Morava v bratrovražedné válce
Proměnlivá spojenectví a nenávist v rodě Lucemburků
Úvod
Jošt Lucemburský se stal slavnou postavou v historii Moravy. A to nejen kvůli podivné vysoké soše připomínající žirafu před kostelem sv. Tomáše v Brně. Nicméně ve stínu úspěchů často zůstává jeho dlouholetý spor s bratrem Prokopem, prohnaným válečným „kondotiérem“, během něhož udělali z Moravy, původně prosperující země pod vládou jejich otce Jana Jindřicha, rozvrácenou zemi plnou svárů mezi mocnými, což přinášelo chudobu jejich poddaným
Markraběcí války se odehrály na přelomu 14. a 15. století, kdy se české země pomalu nořily do chaosu, který ve svém důsledku vedl k vypuknutí husitské revoluce. V osmdesátých letech 14. století však ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by se velkolepé dědictví Karla IV. (vládl 1346–1378) mělo rozpadnout. Neschopnost jeho nejstaršího syna Václava IV. (vládl 1378–1419) sice byla zřejmá už tehdy, ale zatím se to dalo svést na nízký věk. Jeho mladší bratři Zikmund a Jan Zhořelecký teprve dospívali a prvně jmenovaný začínal svou úspěšnou cestu za uherským trůnem.
Začalo to krátkou válkou o dědictví
A tak se nejvzrušivější událostí v českých zemích stala asi roční válka mezi jejich bratranci, moravskými markrabaty Joštem a Prokopem. Příčinou bylo dědictví po bratrovi Janu Soběslavovi, který kolem roku 1380 zemřel (podle starší literatury se stal biskupem v Litomyšli a patriarchou akvilejským, ale novější bádání dokázalo, že šlo o záměnu se stejnojmenným nevlastním bratrem Janem, levobočkem Jana Jindřicha).
Podle závěti Jana Jindřicha měly majetky v případě smrti Jana Soběslava připadnout Prokopovi, ale Jošt si nárokoval aspoň nějaký podíl. Rozpory narůstaly a král Václav IV. je vyřešit nedokázal. Ostatně Jošt byl asi o osm let starší než on, stal se faktickým seniorem rodu a na královskou autoritu dbal jen tehdy, když se mu to hodilo. A bojovný Prokop, jen asi o dva roky mladší než jeho bratr, zaujal v podstatě stejný postoj.
Od konce roku 1380 se tedy začaly poprvé scházet takzvané bojové družiny šlechticů, kteří stáli na straně toho či onoho markraběte (viz Markraběcí války pod lupou > Bojové družiny markrabat). Počet Prokopových stoupenců byl na začátku války v srpnu 1381 nečekaně vysoký a hlavně se k němu přidávali ti nejbojovnější šlechtici, kteří si většinou nebrali servítky ani ohledy na lidské životy. Válka je prostě bavila. I proto byl Prokop poměrně úspěšný a v krátké době ovládl většinu statků po Janu Soběslavovi. Jednalo se o hrady Bzenec, Tepenec, Ostroh a Rokštejn, města Ivančice, Pohořelice, Uherský Brod a Uherský Ostroh (viz Markraběcí války pod lupou > Bezohledný kondotiér Prokop).
Příliš mnoho markrabat
Jak je možné, že dva bratři drželi stejný titul? Mohl za to problematický odkaz jejich otce Jana Jindřicha, který chtěl jakoby uspokojit všechny tři syny. Rozdělil jim proto moravské statky, přiznal titul markrabat, přitom ale dva mladší měli podléhat Joštovi, jenž se nazýval pán Moravy. Prostřední z bratrů Jan Soběslav však brzy umřel, a tak nelichotivá juniorní pozice zůstala jen Prokopovi.
Smír a obsazené Horní Uhry
Zhruba po roce menších válečných operací se Jošt ocitl ve značné tísni, proto 7. května 1382 oznámil, že přijme rozhodnutí krále Václava IV. Král povolal hlavní urozené účastníky bojů do Prahy a po jednání v červenci prohlásil, že všechny dobyté statky zůstanou Prokopovi. Ten tak jednoznačně zvítězil, s čímž se Jošt prozatím dokázal smířit a následující desetiletí s bratrem čile spolupracoval.
Lucemburkové tehdy ještě dokázali táhnout za jeden provaz, byť si každý hájil vlastní zájmy. Moravští bratři společně výrazně podpořili Zikmunda při zisku uherské koruny, když vytáhli s vojskem na jeho podporu. Obsadili přitom velká území na dnešním západním Slovensku, které jim Zikmund za odměnu předal na čas do zástavy. Jošt v té době ještě disponoval mnoha penězi, které zdědil po otci, takže si mohl dovolit rozsáhlé vojenské akce. Navíc půjčoval značné částky svým příbuzným i dalším okolním vládcům, čímž si je připoutával k sobě. To se ovšem později změnilo.
Druhá válka a otrávený král
Rozpory mezi bratry začaly narůstat znovu počátkem devadesátých let. Nejvíce za to asi mohla slabá vláda a nerozhodnost Václava IV., který stále více propadal alkoholu a zuřivým náladám. Královy slabosti využil Prokop, jenž se stal na čas jeho oblíbencem.
Druhá válka na Moravě vypukla roku 1393 a opět ji bratři vedli pomocí bojových družin. O přesném průběhu bojů nemáme zprávy, ale zdá se, že tentokrát měl od počátku trochu větší podporu Jošt, i díky zahraničnímu zajištění z Míšně a od Albrechta III. Habsburského. Na straně Prokopa však stál král Václav i nejmladší Lucemburk Jan Zhořelecký.
V prosinci téhož roku někdo otrávil krále a několik týdnů to vypadalo, že jedu podlehne. Kdo mu jed podstrčil, se pochopitelně neví. V době, kdy vladař zápasil se smrtí, probíhala horečná jednání, v nichž si Jošt chtěl zajistit trůn římského krále, zatímco Jan Zhořelecký se chtěl stát králem českým. Nicméně Václav měl tuhý kořínek a z otravy se vykřesal. Zůstala mu prý po ní doživotně palčivost v hrdle, na niž občas sváděl svoji chuť na víno.
Bohaté Braniborsko ve spárech Lucemburků
Jednou z příčin sporu roku 1393 markrabat bylo Braniborsko, které Jošt a Prokop obdrželi společně do zástavy od Zikmunda za to, že opustili ony uherské země (na Slovensku), jež obsadili při tažení na jeho podporu. Uherské šlechtě se to samozřejmě poněkud nelíbilo, a tak se Zikmund raději vzdal Braniborska, aby si upevnil pozici v Uhrách. Jenže Braniborsko začal spravovat víceméně pouze Jošt, který se sblížil se svým švagrem a novým sousedem Vilémem I. Míšeňským a často mu nechával v řešení braniborských záležitostí důvěru. Prokop na hospodaření nikdy neměl náladu, a tak bratrovi víceméně přenechal volnou ruku, časem se však začal cítit odstrčený a chtěl svůj podíl.
Český vládce v zajetí
Problémy slabého nerozhodného krále stále narůstaly. Roku 1394 došla trpělivost české šlechtě, kterou neschopný Václav výrazně poškozoval v zájmech i pravomocech, když se obklopoval méně urozenými a většinou neschopnými oblíbenci, s nimiž popíjel a lovil. Do čela utvořené panské jednoty se postavil právě markrabě Jošt a společně zajali krále cestou ze Žebráku v Králově Dvoře a uvrhli ho v Praze do vězení. Tím se však Jošt dostal do rozporu se všemi svými příbuznými v českých zemích. Jeho spojenec Zikmund totiž zrovna válčil s Turky, zatímco na stranu krále se postavil Jan Zhořelecký a společně s Prokopem začal rychle sbírat vojsko proti panské jednotě, aby panovníka vysvobodil.
K bitvě nakonec nedošlo. Čeští pánové vezli krále na jih, aby ho předali Habsburkům, kteří si rovněž brousili zuby na římský trůn. Toho už se však Jošt odmítl zúčastnit, protože to považoval za příliš velkou zradu. Panská jednota nakonec donutila krále přistoupit na těžké podmínky a propustila ho. Jenže pokořený a rozzuřený král myslel na pomstu nejen vůči šlechticům či Joštovi, ale paradoxně i proti věrnému Janu Zhořeleckému, protože ten deklaroval nárok na trůn v případě bratrovy smrti v zajetí.
Jeden bratr bojuje, druhý jedná
Na podzim 1394 pokračovala válka na Moravě, přerušená zatím dočasným příměřím. Prokop ho však porušil hned poté, co se vrátil z tažení po boku Jana Zhořeleckého. Zpustošil statky olomouckého biskupství a zabral Kojetín, na nějž si dělal nárok. Odtud pak napadal Joštova přívržence Bočka z Kunštátu a z Poděbrad, jemuž se mstil mimo jiné i za účast na zajetí krále Václava. To mu však nestačilo. Příznivce, kteří nebyli spokojeni s Joštovou vládou, si dokázal získat také v Braniborsku a boje se rozhořely i tam.
Zatímco Prokop bojoval, Jošt trávil čas diplomatickým jednáním a získáváním nových spojenců. Václav IV. už začal od konce roku 1394 čím dál více škodit Joštovi a pánům, aby se drobnými naschvály mstil za své pokoření. Panská jednota začala znovu nabírat na síle, ale Jošt zpočátku dával přednost mezinárodnímu jednání o záborech v Polsku. Přizval k němu i Jana Zhořeleckého, kterého král od sebe i přes jeho věrnost odvrhl. Chtěli přesvědčit ke spolupráci i Václava IV., ale ten se plánu svých bývalých věznitelů vzepřel, protože spoléhal na své dobré vztahy s polským králem.
To už se však proti němu znovu postavil i Albrecht III. Habsburský, jenž se připravoval na válku tím, že získal za spojence některé šlechtice z jižních Čech. Jošt zatím definitivně vyloučil svého bratra Prokopa jako dědice Braniborska a prohlásil jím Zikmunda.
Pomsta hlavy pomazané
Tísněný Václav se rozhodl reagovat tím, že začátkem června 1395 pozval Jošta spolu s pány k jednání na Karlštejn. Vystavil jim k tomuto účelu ochranný glejt, ale po vstupu do audienční síně nechal všechny zatknout. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy.
Král se tam na Jošta dokonce rozkřikl: „Ty jsi zavinil, že mne páni napadli, mou zemi pustoší a silnice hynou, ty jsi vzal obchodníkům mnoho majetku v zemi proti právu a bude lépe, když zahyneš ty, nežli má země a lidé!“ Přítomný vévoda Štěpán Bavorský se ho překvapeně zeptal: „Pane, kdo vám k tomu radil?“ Václav odpověděl: „Já jsem se to naučil od něho. Co on učinil mně, to chci učinit i já jemu.“ Tak to tedy vypadalo, když se český král dopustil samostatného rozhodování.
Za Jošta se u krále přimluvili mnozí spojenci, a tak nezůstal v zajetí ani měsíc. Mezitím však Prokop znovu zmobilizoval své bojové družiny a pokusil se lstí dobýt několik měst (například Uherské Hradiště a Olomouc), což se mu ovšem nezdařilo, a tak spíš jen dál plenil venkovské statky. Na konci roku 1395 ho král pozval do Prahy a snažil se tlačit na uzavření příměří. V té době se naplnil osud dvou důležitých aktérů dosavadních bojů – Albrechta III., čímž Jošt přišel o svého věrného spojence, a na začátku roku 1396 také Jana Zhořeleckého, který byl pravděpodobně otráven. Opět netušíme, kdo na tom měl podíl.
Do Čech se však vrátil Zikmund, který sice prohrál svou bitvu s Turky, ale v Čechách na své nepřítomnosti vlastně vydělal, protože král Václav mu rychle svěřil svoji důvěru i důležité úřady, aby urovnal dosavadní spory. To se mu na nějaký čas dokonce podařilo. Kromě Zikmunda výrazně posílilo české panstvo a kupodivu také Prokop, jenž získal nějaké statky. Naopak Jošt nevydělal nic. Byl z toho poněkud roztrpčen, ale na další válčení zatím neměl chuť. Po třech letech bojů měly následovat tři roky jakéhosi smíru. I ten si však Prokop vyplnil tím, že roku 1397 vytáhl na bojovnou výpravu do Uher – pouze pro kořist a trochu zaškodit Zikmundovi.
Po oddechu opět boj
Třetí a poslední válka mezi markrabaty začala v březnu 1399 kvůli sporům v Braniborsku. Prokop, tehdy důvěrník krále Václava, tam nechal jakoby jeho jménem napadnout a rozbořit hrad Ronov, jenž patřil Joštovým příznivcům. Vzápětí začala válka na Moravě, kterou Prokop zahájil tradičně obsazením několika měst. Poslední válku zároveň poznamenaly události v říši.
Rozhořčení porýnští kurfiřti se roku 1400 rozhodli definitivně zbavit slabého římského krále Václava a zvolit si místo něj Ruprechta Falckého.
Všichni Lucemburkové ještě před samotným zvolením pochopili, že pokud si chtějí zachovat své pozice, musejí se spojit a společně vytáhnout proti Ruprechtovi. Václav je svolal do Prahy a společně dohodli podmínky smíření. Mohlo se to podařit. Dohromady by dali tolik mužů, že to mělo proti Ruprechtovi stačit. Ale Prokop řekl NE. Musel by totiž Joštovi vrátit Znojmo a Jemnici, kterou před nedávnem zabral. Tohle byla asi poslední kapka Zikmundovy trpělivosti. Už předtím bojechtivého bratrance nesnášel kvůli nedávnému plenění Uher. Uherský král odhodil diplomatickou masku a zatoužil Prokopa prostě zničit. I vytáhl se silným vojskem na Moravu a plenil, kde mohl. Společně s Joštovými stoupenci dobyl několik Prokopových hradů.
Pak ovšem konečně došlo na zvolení Ruprechta Falckého římským králem a strany se poněkud přeskupily. Jošt pochopil, že hájit Václava nemá smysl a přidal se ke svému starému spojenci a švagrovi Vilémovi I. Míšeňskému, který stál za Ruprechtem, poněvadž byli příbuzní.
Spojenectví se rychle mění
Zikmund si naopak sám prožil zradu v Uhrách, kde se šlechtická opozice odhodlala k ráznému kroku a svého krále v dubnu 1401 zajala. Ten se tak na čtyři měsíce dostal mimo hru. Jošt v té době podnikal akce především v Braniborsku a odtud v červenci 1401 spolu s míšeňskými vojsky vytáhl a oblehl Prahu, ačkoliv asi neměl reálnou šanci na její dobytí. V té době tam začal kázat jakýsi Jan z Husince, který vyzýval Pražany k vlastenectví a obraně proti míšeňským agresorům a domácím zrádcům jako je Jošt.
Nejstarší Lucemburk to však nechtěl s pleněním Čech přehánět a zasadil se o co nejrychlejší propuštění Zikmunda ze zajetí. Spojil se kvůli tomu dokonce i s bratrem Prokopem a po čase opět společně vytáhli do Horních Uher (na Slovensko), kde usilovně rabovali. Zasáhl i Václav, jemuž se v srpnu podařilo sjednat s uherskou šlechtou bratrovo propuštění.
Zájmy Lucemburků se tím propojily, proto se pokusili uzavřít příměří. Zikmund však protlačil podmínky, které zahrnovaly, že Václav se vzdá části svých pravomocí ve prospěch svého milého rádce a bratra Zikmunda, jmenovaného za správce Českého království. Prokop měl odevzdat Václavovi většinu svých statků, za což obdrží do doživotní zástavy jedno ze slezských knížectví. Tím by se sice postavil téměř na roveň říšským knížatům, ale věčný voják nedocenil výhodu jednolitého panství, o něž by se musel starat. On i Václav se nakonec proti dodržení sjednané dohody postavili a pak zase došla Zikmundovi trpělivost.
Další věznění vlastních příbuzných
Uherský král použil Václavův osvědčený trik a zahájil s ním v březnu 1402 v Praze jednání, při kterém jej nechal zajmout. Vzápětí se postavil proti jeho spojenci Prokopovi a zahájil proti němu regulérní válku. Jeho vojska opět plenila české země. Obklíčil Prokopa na Bezděze, hrad však nemohl dobýt, a tak příbuzného vyzval k jednání. Znovu použil starý trik: vystavil Prokopovi ochranný glejt, a ten jakmile dorazil, byl vsazen do želez.. Dal tak plný průchod své nenávisti. V červnu 1402 tím definitivně skončily moravské války mezi markrabaty, protože to byl konec všech Prokopových akcí.
Markrabě Jošt ovšem po tomto činu opustil Zikmunda a postavil se proti němu. Zikmund poslal svého královského zajatce do Vídně svým spojencům Habsburkům, zatímco Prokopa si nechal v Prešpurku jako osobní kořist. Václavovi se podařilo již příští rok z Vídně uprchnout, zatímco Prokop „hnil“ v těžkém vězení tři roky. Když se konečně Joštovi podařilo dosáhnout u Zikmunda jeho propuštění, vyšel z vězení roku 1405 zdravotně zcela podlomený člověk. Stihl se ještě smířit s bratrem, aby krátce poté zemřel v královopolském klášteře nedaleko Brna. Boje tím zcela neustaly, ale nejhorší etapa z let 1393–1402, která svou nepřehledností, rychlými změnami stran a zuřivostí připomínala anglickou válku růží, definitivně skončila.
Markraběcí Morava pod lupou
Chcete-li se dozvědět více o osobnostech Jošta či Prokopa či o jejich ozbrojených družinách, jejichž prostřednictvím vedli netradiční formu války, rozklikněte si následující odkazy.
Náhlé přepady, šlechtické bandy a záškodnická válka
Družiny připomínající spíše loupežné bandy byly tou hlavní zbraní, s níž se na Moravě ve všech markraběcích válkách bojovalo. Žádná rytířská tažení a velké rozhodující bitvy. Je zřejmé, že tato forma války připomínala takzvanou malou válku, kterou v 18. století vedl třeba známý pandur Trenk ve službách Marie Terezie. Také bychom ji mohli připodobnit k válce guerillové či partyzánské, kdy šlo hlavně o to, aby záškodnické oddíly co nejvíce poškodily zásobování a morálku nepřítele. Rozdíl byl především v tom, že za dob lucemburských markrabat tímto způsobem bojovaly obě strany, tedy nejen ta slabší „utlačovaná“.
Šlechtici věrní tomu či onomu Lucemburkovi dali podle zámožnosti dohromady pár desítek až stovek ozbrojenců ze všech možných společenských vrstev, včetně sedláků. Následně se dali podle momentální potřeby dohromady a zvolili si mezi sebou nejschopnějšího vůdce. Buď plenili venkovské statky, nebo dobývali tvrze, hrady a občas si troufli i na město. Samotná markrabata u toho většinou ani nebyla. Když družina dobyla hrad či město, poslala jednoduše zprávu Prokopovi či Joštovi, že právě teď patří jemu. Ti o ně pak licitovali při různých politických a diplomatických jednáních, většinou při pokusech o smír, který chtěli dohodnout za co nejvýhodnějších podmínek pro svou stranu.
V podobné kořistnické válce získával v té době zkušenosti i pozdější husitský vojevůdce Jan Žižka. Nikoliv náhodou pozdější akce polních vojsk připomínají svým charakterem právě bojůvky z doby markraběcích válek.
Plenění pro radost z války
Někteří dřívější historici viděli v mladším markraběti jedinou kladnou postavu poslední generace Lucemburků. Vyzdvihovali jeho odvahu, politický postřeh, čistý charakter (alespoň ve srovnání s Joštem a Zikmundem) a zejména jeho neohrožené hájení zájmů Václava IV., čímž prý prokázal, že mu leží na srdci blaho země. Skutečnost byla zřejmě poněkud prostší. Prokop měl nepochybně neklidného ducha a rád vyhledával války a spory. Ukazuje to i jeho čistě kořistnické tažení do Uher, byť tam jel ještě po Joštově boku.
Ani v samotných moravských válkách proti bratrovi mu nešlo o nějakou hospodářskou prosperitu panství. Byl to takový středověký kondotiér, který chtěl bojovat, ovládat a intrikařit. Podporoval vznik bojových družin více než Jošt, čímž zemi záměrně škodil. Například hrad Tepenec jeho bojová družina při dobytí zcela rozbořila a po dobu válek se nedal využívat. Co na tom, že z toho Prokop nic neměl? Hlavně, když z toho nic neměl ani Jošt!
Ostatní místa sporu sice přežila, ale škody byly jistě velké. Jeden Prokopův stoupenec se dokonce pokusil ovládnout Olomouc pomocí lstivého plánu na zabití purkmistra a následného násilného převratu, což ovšem nevyšlo. Kolem Joštovi věrného Brna družiny alespoň číhaly na cestách, přepadaly pocestné a povozy a výrazně tak narušovaly obchodní styky.
Kolem roku 1390 se markrabě Prokop stal královým oblíbencem a zástupcem pro řešení mnoha vnitřních záležitostí, když král holdoval lovu a vínu na svém oblíbeném hradu Žebrák. Nahradil v této pozici svého bratra Jošta, jemuž Václav důvěřoval do té doby, než začal mít oprávněný pocit, že mu Jošt poněkud přerůstá přes hlavu.
Prokop se nikdy neoženil a říká se, že měl nemanželského syna, což ovšem není prokázané. Rozhodně neměl zájem na nějakém systematickém budování panství a Morava si po jeho smrti roku 1405 po letech trochu oddechla od neustálého válčení.
Vzdělaný vládce s nezřízenou touhou po moci
V úvodu článku jsem zmínil, že Jošt Moravský se stává „uctívanou“ historickou postavou zejména v očích mnoha moravských a brněnských patriotů. Svědčí o tom i zmíněná podivná socha umístěná před brněnským kostelem sv. Tomáše od roku 2015. Nevynikal sice na válečném poli, jako jeho bratr Prokop, ale říká se o něm, že byl skvělým hospodářem a politikem. Proto také dosáhl ke konci života zvolení římským králem. To byl nepochybně úspěch, jemuž se z moravských osobností může jen těžko někdo vyrovnat. Vynikal také nebývalým vzděláním, které účelně využíval především k podpoře svojí moci
Ve skutečnosti však nebyl tak dobrým vládcem, jak uvádí někteří historici. Psalo se o něm, že byl dobrý hospodář a některé jeho činy vskutku vykazují ekonomickou obratnost, problém ale je, že dokázal za své politické ambice víc utratit, než vydělat. Zdědil po otci velké jmění, které se už v devadesátých letech rozplynulo. Zakladatelskou činností rovněž nevynikal a války ho stály spoustu peněz.
Ani v Braniborsku na jeho vládu nevzpomínají v dobrém a vytýkají mu ty stejné chyby jako na Moravě. Ke konci jeho vlády zbylo z původních 48 markraběcích hradů, které vlastnil Jan Jindřich, pouhých 11 nezastavených. Historik Jaroslav Mezník napsal, že Joštova mocichtivost nebyla doplněna zodpovědností, s čímž lze v zásadě souhlasit.
Jošt byl dvakrát ženatý, přičemž obě manželky pocházely z piastovské dynastie, tedy z Polska. Poprvé šlo o Alžbětu, dceru vévody Vladislava II. Opolského, jenže ta vzápětí ve svých čtrnácti letech zemřela. Podruhé se Jošt oženil v roce 1374, tentokrát s tetou své první ženy Anežkou Opolskou. Nicméně ani jedna žena mu nedala dítě, přičemž někteří historikové uvažují, že první manželství vůbec nebylo uzavřeno či takzvaně zpečetěno.
Pokus o dohodu z nezbytnosti
Pro časopis Živá historie jsem asi před 10 lety napsal fiktivní rozhovor mezi oběma lucemburskými markrabaty. Měl se odehrát roku 1396, kdy zemřel nejmladší syn Karla IV. Jan Zhořelecký, ale na Moravě se neustále válčilo. Zničující válka bojových družin šlechticů z obou stran postrádala jasný cíl. Roku 1396 už bylo zřejmé, že musí skončit. Jednání o smíru však trvala dlouho zejména kvůli Václavovi IV., jehož hodně rozzlobilo ponížení panskou jednotou s Joštem v čele o dva roky dříve. A tak se ještě před uzavřením všeobecného landfrýdu (zemského míru) sešli Jošt s Prokopem o samotě, aby se dohodli na vzájemném vyrovnání. Oba dva však byli za dlouhé roky války na sebe natolik rozzlobení, že se dohoda rodila jen velmi těžko.
Jošt: Pro všechny svaté, bratře, teď ti mám jako věřit? Proč mám neodbytný pocit, že ti nejde o nic jiného, než válčit, zabíjet, drancovat a plenit? Neštítíš se kořistit ani na církevním zboží. A teď ke mně přijdeš a prohlásíš, že už je to únavné, tak si dáme přestávku. To myslíš vážně?
Prokop: Zrovna ty mi tady budeš kázat o morálce. Ano, bojuji rád a dobře, jak se na správného rytíře sluší. Ale aspoň se stavím k protivníkovi čelem. Zatímco ty používáš jenom úskoky a lsti, abys dosáhl svého cíle. Nebyl jsem to já, kdo zradil svého krále!
J.: Myslíš tu loutku na trůně? Teď ji najednou hájíš, protože ses na chvíli stal loutkářem. Jak se ti to vlastně podařilo? Zpil jsi ho do němoty a on uznal, že jsi větší chlap? Tomu říkám úspěch! Právě tím totiž tenhle korunovaný osel popudil proti sobě české pány. Když naslouchal víc těm, kdo s ním pijí, než těm, kdo mu moudře a prozíravě radí v zájmu země. Na to jsem se opravdu nemohl dívat.
P.: Nehraj si tady na svatého. Sprostě jste ho přepadli na cestě, zajali a uvěznili. Skutečně moudrý a prozíravý čin. A rok předtím ho někdo chtěl otrávit, nevíš o tom náhodou? Navíc jsi určitě slyšel, že před pár týdny zemřel v klášteře Neuzelle náš bratranec Jan Zhořelecký. Ještě večer byl zdravý a plný síly a ráno se najednou neprobudil. Dost podivná náhoda. Jen by mě zajímalo, jestli za tím stojíš ty nebo ta zrzavá liška Zikmund.
J.: Plácáš nesmysly. Zikmund si zachraňoval trůn v Uhrách a přijel sem teprve nedávno. Vůbec do toho nezasahoval a teď se tady snaží sjednat mír.
P.: O to víc mi to přijde podezřelé. Sotva přijel, začíná se záhadně umírat. Ale dobře, připusťme jeho nevinu. A co ty? Překážel ti Jan, když se stal loutkářem? Jsem zvědav, kdy se mi po nějakém dobrém jídle udělá zle.
J.: Kdybych tě chtěl zabít, bratře, tak už se tady spolu nebavíme! A jaký užitek bych měl ze smrti Jana Zhořeleckého? Vždyť on sám už pochopil, že mu ta loutka neumí být vděčná, když ji popadnou královské manýry. Václav byl po svém propuštění tak naštvaný, že odmítl přijmout podmínky, které za něj Jan vyjednal. Toho chudáka to tak zklamalo, že se v podstatě přidal k naší panské jednotě a Václav ho zbavil všech funkcí. Proč bych ho teď zabíjel?
P.: Prostě ti překážel na cestě k moci, ale o tom teď nemá cenu mluvit. Stejně se nepřiznáš ani neudáš svého spojence Zikmunda. Jen jsem ti chtěl připomenout, že si nemáme co vyčítat, když už mě tady obviňuješ z drancování. Válka je prostě drsná, ale už toho začíná být vážně dost. Brzy tady na Moravě nebude co vzít.
J.: Konečně mluvíš rozumně. Zemi tyhle řádící bandy loupežných rytířů opravdu neprospívají. Poddaní neplatí, protože nemají z čeho. Zemský soud nezasedá, takže spravedlnosti se tu nikdo nedovolá. Ani my už nemáme z čeho své příznivce platit. Pokud mám někdy u tebe vyrovnat svůj dluh, tak musíme obnovit mír.
P.: Nemám z toho radost, bratře, protože mám pocit, že to zase prospěje hlavně tobě. Ale nejde to jinak. Zikmund brzy přesvědčí Václava k míru a my bychom tady zůstali stranou k smíchu a nepotřební, kdybychom se bili dál mezi sebou.
J.: Mluv za sebe, já se nepotřebný necítím. Ale jinak souhlasím, musíme je předběhnout. A stav země si to žádá. Uzavřeme mír, ale musíš mi trochu počkat s placením dluhů. Určitě chápeš, že za tohoto stavu opravdu nemám odkud brát.
P.: Nevymlouvej se, pořád máš Braniborsko.
J.: Dobře víš, že tam není situace o moc lepší. Místní válčí mezi sebou a kdo to má stíhat řešit?
P.: No dobře, co mám s tebou dělat. Ale aspoň část budeš platit! Pojďme to nadiktovat písaři a zpečetit.
- Mezník, Jaroslav: Lucemburská Morava, 1310–1423, Praha 2001
- Štepán, Václav: Moravský markrabě Jošt, 1354–1411, Brno 2002
- Jan, Libor a kol.: Morava v časech markraběte Jošta, Brno 2012
