Pád železného krále

a jeho železných jezdců

Úvod

O tom, jak Přemysl Otakar II. na Moravském poli o život přišel, vypráví nejen školní učebnice. Příběh rytířského krále se v poslední době změnil spíše na výtky pyšnému a neústupnému panovníkovi, který neuměl odhadnout politickou situaci. Nás však nejvíce zajímá, jak proběhla samotná bitva v den sv. Rufa. Měl český vládce šanci zvítězit?

Přestože střet u Suchých Krut nedaleko řeky Moravy měl fatální dopad na České království, nemáme o jeho průběhu příliš mnoho detailních a věrohodných zpráv. Ne že by se o něm nepsalo v různých evropských kronikách, ale většinou šlo spíše o zprostředkované zvěsti, případně o vytváření legendy, na němž se podíleli účastníci z obou stran.

Proto se i dnes popis bitvy většinou spíše obchází popisem politické situace a důsledků, které s sebou smrt mocného krále přinesla. To si můžete přečíst na Wikipedii případně na jiných portálech (např. zdezde). My se zaměříme na vojenskou stránku celé věci, byť se bohužel kvůli nedostatku pramenů nemůžeme vyhnout jistým dohadům a spekulacím.

Načtený článek o bitvě na Moravském poli v podání autora si můžete poslechnout v následujícím streamu:

Propásl Přemysl příležitost k úderu?

Český král se při cestě na Moravské pole od Brna (viz Češi a jejich spojenci u Brna) zdržel zbytečně dlouhým obléháním pevností Drozdovice, kde strávil 16 dní a Láva nad Dyjí (Laa an der Thaya), kterou dobýval dalších 13 dní. Dobytí těchto pevností mu nic zvláštního nepřineslo, proto se to pokládá spíše za důkaz jeho vojevůdcovské neschopnosti. Mohl prý překvapit Rudolfa dřív, než se spojil s uherským králem (viz kapitola Bitva pod lupou > Vojska), a tím získat výraznou početní převahu. Nicméně na druhou stranu mnohé jednotky ze severního Německa a snad i z Polska přicházely právě až k těmto pevnostem, takže ani on neměl vojsko kompletní a není jisté, zda by mu rychlá akce nějak výrazně pomohla.

V každém případě se obě vojska setkala na břehu řeky Moravy mezi vesnicemi Suché Kruty (Dürnkrut) a hradem Stillfried buď 24. nebo až 25. srpna 1278. Na rozdíl od Kressenbrunu roku 1260, kde Přemysl zvítězil i díky nečekanému překročení řeky (viz Bitva pod Lupou > Králové-vojevůdci), stála obě vojska tentokrát na stejném břehu a odděloval je od sebe jen jakýsi potok.

Setkání Rudolfa Habsburského s uherským králem Ladislavem IV. na obraze Móra Thana z roku 1873.
Setkání Rudolfa Habsburského s uherským králem Ladislavem IV. na obraze Móra Thana z roku 1873.

V předvečer bitvy panovala v obou táborech jistá nervozita, protože všichni si uvědomili důležitost rozhodného střetu. Český král prý svolal své pány do stanu, povstal a vyzval je, aby ho případný skrytý zrádce usmrtil hned, než aby zítra zavinil smrt tisíců. Bál se zrady? Vzpomínal na listopadovou Vídeň před dvěma lety, kdy mu řada českých rodů vypověděla poslušnost? Nyní však prý páni halasně přísahali svou věrnost do hrdel a statků.

Je však pouze mýtickou historkou pozdější časů, že přijel i „zrádný“ Záviš z Falkenštejna, který se proti králi před dvěma lety vzbouřil, ale nyní mu nabídl své služby, když mu odpustí, což měl vládce odmítnout. Naproti tomu je pravda, že po králově boku bojoval jeho nemanželský syn Mikuláš Opavský.

Skrytá záloha: taktický prvek nebo nečestný úskok?

Všichni rytíři se chystali na čestnou a otevřenou bitvu, protože planina na břehu Moravy nabízela široký a téměř rovný přehledný prostor, což je ideální pro přímý rytířský střet bez lstí a úskoků. To ovšem znamená ve středověkém duchu téměř bez taktiky. Přemysl to také tak pojal, zatímco Rudolf vybral skupinu asi 50 rytířů (s družinami tedy zhruba 200-300 mužů), které skrytě umístil vedle svého levého boku na blízký pahorek. Vedli je Ulrich von Kapellen a Konrad von Sommerau, kteří se prý zdráhali přijmout nečestný úkol. Měli zasáhnout v případě, že bude Rudolf prohrávat, nebo naopak už bude jisté vítězství. V každém případě počítal římský král s výhodou překvapení, které útok do boku způsobí. Podle Jiřího Kovaříka šlo však ve 13. století o běžný prvek rytířských turnajů, takže by to žádné poškození cti způsobit nemělo.

Šikování krytých koní

Ve středověkých rytířských bitvách se poměrně obvykle bojovalo ve třech šicích. Zjednodušeně řečeno hlavní vojevůdce rozdělil svou stranu na střed, levé a pravé křídlo, přičemž velení každé formace svěřil některému významnému spojenci či šlechtici ze svých řad. Sám většinou také velel některé z formací nebo mohl zůstat i nad nimi jako hlavní velitel. Nicméně rytířská čest velela i významným králům, aby nezůstávali vzadu na nějakém strategickém stanovišti, ale sami se osobně zapojovali do bitev i přesto, že to znamenalo značné ohrožení. Jistěže byl král, stejně jako každý významný šlechtic, chráněný svou velkou družinou, která by k němu neměla pustit příliš mnoho nepřátel, ale to se nemuselo vždy podařit.

V bitvě na Moravském poli je však pozoruhodné, že tři šiky na každé straně (viz Taktika pod Lupou > Bitevní pole) tentokrát nebojovaly vedle sebe, ale za sebou. Vojevůdci je do bitvy pouštěli postupně od předního po zadní. Zkrátka to vypadalo jako velký turnaj. Z rozvrstvení sil obou vojsk je zřejmé, že Přemysl Otakar se spoléhal především na první silný čelní úder a případný zásah lehčích záloh Poláků a Slezanů v pokročilé fázi bitvy. Naopak Rudolf měl vpředu šiky slabší a nejsilnější masu jezdců si schoval až na závěrečnou rozhodující část.

Bitva bez pěšáků

S výjimkou kumánských střelců šlo na Moravském poli opravdu o čistě rytířskou bitvu. Žádnou zaznamenanou roli v ní nehrála pěchota. To nebylo obvyklé ani ve vrcholném středověku, kdy sice těžcí jezdci ovládali bojiště, ale i tak mívali po ruce nějaké zajištění v podobě městské hotovosti či jiných hůře ozbrojených pěších záloh. Nikoliv však na Moravském poli. I tam zřejmě byli nějací „zajišťovací“ pěšáci jako součást rytířských družin (viz Bitva pod lupou > Organizace a síla vojsk), ale samostatný šik netvořili.

Chaos v předních řadách

Ač měli Češi vepředu téměř největší sílu, neprobíhal střet prvních šiků podle jejich představ. Čeští a moravští páni tam stáli proti Uhrům, což znamenalo, že vedle těžkých uherských rytířů operovali lehkonozí Kumáni. Právě tito stepní nájezdníci s krátkými reflexními luky na subtilních rychlých konících, kteří se výrazně lišili od těžkého válečného oře, zde způsobili značný zmatek. Do bitvy vstupoval nerytířský prvek, který železní jezdci neměli rádi.

Když čeští jezdci z prvního šiku pod velením Miloty z Dědic vyjeli proti nim do boje po klasickém rytířském zvyku se založeným kopím, rozdělili se Kumáni operativně do malých skupinek a začali napadat rytíře nepříjemnými střelami ze všech možných stran. Pronásledovat lehkonohé kumánské koně kolem podmáčeného potoka bylo takřka nemožné, navíc je zezadu jistili uherští rytíři. Tak se Uhrům podařilo rozvlnit české řady, narušit formaci a způsobit slušný chaos.

Přemysl Otakar II. na Moravském poli podle ruského malíře Jevgenije Kulikova.
Přemysl Otakar II. na Moravském poli podle ruského malíře Jevgenije Kulikova.

Naštěstí však měli Kumáni ve svých toulcích jen standardních 24 šípů, což nemohlo vydržet na dlouho. Nicméně velitel prvního šiku Milota z Dědic byl nucen zavelet k ústupu, aby mohl znovu zformovat své šiky. Tento manévr, jenž nebyl žádným útěkem, ale opravdu prostým uklidněním situace, se podařil možná hlavně kvůli zmíněnému nedostatku kumánských šípů.

Když však vzápětí Milota znovu zavelel do útoku, přidal se z druhé strany na Rudolfův pokyn do boje i jeho druhý šik složený z Rakušanů. Velitelem byl basilejský biskup Heinrich, který prý při prvotním pomalém rozjezdu zpíval píseň k poctě Panny Marie. A rytíři se přidávali. Jejich hlas musel podivně dunět zpod těžkých hrncových přileb.

Ač máme zprávy o bitvě často rozdílné, nepřesné a zkreslené, tak se všechny shodují v tom, že bylo úmorné vedro a všude se zvedal prach z dusotu koní, což železné rytíře určitě značně vyčerpávalo. Těžko říci, jak dlouho trval popsaný první střet s Kumány, ale určitě probíhal alespoň hodinu, možná více. Čeští, moravští i uherští rytíři již museli být značně vyčerpaní, proto by příjezd čerstvých rakouských posil značně převážil rovnováhu sil ve prospěch římského krále. Jenže král Přemysl to zřetelně viděl před sebou. Přestože nebyl brilantní taktik, musel pochopit, že je třeba zasáhnout. Dal tedy pokyn říšským jezdcům, aby nasedli na koně a osobně s nimi vyrazil do boje prakticky vzápětí poté, co Milota zkonsolidoval české jezdce a vrátil se s nimi do bitevní vřavy.

Rozhodující úder z boku

Tak se naplno rozhořel rytířský boj se zapojením dvou šiků na každé straně a v té chvíli měl Otakar jednoznačnou převahu. Sice nikoliv drtivou, ale pomalu a úspěšně tlačili jeho rytíři nepřátele před sebou za potok tvořící pomyslný střed bitevního pole. To mohlo trvat i další hodinu. Rytíři již dávno odhodili nepotřebná kopí a tasili meče, jimiž se mohli v houstnoucí vřavě lépe ohánět a rozdávat rány.

Římský král nyní čekal, až se české síly vyčerpají, aby mohl ve vhodnou chvíli vrhnout do boje to nejsilnější, co si připravil, tedy svůj početný třetí šik. Jako pravý rytíř i on vytáhl v plné zbroji ve středu svého vojska, když mu dal konečně pokyn k boji. Ač se sám ocitl v ohrožení života (viz Taktika pod lupou > Králové v bitvě), početně silnější vojsko římského krále začalo nabývat na převaze a tlačilo české voje dozadu. Celá bitva se už protáhla na několik hodin a blížilo se poledne. Úmorné vedro letního dne dosahovalo vrcholu a rozpálené kroužkové zbroje i plechové přilby musely i zoceleným rytířům připomínat pravé peklo.

Převaha rakouských a říšských barev byla na bojišti znát, ale Přemysl měl ještě v záloze třetí šik polských a slezských jezdců, zatímco Rudolf už zdánlivě nikoho. Jenže než Poláci stihli nasednout na koně a zasáhnout do boje, vynořila se z boku nečekaně skrytá záloha vedená Ulrichem von Kapellen a Konrádem von Sommerau. Ti prý měli od Rudolfa za úkol zasáhnout, když bude situace kritická, nebo když bude habsburské vojsko jasně vítězit (viz Skrytá záloha). Asi 50 krytých koní s patřičným doprovodem rychle přešlo do plného trysku a založená kopí čerstvých rytířů způsobila v unaveném českém vojsku nefalšovaný chaos. Úzké průzory v hrncových přilbách i všudypřítomný prach způsobily, že většina Čechů vůbec netušila, kde se tu ti rytíři vzali a mysleli si, že snad Habsburkovi přijely nové posily. V té chvíli vypukla v Přemyslových řadách opravdová panika.

Bitva na Moravském poli v představě Julia Schnorra von Carolsfeld z 19. století.
Bitva na Moravském poli v představě Julia Schnorra von Carolsfeld z 19. století.
Král Rudolf nad mrtvolou Přemysla Otakara II. v představě Věnceslava Černého z 19. století.
Král Rudolf nad mrtvolou Přemysla Otakara II. v představě Věnceslava Černého z 19. století.

Český král padl a jeho věrní prchali

Údajně jediným, kdo se zorientoval, byl Milota z Dědic, který sebral pár nejbližších rytířů a chystal se vpadnout nově přijíždějícím jezdcům do boku. Ale jak se vzdálil od hlavního voje, vypadalo to jako útěk. Ze zmatených a nepřesných zpráv kronik není ovšem jisté, co se přesně stalo, ale asi se začaly ozývat výkřiky: „Prchají! Prchají!“ To prý lstivě naplánoval sám Rudolf, který dal signál svým lidem, aby ten křik rozšířili – pochopitelně v němčině: „Sie fliegen! Sie fliegen!“ Každopádně panika v českých řadách způsobila totální zkázu a rozvrat.

Polští a slezští rytíři, kteří se snad právě chystali zapojit do bitvy, namísto toho ujeli a ušli tak jako jedni z mála zkáze či zajetí. Podle jiných zdrojů se do bitvy ke konci ještě zapojili, ale ze zadních vojů měli dobrou příležitost k útěku, když viděli, že bitva je prohraná. Sám král Přemysl prý statečně bojoval až do poslední chvíle a snažil se navrátit morálku svým bojovníkům. Nakonec však padl (viz Taktika pod lupou > Králové v bitvě), i když není jisté za jakých okolností. Mnoho českých i říšských rytířů bojujících na Otakarově straně našlo při panickém útěku smrt ve vodách řeky Moravy. Některé zprávy odhadují počet mrtvých v osudný den svatého Rufa i na 12 tisíc. Přesnější číslo neznáme, ale i kdyby jich bylo méně, tak české země utrpěly citelné ztráty, které pocítily i v následujících zlých letech pod správou Braniborů a Rudolfa Habsburského.

Bitva pod lupou

Další zajímavosti o bitvě na Moravském poli, organizaci vojsk a politice si můžete přečíst po rozkliknutí následujících příloh.

  • Josef Žemlička: Přemysl Otakar II., Král na rozhraní věků, Praha 2011
  • Petr Čornej; Jan Urban; Pavel Bělina: Slavné bitvy naší historie, Praha 1993
  • Jiří Kovařík: Rytířská krev II., Rytířské bitvy a osudy 1208–1346, Praha 2006
  • Karl-Friedrich Krieger: Habsburkové ve středověku: Od Rudolfa I. (1218–1291) po Friedricha III. (1415–1493), Praha 2003
  • Petr Klučina a kol. autorů: Vojenské dějiny Československa, I. díl (do roku 1526), Praha 1985
  • Kronika tak řečeného Dalimila, Praha – Litomyšl 2005
  • Zbraslavská kronika, Chronicon Aulae Regiae, Praha 1976