z toho, co vybudoval. Přesto stál u počátku myšlenky ukrajinské státnosti a dodnes je tam považován za otce vlasti. Díky jeho povstání začal vzestup moci Ruska a úpadek Polska. Tvář východní Evropy se navždy změnila.
Polákům na truc
Vyjednávání roku 1653 byla složitá kvůli rozdílným cílům. Kozáci chtěli spojenectví, zatímco car toužil po připojení Ukrajiny ke svému panství a legitimizaci své moci k ovládnutí měst dávné Kyjevské Rusi. Kvůli sporům o přísahu dohoda málem ztroskotala. Chmelnický nakonec podepsal až po nátlaku ze strany kozácké rady.
Dohodu nakonec uzavřeli kozáci s carem v Perejaslavi v lednu 1654, což pro Polsko znamenalo naprostou pohromu, ale ani kozáci, ani běžní obyvatelé Ukrajiny nemohli být spokojení. Následující století ukázalo, že se dohodli s „ďáblem“, který je postupně úplně pohltil a zcela zamezil jakémukoliv využívání bývalých kozáckých svobod, či dokonce jen právu spravovat své území podle vlastní vůle (více viz Dějiny kozáckého státu pod lupou > Úskalí Perejaslavské dohody s Rusy a Marný pokus o svobodný stát).
Dějiny kozáckého státu pod lupou
Chcete-li si přečíst více o osobnosti nejslavnějšího kozáckého hejtmana Bohdana Chmelnického a také o dějinách kozáckého státu po jeho smrti i o jeho specifické správě a organizaci, rozklikněte si následující odkazy
Vzdělaný a charismatický vůdce
Jméno Bohdan Chmelnický bylo v roce 1648 známé jen hrstce lidí. Ukrajinu v té době ovládali polští magnáti, vysoká šlechta s obrovskými majetky a mocí. K těm Chmelnický nepatřil – on byl jeden z mnoha nižších šlechticů, kterých bylo v polsko-litevském soustátí na tisíce, a kteří se od chudých rolníků často lišili pouze vlastnictvím šavle a žárlivě střeženou svobodou. Vojenská kariéra a ukrajinský původ otce předurčily Bohdana již v raném věku k těsnému vztahu s kozáctvem.
Chmelnický nabyl na svou dobu dobré vzdělání, především v historii a jazycích. Kromě rodné ukrajinštiny a polštiny plynně ovládal latinu, francouzštinu, turečtinu a tatarštinu. Přes studium u jezuitů si udržel pravoslavné vyznání, které bylo silným pojidlem s kozáctvem.
Hned po studiích začal budovat vojenskou kariéru. V řadách registrových kozáků (oficiálních kozáckých pluků polské koruny) se zúčastnil mnoha tažení. Bojoval proti Osmanské říši i Tatarům, několik let strávil v sultánově zajetí, účastnil se nájezdů na Konstantinopol a na Krym. Díky velitelským a vyjednávacím schopnostem stoupala jeho hvězda raketovým tempem a několikrát se objevil i před králem v čele kozácké delegace, než přišel osudný rok 1648.
V pasti mezi mocnostmi
Po Chmelnického smrti (1657) nastala pro Ukrajinu těžká doba, označovaná jako Ruina. Kozáci se ocitli ve vleku okolních mocností (zejména Ruska a Polsko-litevské unie), kterým slabí atamani nebyli schopní čelit a naopak zabředli do vnitřních sporů občanské války.
Ve snaze omezit vliv Rusů na kozácké záležitosti se hejtman-regent Ivan Vyhovskij (vládl za tehdy šestnáctiletého Bogdanova syna Jurije Chmelnického, který byl právoplatně zvolen) pokusil domluvit s Polskem. To však vedlo k povstání ostatních kozáků pod vedením Martina Puškara a Jaikiva Barabaše. Rebelie byla potlačena, stála však 50 000 životů.
Vyhovskij sice dosáhl dohody s unií, podle které se hetmanát měl stát třetím státem po boku Polska a Litvy, ale ta nikdy nevešla v platnost kvůli okamžitému útoku Rusů. Vyhovskij rezignoval na post hejtmana, který přešel na osmnáctiletého Jurije. A tak roku 1659 podepsal Chmelnického syn Perejeslavské artikuly, které okleštily hetmanát o řadu svobod, především možnost vést samostatně zahraniční politiku.
Ruina pokračovala a propast mezi levobřežní Ukrajinou, patřící Polsku a pravobřežní pod nadvládou carského Ruska se prohlubovala. Hetmanát nebyl schopen nalézt vůdce, který by nastavil a především udržel jasný a stálý směr, kudy se dostat z pasti.
Naděje za Mazepy
Konec turbulentnímu období po Perejaslavských smlouvách učinil až hejtman Ivan Mazepa. Šlechtický syn z kozácké rodiny sloužil pod hejtmanem pravobřežní Ukrajiny Petrem Dorošenkem a účastnil se i čihirinského tažení Jurije Chmelnického. Roku 1682 byl jmenován generálním jesaulem.
Roku 1687 nařkl Ivana Samojloviče z úmyslu odtrhnout se od Ruska a sám zaujal jeho místo levobřežního hejtmana. Roku 1702 přesvědčil cara Petra I., aby dal svolení se zásahem na pravobřežní Ukrajině, kde probíhalo povstání kozáků proti Rzeczpospolitě. Dobyl značnou část pravobřeží, zatímco Polsko bylo vyčerpáno invazí švédského krále Karla XII.
Za velké severní války (1700–1721) došlo k centralizaci vojenské moci v Rusku. Petr I. začal kozáky posílat do výbojů mimo jejich území, čímž podle Mazepy porušoval Perejaslavskou úmluvu. Pod velením Rusů a Němců utrpěli kozáci těžké ztráty v bojích v Livonsku a Litvě. Sám Mazepa cítil ohrožení své pozice hejtmana ze strany cara, který hodlal na jeho místo dosadit jednoho ze svých lidí.
Labutí píseň hetmanátu
Posledním hřebíčkem do rakve Ivanovy loajality k Rusku bylo Petrovo odmítnutí zabránit vpádu Poláků, který hrozil roku 1708. Podle Mazepy šlo o zásadní porušení dohod, podle kterých mělo Rusko území Ukrajiny bránit. Přidal se tedy k postupujícím vojům Poláků a Švédů, následovalo jej však jen 3 000 kozáků – zbytek zůstal věrný carovi. Překvapivě jej podpořili Záporožci, kteří jej vnímali jako menší zlo než carské Rusko. Za toto rozhodnutí však draze zaplatili. Petr I. dal nařízením roku 1709 Síč zničit a každého záporožského kozáka popravit. Nicméně později se kozáci na své oblíbené území vrátili a znovu je osídlili
Naděje kozáckého hejtmana vyhasly v bitvě u Poltavy 27. června roku 1709. Do té doby zdánlivě neporazitelní Švédi utrpěli spolu s Mazepovými kozáky drtivou porážku. Hejtman odešel do exilu, ve kterém zakrátko zemřel. Kozácký hetmanát existoval ještě dalších 55 let, než jej roku 1764 definitivně dobylo Rusko a hejtmanství bylo Kateřinou II. zrušeno. Roku 1775 pak padlo i poslední relativně svobodné útočiště kozáků v Záporožské Síči.
V dobách míru rozhoduje rada
Komunita kozáků se udržovala vzájemností, bratrstvím a železnou vojenskou kulturou. Každý kozák byl automaticky členem vojska. To se dělilo na jednotlivé kureně, což byly oddíly kozáků, kteří spolu přebývali v příbytcích stejného jména. Každá kureň si volila svého atamana, který měl na starosti záležitosti a vedení svého oddílu. Kureně dohromady tvořily takzvaný koš, tedy celé vojsko, jemuž velel košový ataman. Do této funkce volila rada kozáků kandidáty vždy na jeden rok, podobně jako jesaula (důstojníka a pravou ruku atamana), vojskového soudce a písaře
Demokratičnost a vzájemná rovnost kozáků byla na svou dobu ojedinělá. Košový ataman a atamani kureňů měli značné pravomoci v období války, v dobách míru však o většině věcí rozhodovala rada. Té se účastnil každý kozák, který měl zároveň právo být volen do kterékoliv ze zmíněných funkcí. Rada také měla právo kohokoliv z funkce odvolat, pokud naznala, že neplní své povinnosti, nebo se nějak prohřešil (a to i před uplynutím ročního období).
Spolu s ustanovením kozáckého státu šla ruku v ruce i institucionalizace jednotlivých rolí v hetmanátu. S odklonem od Rzeczpospolity pozbyl smysl rejestr (registr) kozáků – poslední byl ustanoven na Perejaslavské radě s počtem 60 000 jmen.
Staršina: důstojníci v čele státu
Roli kozácké elity převzala takzvaná staršina, již dříve formovaná skupina důstojníků, která v hetmanátu představovala vládnoucí třídu a v mnohém si nezadala s pozicí polsko-litevských šlechticů. Tato skupina se dělila podle vojenských uskupení – svoji staršinu měl pluk, setnina i hetmanát jako takový. Lišily se složením jednotlivých „rad“. Často se mezi staršinu počítali i muži z takzvaného Značneho Viiskoveho tovaryštva, tedy uskupení mocných, kteří neměli konkrétní funkci, ale neoddiskutovatelně patřili k elitě nového státu. Šlo například o registrované kozáky, šlechtice, kteří bojovali na straně hetmanátu během povstání, či o kozáky, jež se vyznamenali v bitvě.
Vzhledem k dosti vágní definici, kdo do elitního společenstva patří a kdo už ne, došlo i zde k rozdělení podle práva. Koncem 17. století se oficiálně zavedli bunčukoví tovaryši, určení hejtmanským nařízením a značkoví tovaryši, které mohl jmenovat plukovník. Prvně jmenovaní měli povinnost na hejtmanův pokyn vykonávat vojenskou a v míru administrativní službu. Během tažení byli shromážděni kolem hejtmana, k ruce generálního korouhevníka (heneralnyi bunčuzhnyi). Na znamení svého postavení nosili při přehlídkách malé bunčuky (žerdě s koňským ohonem).
Značkoví tovaryši se během tažení shromáždili pod korouhví plukovníka, jemuž podléhali. Proto byli vyjmuti z klasického rozdělení vojska. Za dob míru pomáhali staršině vykonávat její vůli. Zprvu si tuto elitu volil plukovník sám, ale později, s postupem byrokratizace státu, byli určováni generální vojskovou kanceláří. Počet značkových tovaryšů se roku 1734 ustálil na 30 až 50 mužů na regiment, tedy 420 mužů celkem. Obě skupiny elitních kozáků vzaly za své rozhodnutím carského režimu roku 1785.
