Němý obránce Brna, 2. část
Pevnost, která chránila Brno před nepřítelem i zločinem
Úvod
Úspěšnou obranou proti Švédům roku 1645 nebezpečí pro Brno neskončilo. Obzvláště první severní válka mezi Polskem a Švédskem kolem roku 1655 podnítila další budování opevnění města Brna i hradu Špilberku. Naštěstí se však hlavnímu městu Moravy války vyhýbaly až do poloviny následujícího století, kde Špilberk měl ještě jednou odolat nepřátelskému obléhání
V první části článku jsme skončili tím, jak úspěšní velitelé obrany roku 1645 dostali od císaře četné odměny a privilegia. Také město samotné získalo ocenění, protože ho císař oficiálně jmenoval jednou provždy hlavním městem Moravy. Doposud se o tuto pozici moravské metropole od středověku přetahovalo s Olomoucí, která se však na rozdíl od Brna, během třicetileté války Švédům vzdala, čímž v očích habsburského rodu výrazně poklesla.
Vraťme se však k vojenským operacím. Naposledy Brno a silně opevněný Špilberk získali slávu během neúspěšného obléhání či spíše blokády prusko-saským vojskem roku 1742. Stalo se tak v rámci válek o rakouské dědictví, konkrétně první slezské války. Do konfliktu se zapojilo Bavorsko, Prusko, Sasko a Francie, přičemž každý panovník z těchto zemí si dělal nároky určité na habsburském území. Žádný z vládců neuznal známou Pragmatickou sankci, na jejímž základě měla na habsburský trůn nastoupit Marie Terezie, která tak byla nucena bránit své následovnictví vojensky.
Poslední obléhání
Brno a s ním i Špilberk se staly jedním z dějišť tohoto konfliktu na konci roku 1741. Pruský král Fridrich II. seděl na pruském trůně teprve krátce a ještě za sebou neměl všechna slavná vítězství, kterými později proslul. Moravské tažení mělo proběhnout jako spojené úsilí francouzských, pruských a saských spojenců proti državám Marie Terezie. Hlavním strategickým cílem se stala přímo Vídeň. Spojenci se setkali 5. února u Vyškova a měli postupovat na Brno. Francouzský kontingent se však nakonec nezúčastnil a obrátil pozornost k jiným cílům. V únoru padla Olomouc i Jihlava, zatímco Brno zůstávalo jediným nedobytým větším městem na Moravě (navíc spojeným se silnou nedobytou pevností), které ještě mohlo tvořit oporu habsburským vojenským silám. Situace vypadala podobně jako před 100 lety. Pevnost i s městem se staly slovy pruského maršála Schwerina „hřebíkem v noze prusko-saského vojska.
Od počátku roku panoval v habsburské monarchii strach z možného tažení pruského vojska a Brno se na obléhání mohutně připravovalo. Proudily sem posily a zásoby. Špilberské posádce, která se z 400 mužů rozrostla na tisíc, velel generál Roth. Dalších 3 150 mužů bránilo samotné Brno.
Nepřítel přitáhl v síle téměř 20 000 mužů, z toho 6 500 čítalo jezdectvo. Kromě samotného pruského krále Fridricha II. velel Prusům polní maršál Kurt Christoph von Schwerin.
Nedotažená blokáda
Ke klasickému obléhání a dobývání však nakonec i přes mohutné přípravy na obou stranách nedošlo. Prusko-saské vojsko mělo problém se zásobováním a ohrožením Vídně i Brna si ukouslo příliš velké sousto. Obklíčení Brna navíc nebylo stoprocentní a do Brna mohly proudit zásoby a posily.
Posádka na Špilberku byla velmi silná a dodatečné opevňovací práce probíhaly naplno. I když současné poznání vyvrací přehnané údaje o počtu lidí pracujících na opevňování, přesto stovky a možná i více jak 1 000 měšťanů a obyvatel přilehlých vesnic pracovalo na úpravách zemních valů, palisád a dalších fortifikačních prvků (viz přílohy článku Němý obránce Brna 1. část).
Celé obléhání Brna prusko-saskou armádou připomínalo spíše obklíčení a blokádu. S nepřítelem tu sice proběhlo několik střetů a obzvláště kolem Brna (například v Líšni, Šlapanicích, Rousínově a dalších místech) se do 7. dubna roku 1742 odehrálo několik bojových akcí, ale samotný Špilberk ohrožen nebyl a k přímému dobývání a boji o město nedošlo. Nakonec 13. dubna dorazil do Brna vrchní velitel habsburské armády arcivévoda Karel Lotrinský se svojí armádou, čímž kapitola ohrožení Brna i Špilberku definitivně skončila.
Pro Fridricha II. se navíc dobytí Brna (či vlastně celé moravské tažení) ukázalo jako politicky komplikované a stálo vyčerpání sil celé armády. Prusko-saská armáda nakonec tedy 7. dubna od Brna odtáhla s nepořízenou. A němý obránce Brna jménem Špilberk se na to ze svého skalního kopce mohl znovu v klidu dívat.
Nešťastný výbuch
Velkou ranou pro posádku Špilberku se stal 16. března 1742 výbuch v laboratoři na výrobu střelného prachu. Vybuchla tady připravená munice a zabila několik dělmistrů a dalších vycvičených a zkušených vojenských odborníků. Naštěstí tou dobou nebylo v laboratoři ani zbrojnici více munice, jinak by výbuch mohl zásadně poškodit celý Špilberk a dát šanci Prusům k útoku.
Budování barokní pevnosti
Opakovaně se během 17. a 18. století ukázalo, že Vídeň potřebuje ze své severní strany pevnost, která odolá útokům a obléhání nepřátel. O silná opevněná sídla se v dlouhých konfliktech budou vést boje a jejich úspěšná obrana může zvrátit průběh nepřátelských tažení. Silná zemská pevnost má svůj strategický význam. Alespoň tak to stále viděli vojenští teoretikové.
Budování barokní pevnosti na Špilberku probíhalo v několika fázích. První části byly budované již od roku 1639, ale po obléhání švédskou armádou bylo nutné mnoho prvků přebudovat znovu. Týkalo se to i jihozápadního bastionu poničeného Švédy a dalších částí fortifikací kolem celé pevnosti.
Další impulz k budování moderní pevnosti přišel v roce 1655. Na příkaz císaře Ferdinanda III. se na Špilberku opět začalo s modernizováním fortifikací, protože švédská armáda v první severní válce postoupila nebezpečně blízko ke Slezsku a bylo tomu teprve pár let, co Švédové odtáhli. Rozum velel opevňovat a radši nic neriskovat.
Stejný impulz přišel po roce 1663 tureckým ohrožením Moravy. Na konci 17. století už Špilberk moc nepřipomínal původní hrad, ale skutečně moderní pevnost. Chránily ho dvě řady fortifikací ve svahu nad sebou a do vnitřních prostor se budoval například velký arsenal.
V roce 1725 bylo podle návrhů zemského inženýra podplukovníka Rocheta, podplukovníka Sultyho a zemského inženýra plukovníka Nicoly de Peroniho modernizováno opevnění na východní straně pevnosti.
Jenže pouze pevnostní zdi a špičaté bastiony by špilberskou pevnost neuchránily. Vojenští inženýři věnovali pozornost i vybavení pevnosti, které mělo zajistit její obranyschopnost. Jedním z takových projektů bylo prohloubení studny na hlavním nádvoří pevnosti. Zkušení horníci studnu ze 40 metrů prohloubili na úctyhodných 114 metrů. Nad studnou potom brněnští zedníci a tesaři vytvořili domek v němž umístili čerpací zařízení v podobě spouštění a vytahování velkého vědra s vodou. V kombinaci s cisternou na dešťovou vodu, a ještě záložní studnou vně pevnosti bylo složité Špilberk odříznout od vody.
Těžká správa složitého systému
Důležitá se už během třicetileté války ukázala možnost komunikace mezi Brnem a pevností. Krytá cesta byla jednou z velkých výhod během obléhání, a i na fortifikaci této komunikace se v 1. polovině 18. století pečlivě pracovalo.
Vznikl také celý systém dodatečného opevnění na východní straně špilberského kopce zvaný Hornverk, což je těleso fortifikace chránící samotnou bastionovou pevnost. V letech 1738 až 1740 se před novou bránou stavěly hlavní i vedlejší pevnostní zdi vysoké přes 5 metrů, hloubily se dodatečné příkopy. Pouze část těchto fortifikací se zachovala do dnešních dnů.
Takto složitý a rozsáhlý systém fortifikací bylo nutné neustále opravovat. Jen dřevěné mosty, které oddělovaly samotný hrad Špilberk od vnějšího prstence pevnostních zdí a bastionů byly opravovány mezi lety 1728 a 1734 několikrát.
Před příchodem pruské armády 1742 nebylo celkové opevnění Špilberku v nejlepší kondici. Obzvláště pouze hliněné náspy a glacis (viz slovníček v přílohách článku Němý obránce Brna 1. část) kolem bastionů potřebovaly častou údržbu. O nedostatečném stavu opevnění informoval velitel hradu polní maršál Jan svobodný pán von Seher-Thos ještě 31. prosince 1741. Habsburská moc ho nakonec vyslyšela. Brno bylo prohlášeno jako strategicky důležitý bod, který je třeba udržet.
Nevyužité moderní opevnění
Poslední fáze modernizace barokní pevnosti se odehrála po prusko-saské blokádě. Hlavním autorem další přestavby byl plukovník Pierre Philipp Bechade de Rochepin (viz Inženýr, který zmodernizoval brněnské hradby).
Ten je také autorem kasemat v původních hradních příkopech, což rovněž znamenalo vylepšení špilberské fortifikace. Kasematy byly chodby, které měly zpevnit hradby vystavěním struktury do jinak prázdných příkopů. A hlavně tím vzniklo místo, jež bylo velmi odolné dělostřeleckému ostřelování (více se dočtete v části Špilberk 18. století pod lupou > Špilberské kasematy).
Avšak po této vrcholné přestavbě už Špilberk nebyl nikdy tak hájen jako dřív. Strategicko-politická situace a ohniska konfliktů se změnily a důležité strategické body už byly jinde. Nevyužité kasematy, které nikdy vojáky před ostřelováním nechránily, nakonec nechal císař Josef II. přestavět roku 1783 na vězení. Špilberk už totiž vojensky postrádal smysl.
Brněnská citadela a němý obránce Brňanů toho od roku 1278 prožil opravdu hodně. Dnes je sídlem Muzea města Brna a až pomine celá pandemická situace, určitě bude zase v obležení. Tentokráte se tam však nebude dobývat nepřátelská armáda, ale zástupy turistů.
Inženýr, který zmodernizoval brněnské hradby
Pierre Philipp Bechade de Rochepin (1694–1776) se proslavil v roce 1738 jako vojenský inženýr v rakouské armádě při obléhání Bělehradu. Od roku 1742 v hodnosti plukovníka jako zemský inženýr dohlížel nejen na fortifikaci Špilberka, ale také nového pevnostního systému Olomouce podle zásad Vaubanovy školy. V Olomouci pak velel inženýrům během obléhání Pruskou armádou.
Špilberk 18. století pod lupou
Polní maršál, co se učil od nejlepších
Ve chvíli, kdy se Johann Christoph Seherr-Thoss (1670–1743) stal vojenským velitelem na Moravě a na Špilberku, měl za sebou už bohatou vojenskou kariéru. V roce 1699 se stal poručíkem a pak už raketově stoupal po kariérním žebříčku.
Sloužil v roli generál-adjuntanta Evžena Savojského od roku 1708. Účastnil se válek proti Turkům, vyznamenal se v tažení na Bělehrad v roce 1717 a během obléhání Bělehradu zaútočil s dvěma opěšalými skvadronami jezdců přímo na hlavní velení turecké armády.
V roce 1739 byl povýšen do hodnosti polního maršála. Koordinoval úspěšnou obranu proti prusko-saské armádě, která obklíčila a blokovala Brno roku 1742, i když fakticky velení na Špilberku svěřil 16. ledna téhož roku do rukou polního strážmistra Wilhelma Rotha, a to až do 18. dubna, kdy opět přebral velení nad pevností až do své smrti 14. ledna 1743.
Pevnostní prvek, který se proslavil jako strašlivé vězení
Unikátní fortifikační prvek, který zajistil Špilberku slávu až do dnešních dnů jsou právě kasematy. Pevnost potřebovala velkou skladovací kapacitu a v době obléhání místo, kam by se nouzově mohli ukrýt všichni vojáci při ostřelování hradu. Špilberk byl obehnaný hlubokým příkopem, a právě do jižní a severní části příkopu (tedy těch delších stran v jinak obdélníkově tvarovaném hradě) byly kasematy vystavěny.
Prostor byl nejdřív vyzděn, pak opatřen bedněním, a nakonec klenutým cihlovým stropem ze speciálně pálených pevnostních cihel. Klenba je široká přibližně 125 cm a na ní leží ještě metrový násyp hlíny. Z vnější strany jsou kasematy chráněné samotnou hradbou, ta je na některých místech široká více jak 9 metrů.
Z vnějšku jsou hradby cihlové, uvnitř je pak kamení a hlína. Z vnitřní strany je pak už jen skála, na které stojí samotný hrad Špilberk. Větrání a světlo zajišťují pravidelně rozmístěné světlíky a pro přepravu vojenského materiálu a těžkých břemen bylo pravděpodobně možné do chodeb nainstalovat kladkový systém. Chodby kasemat jsou docela dlouhé – přibližně 110 metrů a jsou ve dvou patrech nad sebou.
Do Špilberských kasemat se teoreticky mohlo ukrýt až 1000 vojáků. V jižní chodbě pak vznikly dokonce 4 pece, které měly být schopny zásobovat hradní posádku chlebem, pokud by byl odříznut přístup k městu.
Kasematy sice byly vrcholem pevnostního stavitelství na Špilberku, skutečné „akce“ a ukrytí vojáků se ale nedočkaly. Prusko-saská blokáda města Brna roku 1742 se zapsala do historie také jako poslední vojenská akce, do které se mohl Špilberk zapojit. Prázdný prostor se nakonec dočkal využití, ale trochu jiného, než si představovali vojenští inženýři. Zatímco na Špilberku sídlila stále vojenská posádka, dole v kasematech vzniklo státní vězení. Dokonce tu bylo pět let umístěno jedno z nejhorších vězení v rakouské monarchii – takzvané josefínské kobky, ve kterých si vězni odpykávali doživotní tresty přikovaní bez slunečního světla, v zimě a v příšerných hygienických podmínkách. Doživotí v těchto malých dřevěných kójích nemělo dlouhého trvání, řádově měsíce. Tímto trestem byl za císaře Josefa II. osvíceně nahrazen trest smrti. Po pěti letech fungování však byl shledán tento způsob trestu nehumánním a zrušen.
Kasematy byly nakonec kvůli jejich turisticky atraktivní pověsti těžkého žaláře už v roce 1880 otevřeny pro veřejnost.
