Lyška ryšavá trástá vzpouru
Pokus o rekonstrukci potlačení povstání skrz svědectví archeologie
Úvod
Češi znají Zikmunda Lucemburského především jako bojovníka proti husitům. Dlouho předtím se však uherský král pokoušel uplatnit svůj vliv v Čechách na úkor svého staršího bratra Václava IV. Když však vytáhl s vojskem do Čech, mezitím se mu vzbouřila část uherské nobility a on pak musel vyslat své věrně velitele s vojskem, aby povstání potlačil. O podrobnostech jejich tažení víme jen málo, ale hodně mohou napovědět archeologické nálezy
Popíšeme pro vás události, které se odehrály na území severozápadních Uher (dnešního Slovenska) na začátku 15. století při potlačování povstání proti králi Zikmundovi. Geograficky se soustředíme hlavně na oblast u řeky Váh přibližně od dnešních Piešťan na severu až po Limbach na jihu. Východní hranici tvoří pohoří Považského Inovce a západní svahy Malých Karpat.
Právě na tomto území roku 1403 proběhlo vojenské tažení pod velením věrných šlechticů uherského krále, jemuž se budeme věnovat. Ale nejdříve budeme cestovat proti proudu času, abychom se podívali, jak to celé všechno vlastně začalo. Největší roli v tom hrála známá řevnivost mezi syny a synovce zesnulého Otce vlasti Karla IV., který sice vládl moudře a úspěšně, ale nakonec zanechal odkaz a dědictví, které způsobilo mnoho problémů v evropské politice.
Spory mezi Lucemburky
Psal se rok 1402, když byl uherský král Zikmund Lucemburský na nože nejen se svým starším bratrem, českým králem Václavem IV. (toho času uvězněným na Zikmundův popud ve Vídni), ale zároveň i s bratrancem Joštem, markrabětem moravským.
Aby toho nebylo málo, také Joštův bratr Prokop (více o bratrech markrabatech se dočtete v článku Morava v bratrovražedné válce) zrovna chřadl v Zikmundově vězení v Prešpurku (dnešní Bratislava). Jedním slovem bychom mohli popsat vztahy v lucemburské rodině jako komplikované.
Zikmund se toho roku vydal do Čech, které chtěl „spravovat“ místo svého bratra Václava a vzal si s sebou k urovnání poměrů v Čechách dle svých představ údajně až „půl třetího tisíce lidu uherského“, jak píše pozdější kronikář Václav Hájek z Libočan. Jakkoliv jsou nejspíš údaje známého fabulátora nepřesné, Zikmundovo vojsko bylo jistě velké, což víme i z jiných zdrojů.
Spiknutí v Uhrách
Když se uherský král vydal mimo domov, situaci využila skupina nespokojených šlechticů, která začala kout pikle, takže další vzpoura (Zikmund jich už předtím několik potlačil) začala získávat reálné obrysy. A tak 10. února 1403 v Ostřihomi uzavřeli někteří uherští preláti a magnáti spojenectví s českou šlechtou a markrabětem Joštem za účelem vzájemné pomoci. Za všechny vzpomeňme alespoň biskupa Tomáše z Ludanic, arcibiskupa Jana z Kaniže a palatina Dětřicha Bubeka.
Kdo chtěl čeho dosáhnout
Za cíl si uherská skupina nekladla nic menšího než zbavit Zikmunda koruny. Jejich motivací bylo pochopitelně přerozdělení moci i majetku a zbavení se cizinců, kteří se nacházeli v okruhu krále a po potlačení předchozího povstání z roku 1401 nabrali na vážnosti a především na moci. Z druhé strany se chtěl ambiciózní Jošt zbavit svého ještě ambicióznějšího a nebezpečného bratrance. A česká šlechta chtěla zpět svého krále Václava.
Po uzavření dohod se rychle rozhořela v Uhrách krutá vnitřní válka se vším, co k ní patří – vypalování vesnic, vraždy a bojové střety. Zikmund v ní však nestál osamoceně. Je třeba připomenout, že nikdy nebyl velkým vojevůdcem a rozhodně neměl rytířskou pověst svého děda Jana. Zikmundovou předností byla skvělá diplomacie, inteligence, velká ctižádost, schopnost se rychle zorientovat a hlavně vsadit ve správný čas na správné lidi. V této válce se za Zikmunda postavili právě cizinci a nové tváře dvorského kruhu. Z nich vynikal zejména Stibor ze Stibořic, který byl původem Polák, dále Ital Pippo Spano z Ozory a z uherských rodů páni z Perína a palatin Mikuláš z Gorian.
Odvaha a „žranice“ uherských rytířů
Díky záznamům například z Kostnické kroniky víme, že uherští rytíři byli divocí, milovali dobré jídlo a dobrý alkohol – zejména když bylo obojího hodně. „Žranice“ Uhrů byli pověstné a nechodili při nich daleko ani pro „pár facek“, když jim víno, pivo či medovina stoupla do hlavy. Ale navzdory takovým záznamům je třeba zmínit, že uherští rytíři si v odvaze a bojovnosti ničím nezadali se svými kolegy ze západní Evropy.
Například zmíněný Stibor byl sice původem Polák, ale doma se cítil spíše v Uhrách a o něm víme, že přežil bodnutí dýkou. Petr z Perína měl zase zlámané kosti od kamenů, které na něj svalili při obléhání hradu, přežil zásah několika šípy i úder palcátem natolik silný, že mu rozbil přilbu a zranil hlavu. Mnozí z nich byli skvělí velitelé, kteří v žáru boje a mezi svištícími šípy dokázali strhnout své muže. To uměl například Stibor ze Stibořic, který právě v námi sledovaných bojích vždy lezl mezi prvními na žebřík, aby pomohl zdolat nepřátelské hradby.
Liška ryšavá vrací úder
Povstalci si byli od začátku plně vědomí, že se neobejdou bez osoby krále, kterého by sami dosadili na uherský trůn, a tak se rozhodli nabídnout korunu Ladislavovi Neapolskému. Ten souhlasil, čímž se situace stala vážnou, protože povstalci tím získali novou motivaci i správného kandidáta na trůn.
V čase, kdy vypuklo povstání, pobýval Zikmund v Čechách. Jemu naklonění uherští šlechtici se tam za ním vypravili, aby mu vysvětlili, jak se věci mají. Pod tlakem těchto informací král poslal zpět do Uher lidi z okruhu svých nejbližších, na jejichž loajalitu se mohl spolehnout. A tím se dostáváme do námi sledovaného prostoru a času.
Stibor spolu s pány z Gorian začal koordinované tažení údolím Váhu. To byl mimořádně důležitý prostor, jímž probíhala Vážská stezka a z té se dalo napojit na další důležité tepny. Bohužel podrobný popis jejich tažení nikdo nezaznamenal, a tak jsou zdrojem informací jen dvě listiny udělující privilegia z roku 1406. První byla pro pány z Gorian a druhá pro Stibora. Další zdrojem je archeologie a když vše zkombinujeme dohromady, můžeme se pokusit přiblížit, co se roku 1403 v Pováží vlastně stalo.
Z listin víme, že na sledovaném území dobyl Jan z Gorian hrady v Krakovanech a Krupé, pravděpodobně i Dobrou Vodu. Na druhé straně Stibor dobyl po tuhém boji město a hrad Hlohovec. Celé tažení zjevně vzájemně koordinovali, když každý z magnátů postupoval po jiné straně Váhu. Jan z Gorian i Stibor ze Stibořic se přitom soustředili na strategické body.
Tři pevnosti pro pána z Gorian
Jako první vystupují v textu Krakovany, které byly v té době pravděpodobně pevností či hrádkem dřevohlinitého charakteru, ale archeologické doklady o tom zatím chybí. Je dost možné, že hrádek pohltila zástavba současné obce. Krakovany stojí nedaleko vstupu do průsmyku, kterým vedla stará obchodní cesta směrem na Březovou Pod Bradlem a u Jablonice se dalo napojit na Moravskou a Českou cestu, přičemž právě Česká cesta byla nejdůležitější spojnicí Uherského a Českého království. Není těžké si představit, že při nečekaném útoku mohla skupina ozbrojenců poměrně rychle zdolat v těchto místech dřevohlinité opevnění.
Z Krakovan se ozbrojenci rychle přesunuli do Krupé. Ta je také v blízkosti vstupu do průsmyku a zároveň povstalecká posádka mohla znepokojovat okolí královského města Trnava. To bylo sice obehnané mohutnými hradbami, ale pole, lesy a vesnice v jeho okolí už ne. Nevíme, jakou podobu měl tamější hrádek, protože kromě listin absentuje jakýkoliv důkaz. Možná byl také dřevohlinitý. Jisté je, že ani on neodolal Zikmundovým mužům.
Dalším obléhaným městem byla Dobrá Voda. Pro Jana z Gorian to byl pravděpodobně největší oříšek. Šlo o dobře opevněný hrad chránící jeden z průsmyků Malých Karpat. Poprvé se připomíná už roku 1316. Je zajímavé, že patřil Stiborovi ze Stibořic, ale kastelán hradu se přidal na stranu povstalců. Hrad padl do rukou královského vojska, ale nevíme jak. Vzhledem na krátký časový úsek povstání můžeme vyloučit dlouhé obléhání. Spíše předpokládejme závod v přistavování a shazování žebříků.
Hlohovec: těžké sousto pro Stibora
Ve stejném čase táhl Stibor opačnou stranou Váhu a vzal na sebe nelehký úkol zmocnit se Hlohovce, což je město nacházející se na úpatí pohoří Považský Inovec. Město samotné bylo důležitým komunikačním bodem díky tomu, že se tam nacházel most přes řeku Váh a na jeho území se křižovalo několik obchodních cest. Z toho důvodu byl nad městem postavený hrad, původně dřevěné hradisko, které se však už ve 13. století přestavělo z kamene. Bylo jasné, že Hlohovec se nedá v tomto tažení jen tak obejít. Od roku 1349 patřil rodu Ujlakvovců, kteří se přidali k povstalcům.
V námi sledovaném období tu žili kromě slovenské a maďarské populace též Němci. Šlo o město s kamenným jádrem, které mělo svůj vlastní špitál. Stálo zde zřejmě městské opevnění, co naznačují například lokální názvy Závalie a Zábranie. Můžeme předpokládat, že v tomto období bylo město obehnané příkopem a palisádou.
Ani v případě Hlohovce nemáme k dispozici žádný popis, jak proběhlo roku 1403 jeho obsazení. Víme jen to, že se to stalo nečekaně a rychle, i když obránci kladli tuhý odpor. Jak to můžeme vědět? Zde se konečně obrátíme k archeologickým nálezům (viz Pod lupou > Netknutá keramika v Hlohovci), které nám dodají jisté argumenty.
Rychlé vyřízení účtů s rebely
Stibor spolu Gorianskými vytlačili rychle a rázně povstalce z oblasti Pováží, čímž zabezpečili důležité opěrné body – hrady, města i komunikace, například několikrát zmiňovanou Českou a Vážskou cestu. Můžeme si všimnout, že královým lidem šlo v této části Uher hlavně o zabezpečení průsmyků směrem na Moravu. Tím si pojistili záda před případným útokem ze strany Jošta a mohli se pohnout dál.
Stibor s Gorianskými překročili Dunaj, dobyli Ráb a pokračovali v ústrety povstaleckému vojsku. Když se konečně střetli, Stibor vnikl rychlým útokem do tábora povstalců. Následně se i s Gorianskými vydal na pochod ke Stoličnému Bělehradu (Székesfehérvár), dále do Budína a oblehl Ostřihom.
Boje probíhaly na celém území Uher a později v roce 1404 pak už jen je v jejich jižní části. Povstání se podařilo definitivně potlačit v létě roku 1404. Mnoho povstalců bylo omilostněných, ale probíhala i konfiskace majetků a odměňování vítězů. Jak už to tak v dějinách bývá, nastalo rychlé převlékání kabátů, ale to už je jiný příběh.
Do budoucna můžeme jen doufat, že se podaří objevit více nálezů, které nám pomohou doplnit bílá místa v tomto příběhu. Jako pozitivum můžeme napsat, že v námi sledovaném prostoru dnes působí mimořádně aktivní památkový úřad v Trnavě, mladí archeologové a činnost vyvíjejí i občanské sdružení.
Archeologie v Pováží pod lupou
Chcete-li se dozvědět více o archeologických nálezech, které pomáhají dokreslit příběh výše popsaného tažení, rozklikněte si následující odkazy
Hrnčířovo nevyzvednuté zboží
V Hlohovci se podařilo odkrýt jednu mimořádně zajímavou archeologickou situaci. Během hloubení základů na rozhraní Jesenského a Pribinovy ulice se roku 1958 podařilo objevit tři hrnčířské pece. To by samo o sobě nebylo tak nezvyklé, ale v tomto případě byly plné vypálených a nikdy nepoužitých nádob a jiných výrobků. Každá z pecí obsahovala přibližně od 70 do 90 produktů, přičemž keramika je datovaná do 14. a začátku 15. století.
Zajímavá je i poloha, kde se pece podařilo odkrýt, protože tam v minulosti město končilo a dál se rozprostírala jen nezastavěná plocha se zemědělsky využívanou půdou. Všechno nasvědčuje tomu, že hrnčířská výroba tu zanikla velmi náhle, přičemž hrnčíř ani nikdo z jeho dílny se dokonce ani nevrátil, aby vypálené výrobky vytáhl a zdá se, že se už vrátit ani nemohl.
Je tedy pravděpodobné, že útok toho dne nikdo nečekal, hrnčíř naplnil pece, zapálil oheň a zaskočil ho náhlý křik. Stejně jako on byli zaskočení a nepřipravení i další Hlohovčané. Navzdory tomu měli klást obráncové houževnatý odpor, ani ten však nestačil. Hradu i města se zmocnil Stibor ze Stibořic.
Kupa drobných mincí
Dalšími nálezy, které souvisí s tímto tažením, jsou mincové depoty, tedy obnosy peněz, které jejich majitelé záměrně ukryli (zřejmě před nepřítelem), ale už nikdy se pro ně nevrátili. Mohou tak být jakýmsi důkazem o smutném osudu jejich majitelů. Takové ukryté sumy peněz obvykle reflektují turbulentní období, jakým bylo i toto povstání z roku 1403.
Známe několik depotů pocházejících z tohoto období. Nejblíže Hlohovci byl depot z Dvorníků, malé obce vzdálené jen několik kilometrů jižně od města. V 15. století stál v Dvorníkách (konkrétně v části Posádka) hrádek, který dohlížel na důležitý brod a cestu přes Váh, která tudy vedla. Musíme také dodat, že podobně jako Hlohovec byly Dvorníky natolik důležité, že si Stibor nemohl dovolit je obejít. Depot se našel koncem 19. století a obsahoval 2210 mincí, ale do dnešního dne se nám z celého nálezu dochovalo jen 57 kusů, tedy nepatrný zlomek.
Obsahuje denárové ražby krále Ludvíka I. (vládl před Zikmundem v letech 1342–1382), královny Marie, benátského dóžete Andrea Dandola a nejmladší byly denáry Zikmunda Lucemburského. Zajímavostí je, že jeden ze Zikmundových denárů v depotu byl odhalen jako falzum.
I když se jedná o mimořádně zajímavý nález, je poměrně těžké jednoznačně najít odpověď, kdo poklad ukryl. Přirozeně nás může napadnout nějaký kupec, který byl ve špatný čas na nesprávném místě a pro schované mince se už neměl možnost vrátit. Nasvědčovala by tomu i poloha Dvorniků na obchodních cestách, ale v článku, kteří věnovali numismatici tomuto depotu, poukazují na fakt, že je složený jen z mincí nejnižší nominální hodnoty. Logicky by případný majitel-obchodník potřeboval mince různých hodnot.
Starší i novější mince ze zahraničí
Známe také depot z okolí Trnavy. Ta byla svobodným královským městem a jedním z nejdůležitějších opěrných bodů královské moci na území Západního Slovenska. Byla obehnaná mohutnými hradbami s baštami. Obranyschopnost zvyšovalo 52 balist, do kterých město investovalo roku 1397. Ve městě žilo také mnoho řemeslníků, kteří se specializovali na výrobu zbraní. Například výroba střelných zbraní je tu i písemně doložená od roku 1400 (nejdříve luků a kuší, později patrně i omezené množství prvních ručnic). Město samotné leželo přímo na České cestě, což z něj dělalo centrum obchodu pro široké okolí. Svou kurii tu měl i panovník Ludvík I. Měli bychom též vzpomenout, že poměrně nedávno před popisovanými událostmi se Trnava na čas ocitla v rukou moravských markrabat Jošta a Prokopa. Předal jim ji do zástavy Zikmund Lucemburský v osmdesátých letech 14. století za vojenskou pomoc v boji o uherskou korunu.
Ale nyní k samotným archeologickým nálezům. Depot byl objevený roku 2016 nedaleko Trnavy na břehu místního potoka Trnávka. Obsahoval 69 kusů vídeňských feniků a 2 bavorské feniky. Mince byly vyražené v 13. až v 15. století, což je dost až zarážející široké datování. Nicméně je třeba si uvědomit, že během 14. a 15. století se občas platilo velkým objemem mincí, takže se počítaly na váhu (například na libry či hřivny) a ne na jednotlivé kusy. To dávalo možnost využívat i starší ražby. Důvodem, že v depotu se nacházely výhradně zahraniční feniky, mohla být kolísavá kvalita uherských mincí.
Numismatik určil dobu, kdy byly ukryté do turbulentních let 1401 či 1403, ale více se klonil k druhému datu, což značí námi sledované období.
Majitel byl zřejmě Němec či Čech
Poslední nález mincí ukrytých roku 1403 v důsledku tažení královského vojska, který dnes zmíníme, je depot z Limbachu. Podařilo se ho objevit roku 2006 a naštěstí se dostal do sbírek Městského muzea v Pezinku, přičemž známe i nálezové okolnosti. Našel se přibližně 1 km od Limbachu vedle staré cesty, která vedla na druhou stranu Malých Karpat do regionu Záhoria. Nález měl být pravděpodobně uložený v koženém váčku a rozdělený na dvě části, což nebylo až tak nezvyklé. Celkově se depot skládá z 379 mincí pocházejících z Čech, Moravy, Rakouska a Bavorska.
Povšimněme si, že i v tomto nálezu absentují domácí uherské ražby. Proto můžeme předpokládat, že majitel mincí měl vztah buď k Čechám nebo spíše k německému prostředí. Připomeňme si, že v tomto období žila i v prostředí dnešního jihozápadního Slovenska silná německá menšina.
Nález z Limbachu byl ukrytý pravděpodobně v letech 1404–1406 (určeno na základě ražby mincí), je tedy možné, že snaha skrýt peníze mohla souviset s následnými bojovými akcemi po potlačení povstání, z chaosu vnitřní války.
Právě depoty z Limbachu a Trnavy jsou velmi zajímavým argumentem, který nám dovolí předpokládat určitou vojenskou aktivitu v tomto prostoru Slovenska a určitě jsou doplněním chybějících písemných pramenů, které nám k vojenským operacím z této oblasti v daném období chybějí. Potkal snad kupec na cestě ozbrojence, kteří nesloužili nikomu, nebo jednu ze znepřátelených stran? To se bohužel už nedovíme – můžeme jen konstatovat, že se pro mince už nikdy nikdo nevrátil.
Bóna, M; Plaček, M: ENCYKLOPEDIE SLOVENSKÝCH HRADŮ. Libri, Praha 2007.
Dvořák, P: STOPY DÁVNEJ MINULOSTI 6. Rak, Budmerice 2013.
Dvořáková, D: RYTIER A JEHO KRÁĽ. Rak 2010, s 87-96.
Štefánik, M; Lukačka, L, kol: LEXIKÓN STREDOVEKÝCH MIEST NA SLOVENSKU. Prodama, Bratislava 2010, s. 164-171.
Václav Hájek z Libočan: KRONIKA ČESKÁ. Odeon, Praha 1981.
Budaj, M: NÁLEZ MINCÍ ZO ZAČIATKU 15. STOROČIA Z LIMBACHU. In Slovenská numizmatika XX. Nitra 2015, s. 20-32.
Budaj, M; Csaba T: NOVÉ FAKTY O UNIKÁTNOM NÁLEZE Z 15. STOROČIA Z DVORNÍKOV. In Slovenská numizmatika XX. Nitra 2015, s. 89-102.
Hunka, J: NOVÝ POKLAD MINCI ZO 14. STOROČIA Z OKOLIA TRNAVY. In Pamiatky Trnavy a Trnavského kraja 21. Trnava 2018, s. 27-30.
Tibenský, M: ORGANIZÁCIA OBRANY MESTA TRNAVA V STREDOVEKU. In In Pamiatky Trnavy a Trnavského kraja 13. Trnava 2010, s. 50-54.
Uličný, F: DEJINY SLOVENSKA V 11. AŽ 13. STOROČÍ. Veda. Bratislava 2013, s.79-80.
