Vyhnání zpupného magnáta
Ukázkové přenesení války na území nepřítele
Úvod
Devatenáctiletý král Jan měl v sobě spoustu mladické energie a touhu po rytířských bojích a dobrodružství. A tak se mu vlastně hodilo, že zpupný uherský šlechtic Matúš Čák zaútočil na jeho království. Svolal armádu českých šlechticů a vytáhl na trestnou výpravu. Nezastavil se však na Moravě a vpadl až na panství nepřítele. Podařilo se mu poplenit kraj na území dnešního Slovenska?
Psal se květen roku 1315, když se mladý český král Jan Lucemburský rozhodl podniknout zásadní krok proti vojskům uherského magnáta Matúše Čáka Trenčanského, který v předešlém roce obsadil města, hrady a vesnice na východní Moravě. Je pravda, že český panovník se začátkem tažení trochu otálel, a pravděpodobně čekal na porod své ženy Elišky, ale když se mu narodila dcera Jitka, nic ho už v hlavním městě království nedrželo a mohl se vrhnout do víru rytířských dobrodružství.
Jan byl mladý, energický a ambiciózní král, jenž měl navíc pro strach uděláno. Již několikrát ukázal, že ho jen tak něco nerozhodí. Ostatně i České království si v podstatě vybojoval, byť se záštitou svého otce – římského krále Jindřicha VII. Bojovný uherský šlechtic Matúš Čák tedy dobře vytušil, že se blíží velký problém, když král Jan vytáhl na východ s českým vojskem. Ani on se však nedal lehce zastrašit.
Matúšův bezohledný postup za mocí
Magnátovi z mocného rodu (viz Rod Čáků za posledních Arpádovců) se podařilo vybudovat na severu Uher ucelené dominium, a to hlavně proto, že byl bezskrupulózním oportunistou, který se nestyděl použít jakoukoliv metodu k vlastnímu obohacení. Je nutné poznamenat, že nebyl jediný – vzpomeňme například na magnátský rod Omodejovců.
Čákovci vlastnili více než 50 hradů a 600 až 700 vesnic. Matúš se tudíž cítil neohrožený a ve své doméně se choval jako král. Zval si na svá panství kolonisty a zakládal nové vesnice (tehdy se jim často říkalo Lehoty, česky Lhoty, protože dostaly určitou lhůtu, čili lehotu, na odpuštění daní a jiných poplatků), případně k sobě přesídloval poddané svých oponentů.
Takové přesídlení z pohledu vesničana většinou vypadalo tak, že do vaší vesnice jednoho rána přišla skupina ozbrojenců a důrazně vám vysvětlila, že západ slunce v krajině svého dětství, který jste si do včerejška užívali, si zde již zítra zkrátka vychutnávat nebudete. Abyste tomu porozuměli ještě o něco lépe, zapálili například váš dům. Nezbývalo tedy nic jiného, než přesídlit do určené vesnice nebo „do nebe“.
Rod Čáků za posledních Arpádovců
Vzestup Čáků je spojen již s králem Ladislavem IV. Kumánem (vládl 1272–1290). Šlechtici z tohoto rodu se podíleli také na porážce Přemysla Otakara II. na Moravském poli roku 1278. Dokonale využili situace, kdy na uherském trůnu seděli slabí králové, kteří se neúspěšně snažili upevnit svou moc. Snad nejvíce to bylo vidět za vlády posledního Arpádovce Ondřeje III. (vládl 1290–1301) a hlavně pak během chaosu, který nastal po jeho smrti, kdy se všichni mocní snažili urvat si co nejvíce z království bez krále.
Až král ho zastavil
Matúš Čák neměl problém okrádat sousedy i církev. Víme, že si na jeho způsoby preláti několikrát stěžovali. Jako příklad lze uvést stížnost ostřihomského arcibiskupa Tomáše: „Nepřátelsky napadl celou půdu toho kostela sousedící s jeho pozemky, obsadil ji a tak zdevastoval, že obyvatel některých zdejších vesnic zůstalo jen několik, většinou žádný.“ V roce 1311 byl dokonce Matúš Čák exkomunikován kardinálem Gentilisem.
Vše ale bylo marné, Matúš byl chráněn svým postavením a mocí. Dokonce si vybudoval i obdobu královského dvora, měl svého palatina i taverníka (ten zajišťoval zásobování dvora a vybírání dávek) a byl schopen vzdorovat i králi. Dá se říci, že Matúš Čák se dostal společensky nejvýše, jak bylo v jeho době pro šlechtice v Uhrách možné.
K určitému omezení jeho moci došlo až po bitvě u Rozhanovců na východním Slovensku roku 1312. Jejími hlavními aktéry byl rod Omodejovců spolu s vojskem Matúše Čáka a proti nim stál uherský král z rodu Anjuovců, Karol Róbert. Král tuto krvavou bitvu vyhrál, což znamenalo konec neomezené moci Omodejovců na východě dnešního Slovenska a znatelnou ránu pro Matúše Čáka. Ten ztratil řadu vojáků a věrných šlechticů, kteří se zúčastnili bitvy, zároveň měl ale stále dostatek síly, aby se dokázal bránit.
Napadení sousední země
V roce 1314 zaměstnávaly Jána Lucemburského problémy v říši, proto se Matúš Čák rozhodl ukousnout si něco málo z jihovýchodní Moravy a poplenit, co se dalo. Podle pramenů se měl zmocnit hradů Veselí a Kunovice, poplenil i předměstí Uherského Hradiště a vyrabován měl být i Vizovický klášter. Matúšovi muži nezapomněli vyplenit ani široké okolí.
Z výše uvedeného popisu uherského magnáta je zřejmé, že Matúš nebyl hlupák a neodvážil by se k tomuto kroku, pokud by se necítil zajištěn, nebyla by mu nějakým způsobem nakloněna alespoň část moravské šlechty a kdyby neměl dostatečné zázemí. Dodejme, že Matúšovým dědicem se později stal syn jeho sestry a Zdislava ze Šternberka, což dokazuje jeho úzké sepětí s některými moravskými rody.
Podívejme se tedy na to, jak vypadala nástupní zóna jeho útoku.
Matúšovo zázemí
Tento region nese název Záhorie a vymezují ho svahy Malých Karpat na východě a řeka Morava na západě. Nás bude zajímat jeho severní část. Zde se Matúš mohl spolehnout hlavně na hrady, protože se všechny nacházely v takzvaném konfíniu, tedy v pohraničním pásmu. Můžeme si být více než jisti, že byly dobře opevněny a s jejich obléháním se počítalo.
Hrad Branč byl založen ve 13. století a Matouš jej začlenil do svého dominia v roce 1309. Hrad Holíč ležící nedaleko Skalice je vůči ostatním specifický – není totiž postaven na kopci, ale v nížině a stane se hlavním dějištěm našeho vyprávění. Jeho přirozenou ochranou byl bažinatý terén a obrannou schopnost vylepšoval ještě příkop. Víme, že v námi sledovaném období šlo o kamenný hrad, jenž sloužil jako lokální mocenská základna Matúše Čáka. Zajímavé je, že zde byla také mýtní stanice.
Korlátka byl kamenný hrad, který hrál důležitou strážní roli u vstupu do Biksádského průsmyku (dnes se průsmyk jmenuje Bílá hora a cesta tam vede mezi vesnicemi Trstín a Jablonica). Nedaleko od něj stál další hrad – Plavecký. Název je v tomto případě odvozen od Kumánů (čili Polovců či Plavců, více viz Uherské vojsko pod lupou > Kumáni) usídlených v okolí, o čemž svědčí archeologické nálezy z 13. a 14. století. Bohužel nemůžeme se stoprocentní jistotou tvrdit, že v okolí tohohle hradu Kumáni sídlili i v námi sledovaném krátkém období.
V Matoušových rukách byl pravděpodobně v té době i hrad v Šaštíně. Matúš Čák měl tedy k dispozici pět hradů na poměrně malé ploše, přičemž ty od sebe nejsou vzdáleny více než jeden den pochodu. Útočník musel počítat s tím, že pokud by napadl jeden hrad, posádky ostatních by mohly znepříjemnit obléhání náhlými útoky a vojáci, kteří by se rozhodli shánět proviant v okolních vesnicích a městech, by měli doslova nůž na krku.
Tažení s královskou armádou, které zorganizoval Jan, bylo proto prozíravým krokem. K mladému panovníkovi se přidali i čeští magnáti a cizinci. Zajímavostí je také to, že se expedice měla zúčastnit i skupina kutnohorských havířů, kteří byli využíváni jako specialisté na podkopávání hradeb. Jde zdánlivě o drobnou maličkost, jenž ovšem napovídá, že mladý král nechtěl ponechat nic náhodě. Mimochodem nejstarší záznam o podkopávání při snaze dobýt nějaký opevněný bod z prostředí Uher se váže právě k Matouši Čákovi.
Sebevědomý Janův vpád
V okamžiku, kdy se Jan nebezpečně přiblížil, se posádky Matúše Čáka rozhodly stáhnout z většiny obsazených hradů, které však pro jistotu ještě před tím vypálily. Své síly poté soustředily na obranu hradu Veselí. Jenže král Jan Veselí oblehl a následně dobyl díky prudkému útoku za pomocí žebříků, který obránci neustáli.
Lucemburk se však nechtěl zastavit na území Českého království. Překročil tudíž řeku Moravu a vpadl do Matúšova dominia – cílem útoku se stal hrad Holíč. Janovi dodala motivaci k napadení cizího panství bezpochyby vize kořisti. Opětovná kontrola nad svým územím na Moravě byla jistě vítána, jenže tam nemohla česká armáda drancovat a rabovat, čímž se výrazně omezily veškeré výnosy z kampaně. Zbraslavská kronika se snaží ospravedlnit Janův vpád na území Uher tvrzením, že Holíč byl v minulosti v rukou českých králů.
V neposlední řadě by se nemělo zapomínat, že vyplenění Matúšova území by v budoucnu znesnadnilo bojovnému uherskému magnátovi shromáždit velkou armádu, pokud by jej opět zasáhla touha ovládnout jakýkoliv hrad či město za řekou Moravou.
Protiútok u Holíče
Boje se tak přesunuly přímo na území ovládané Matoušem Čákem a začalo obléhání hradu Holíč. Jak jsme již zmínili, ten byl postaven v poměrně bažinatém terénu, takže pokus o podkopání zdí selhal.
Matúš se rozhodl vyprostit hrad ze sevření české armády, zmobilizoval proto všechny své muže s úmyslem udeřit. U obléhaného hradu se zjevil znenadání, čímž Jana překvapil. Nečekaný útok způsobil chaos v řadách české armády.
Matúšovi vojáci zaútočili s mohutným pokřikem, jejich šípy létaly ze všech stran vzduchem a podle kronikářských záznamů jich mělo být jako sněhu nebo prachu. Je pochopitelné, že překvapení Češi zpanikařili, když se nepřítel objevil doslova všude, dokonce i tam, kde by neměl být. Většina se jich dala na útěk, jen hrstka mužů pod královskou vlajkou zůstala osamocena a neústupně čelila uherskému náporu.
V chaosu létajících šípů, křiku a překvapení vynikl dle Zbraslavské kroniky jeden muž – známý český šlechtic Jindřich z Lipé. Ten zastavil prchající vojsko osobním příkladem a dodal svým spolubojovníkům bojového ducha nejen slovy, ale také přesně cílenými údery. Díky včasnému a odvážnému zásahu tohoto pána z rodu Ronovců se podařilo znovu zformovat muže kolem královské vlajky.
Janova armáda vyrazila do protiútoku „ … a rozrážejíc nepřátelské šiky jako pavučinu, pronikla jimi a mnohé porazila mečem, některé zajala a spoutala provazem. V ten den, jak se rozličně vykládalo, padlo v bitvě v místech zalesněných a otevřených 150 Uhrů, ale jen jeden z Čechů.“
Lucemburk v patové situaci
Matúš Čák musel ustoupit, ale i přes vítěznou bitvu si mladý český panovník nemohl dovolit postoupit dál. Jeho síly stále vázalo obléhání Holíče a dle některých zpráv i obléhání hradu Branč. Kromě toho bylo nesmírně nebezpečné postupovat dále v bažinaté krajině s hustými lesy. Před začátkem tažení přislíbil Janovi pomoc a spolupráci uherský král Karel Robert, jelikož měl s Matúšem Čákem vlastní nevyřízené účty, podpora z jeho strany však stále nepřicházela. Jan se tak ocitl v patové situaci a nezbývalo nic jiného, než jednat. Spor nakonec ukončila vzájemná dohoda a urovnání.
Jan poté obléhání zrušil a odtáhl do Brna. Z jeho pohledu lze nakonec tažení i přes neúspěch obléhání v Uhrách hodnotit pozitivně. Splnilo svůj hlavní cíl, tj. vytlačit Matúše Čáka z území Českého království. Ostatně konečná porážka tohoto magnáta nebyla problémem Jana Lucemburského, nýbrž uherského krále Karla Roberta. V konečném důsledku si nicméně Matúš Čák, i přes porážky, udržel svá panství vcelku až do své smrti.
Uherské vojsko pod lupou
Chcete-li se dozvědět více o výbavě a organizaci armády u našich východních sousedů v době Jana Lucemburského a Matúše Čáka, rozklikněte si následující odkazy.
Mladí šlechtici u dvora krále či magnáta
Ve 14. století dominovala těžká jízda na bojištích většiny Evropy, Uherské království nevyjímaje. S rytíři se tu můžeme střetnout už od 12. století. V Uhrách se na formování tohoto stavu podílel i cizí vliv z Francie, Německa či Itálie.
K výchově šlechticů v tomto období máme však z Uher jen skromné prameny. V každém případě si však můžeme být téměř jistí, že potomci významných rodů byli vychovávaní a trénovaní v blízkosti krále. Nasvědčují tomu formulace v listinách – například donace Bély IV. (vládl 1235–1270) pro Dionýze z rodu Tomajovců: „.. po uplynutí roků dětství, během nichž spolu s námi dospíval, stál jako neměnný pevný sloup při svém pánovi.“
Mladíci z méně významných rodů byli zase posílaní na výchovu k magnátům, kteří si tak, jako v případě Matúše Čáka, mohli dovolit držet u sebe jakousi obdobu královského dvora. Jako důkaz takového počínání nám může posloužit závěť z roku 1220 od jistého hraběte (v originále comes) Benicha, který svým synům doporučil setrvání na dvoře urozených pánů.
Při nedostatku písemných pramenů nám s trochou štěstí pomůže archeologie. K samotnému výcviku se podařil fantastický nález během výzkumu Archeologického ústavu SAV na Pustém hradě nad městem Zvolenem. Tam se roku 2015 při průzkumu hradní cisterny podařilo objevit dva dřevěné meče vyrobené z jedle. Zajímavostí je, že oba mají i takový detail, jako je žlábek na čepeli.
Nájezdníci ze stepí ve feudální armádě
Specifickou částí uherského vojska byli Kumáni. Lidé v Uhrách poznali toto nomádské etnikum velmi důvěrně ještě před jejich příchodem do království. Dosvědčuje to například Haličsko-Volyňský letopis, v němž se s Kumány jako nájemnou bojovou silou potkáváme pravidelně. Později se pod tlakem Mongolů dostali na území samotných Uher, jejichž králové je rádi a často využívali ve svých službách.
Byli to především lehčí jezdci, jejichž dominantní zbraní byl luk. V boji zblízka využívali šavle, případně palcáty. Velká pohyblivost je předurčovala k plnění průzkumných úkolů, ale hlavně na bezuzdné plenění a rabování nepřátelského území.
Takové nájezdy byly občas tak ničivé, že se kumánský předvoj zaměňoval za samotné uherské vojsko. V samotných Uhrách bývali Kumáni usídlení většinou u hranic. Tam mohli jednak hájit záseky a jednak znepříjemňovat nepřátelský postup náhlými přepady.
Zajímavostí je, že máme nálezy kumánské výzbroje a výstroje z konce 13. a začátku 14. století stejně tak ze Záhoří (Záhorie), okolí Plaveckého hradu (třmen), jako i z druhé strany Karpat, například u Trstína (hlavice palcátu a hroty šípů). Tyto nálezy publikoval odborník na Kumány Michal Holeščák ze Slovenské Akademie věd, který je mimo jiné také reenactorem.
Lid zbrojný ze statků a vesnic
Jezdci s lehčím vybavením, než měli urození a bohatí rytíři, se nazývali zbrojnoši. Někdy mohlo jít také o lépe ozbrojené pěšáky, než níže popsaní poddaní. Bývali usazení v jednotlivých župách a využívali, případně ojediněle i vlastnili, pozemkové majetky. Občas se jim poštěstilo a král je povýšil i do šlechtického stavu.
Běžnou lehkou pěchotu tvořili poddaní. Každý šlechtic musel s sebou v případě potřeby přivést určité množství zbrojného lidu na tažení. Mohli mít s sebou rozličnou výzbroj: luky, oštěpy, kopí, sekery, různé druhy úderných zbraní (palcát či hůl, jaká je zobrazená např. na tapisérii z Bayeux). Zajímavostí je, že z pěchoty se v Uhrách často zmiňují lukostřelci nazývaní balistarii. Známe i záznam o tom, že lukostřelec obdržel pozemkový majetek roku 1262. Kvalita pěchoty v bojových střetnutích kolísala. Výrazně závisela na motivaci, zkušenostech a v neposlední řadě na organizačních schopnostech určeného velitele.
Armáda mocného magnáta
autor následujícího textu: Jan Halm
Trenčínský magnát Matúš Čák, kterému v době rozkvětu jeho državy patřilo více než 50 hradů, patřil ve své době k nejmocnějším mužům Uherského království a podle toho také vypadalo jeho vojsko. Čítalo zhruba od 4 do 6 tisíc mužů včetně hradních posádek. Na rozdíl od královské armády jej však tvořili především lehcí jezdci, pěchota a domácí obyvatelstvo. O síle trenčínského magnáta vypovídá i to, že se roku 1314 stal spojencem Habsburků proti českému králi a se svým vojskem vpadl na Moravu. Po neúspěšném odboji moravské šlechty proti Janu Lucemburskému se pod Čákovu korouhev zařadili i mnozí moravští šlechtici se svými družinami.
Čákovy voje byly podle kronikářů oděny v kožiších a širokých kalhotách, všichni bojovníci měli namaštěné vlasy a vzhledem k povaze výzbroje se vyhýbali statickému boji na místě. Magnátovi bojovníci byli v bitvě neustále v pohybu, utíkali a hned zase pronásledovali nepřátele. Vyhýbali se přímé srážce, přitom na nepřítele neustále vysílali šíp za šípem a úspěšně stříleli dopředu i dozadu. Lukostřelbou způsobovali obrovské ztráty a nikoho nešetřili.
Bobková, L: Jan Lucemburský, Vyšehrad, Praha:2018
Bóna, M; Plaček, M: Encyklopédie Slovenských Hradů, Libri: Praha 2007.
Dvořák, P: Stopy dávnej minulosti 6. Rak: Budmerice 2013.
Holeščák, M: Late medieval Nomads in The Little Carpathians, In: Acta Militaria Mediaevalia XVI, Krakow-Sanok-Wroclaw 2020, s 89-104.
Segeš, V; Šeďová, B: Pramene k vojenským dejinám Slovenska I/2, Vojenský historický ústav, Bratislava: 2011.
Mezník, J: Lucemburská Morava 1310-1423, Nakladatelství lidové noviny, Praha:2001.
Zbraslavská Kronika / Chronicon Aulae Regiae, překlad Heřmanský, F, Svoboda, Praha: 1976.
Lukačka, J: Matúš Čák Trenčiansky Pán Váhu a Tatier, 29. 12. 2021
https:/www.sav.sk/journals/uploads/03011606Lukačka a.pdf
