Za Španělsko do posledního muže
Střet, který ukončil vojenskou dominanci španělských tercií
Úvod
Ranní tmou se nesl ohlušující hluk dělostřelecké palby a za obzorem už byl vidět náznak svítání. U malého ardenského městečka Rocroi se proti sobě postavilo francouzské a španělské vojsko. Následná bitva se stala součástí třicetileté války, v níž už dávno nešlo o náboženství, ale politickou dominanci. Na francouzské straně se u Rocroi mimo jiné zviditelnil vévoda d’Enghien, který později získal přízvisko Velký Condé
Cesta k bitvě u Rocroi začala již roku 1635, kdy Francie naplno projevila své mocenské ambice. Hybatel francouzské zahraniční politiky – slavný kardinál Richelieu viděl, jak je Francie obklopena oponenty. Na jedné straně stálo španělské impérium se svými državami v Nizozemí, a na druhé straně rakouští Habsburkové posilovali své pozice při vleklém zápasu s protestanty. Hlavní postava protestantských sil – švédský král Gustav Adolf II. padl v bitvě u Lützenu již v roce 1632 a v srpnu roku 1634 spojené armády Španělska a Habsburského císařství rozdrtili švédskou armádu u Nordlingenu. Pokud by Francie nekonala, mohl by být dohodnut mír, z nějž by její hlavní soupeři vyšli vítězně. V květnu roku 1635 se rozhodlo. Francie se zapojila do skupiny konfliktů, které dnes souhrnně označujeme jako třicetiletá válka. Od této chvíle už bylo těžké předstírat, že tato válka má náboženský charakter. Jedna katolická velmoc se totiž postavila proti dalším dvěma.
Španělsko-francouzský konflikt se od roku 1635 odehrával hlavně na půdě španělského Nizozemí (dnešní Belgie). Tam se nacházelo primární „válčiště“. Kromě celé série různých obléhacích akcí došlo ještě k několika polním střetům. Válečná štěstěna se přikláněla na různé strany, a tak sice ještě v roce 1635 utrpěla španělská armáda porážku ve srážkách kolem městysu Avesnes, ale nakonec Francie málem přišla o celou jednu armádní formaci v bitvě u Thionville dne 7. června 1639. Pak už stačila jedna další francouzská porážka ve střetu u Honnecourt v roce 1642 a strategickou iniciativu v rukou drželo pěvně Španělsko.
Počátek roku 1643 byl pro Francii o to horší, že přišla o kardinála Richelieu, zatímco král Ludvík XIII ležel na smrtelném loži. Nástupce kardinála Richelieu, rovněž kardinál, Mazarin, byl teprve uveden do funkce. Záleželo zcela na španělské libovůli, jestli nechat Francii na pokoji a místo ho se raději opět zaměřit na dlouholetého španělského rivala – Spojené Provincie, tedy samostatné Nizozemí.
Španělé jdou do ofenzivy
Španělský generál a velitel Flanderské armády Francisco de Melo cítil, že pro útok na Francii nadešel ten nejvhodnější okamžik. Významně by to zmenšilo francouzský tlak na katalánské frontě. Konflikt zde byl sice na druhé koleji, co se pozornosti obou mocností týká, ale oblast zůstávala v neustálém ohrožení. Prvním klíčovým bodem bylo pohraniční opevněné městečko Rocroi na samotné hranici se Španělským Nizozemím, a odtud by pak mohla španělská síla proniknout dále ke kraji Champagne.
Španělská armáda v počtu 27 000 mužů se dala na pochod 10. května. O dva dny později už stála před Rocroi a začala město obléhat. Melo se domníval, že celá věc bude rozhodnuta rychle, takže se španělské jednotky ani nesnažily obklíčit celé město zákopy. Francie reagovala vysláním armády v čele s vévodou d’Enghien, aby obléhání ukončila. Vévoda d’Enghien byl v té době ještě mladý šlechtic a velení tak velké armády mu koruna zastoupená kardinálem Mazarineme svěřila poprvé.
Francouzská reakce
Francouzské jednotky velmi rychle postupovaly k záchraně Rocroi a již 16. května dorazily do okresu Maubert-Fontaine asi 10 km od ohroženého městečka. V noci ze 16. na 17. května se jim dokonce podařilo předsunutou hlídku o 150 mužích dostat do města, čímž posílili zdejší posádku. Terén přímo kolem Rocroi však nebyl vhodný pro otevřený boj – samotné město leželo na otevřené pláni, ale tu obepínaly husté lesy, mokřady a členitý terén. Vévoda d’Enghien nedal na rady svého rádce maršála Francois l’Hôpitala, který doporučoval španělskou sílu rozložit v menších potyčkách a přepadech. Namísto toho se nakonec rozhodl soupeři postavit přímo v polní bitvě.
Francouzi tedy rychle museli proniknout členitým okolím Rocroi a španělskou armádu porazit v otevřeném terénu. Neustále hrozilo nebezpečí, že i menší španělský sbor se jim může postavit a odrazit další postup. Dodnes není jasné, proč se tomu tak nestalo a existují spekulace, že Melo se buď o postupu Francouzů nedozvěděl včas, nebo se jim chtěl postavit rovněž v otevřeném terénu a v klasické polní bitvě. S jistotou to dnes již nelze určit. Jisté však je, že Francouze by v tomto okamžiku prohra ve velké polní bitvě morálně poškodila více než ztráta malého města.
Vyvrcholení všech strategických pohybů nastalo 18. května v šest hodin večer, kdy se proti sobě obě vojska postavila. Muži nastoupení ve formacích před sebou měli neklidnou krátkou noc. Vévoda d’Enghien, Ludvík Condé se odebral spát do svého stanu, zatímco Melo neklidně přejížděl celou španělskou linii, rozmlouval s důstojníky a povzbuzoval vojáky.
Velký Condé – proslulý francouzský vojevůdce i rebel
Louis de Bourbon, princ Condé (1621–1686) byl jako mladý vojevůdce v době bitvy u Rocroi teprve na počátku své kariéry. Roku 1646 zdědil titul a stal se známý jako Ludvík II. Condé. Díky vojenským úspěchům ve třicetileté válce a v dalších konfliktech 2. poloviny 17. století, hlavně pak ve francouzsko-holandské válce, byl označován též jako Velký Condé. Kromě svých vojenských úspěchů proslul také rebelstvím proti svému králi a byl součástí takzvané Frondy princů.
První ranní salvy
Bitva byla vyprovokována po třetí hodině ranní, když španělský zběh informoval francouzského vojevůdce o postupu španělského kontingentu o síle 5 000 mužů. Tento kontingent německých císařských jednotek pod velením německého důstojníka Johana de Becka vyslal Melo již při přiblížení Francouzů k Rocroi, aby ochránil zásobování a případně dokázal překazit francouzské menší výpady.
Condé neváhal, protože francouzská armáda byla připravena k útoku. Potřeboval Španěly porazit před příchodem posil. Boj zahájilo francouzské dělostřelectvo ve čtyři hodiny ráno a španělská artilerie jim i v noční temnotě odpovídala. Francisco de Melo předal rozkazy velitelům jízdních křídel a k vojákům pronesl: „Chceme žít i zemřít pro našeho krále!“
Hodinu nato zaútočila francouzská kavalérie na obou křídlech naráz. Levé francouzské křídlo, kterému velel La Ferte se střetlo se španělskou jízdou pod velením Arnošta von Isenburg, německého důstojníka velícího německé jízdě v rámci Flanderské armády. Francouzšží jezdci po vzoru taktiky švédského jezdectva útočili v plném trysku. La Ferte své jezdce prohnal těžkých terénem a jejich řady se rozvolnily. Isenburg však své jezdce nechal postupovat vstříc k nepříteli jen pomalým klusem, jak bylo obvyklé v habsburských armádách. Díky pevnému pořádku v řadách španělsko-německého jezdectva se jim podařilo Francouze lehce odrazit a obrátit na útěk, přičemž velitel La Ferte padl do zajetí. To umožnilo španělským pěchotním regimentům vydat se vstříc nepříteli. Jedna italská a jedna španělská tercie se probila až k francouzským dělům a několik kusů zajala. Pěchotní protiútok proběhl natolik rázně, že už kolem 6. hodiny ranní se zdálo, že je bitva u konce.
Zhroucení španělských tercií
Na opačné straně bojiště se však španělskému jezdectvu tak dobře nevedlo. Několika francouzským skvadronám se podařilo proniknout skrytě lesem do zad španělských formací. Z tohoto lesa pak ještě útočily předsunuté mušketýrské formace a frontální útok zahájil i zbytek francouzského pravého křídla. Alburquerque, který měl tuto část španělského vojska na starosti, nedokázal nepříteli vzdorovat a obrátil se i se svými vojáky na útěk. Condé shromáždil francouzskou jízdu, a připravil ji na další útok. Tentokrát před nimi ležel nechráněný 2. sled španělské armády, složený převážně z Valonů a Němců. Ti neměli pravděpodobně dostatek pikenýrů, aby se jízdě mohli účinně postavit a po pár útocích se dali na útěk.
Situace uprostřed bojiště se pro Španěly komplikovala. Jejich pěchota zde nedokázala účinně zkoordinovat jednotlivé útoky. Španělský velitel pěchotního středu Fontaine nedokázal využít šance a prolomit francouzský střed ani zabránit postupu v jiných částech bojiště (hlavně proti útočícímu Condého jezdectvu). Druhý sled francouzské armády se pohnul vpřed, a zaútočil.
Jen díky nesmírné odvaze a tvrdosti dvou španělských veteránských tercií byl postup francouzské pěchoty (složené z mnoha národností včetně Skotů a Švýcarů) zastaven. Situace však pro španělskou stranu nabrala rychlý spád, když se Condé probil až do zad Isenburgovy jízdy a rozprášil ji. Sám Isenburg byl raněn, ale z bitvy se mu podařilo uprchnout. Vrchní španělský velitel Melo se dokázal dostat k italské Viscontiho tercii, kde prohlásil: „Zde chci umřít po boku tohoto italského skvělého muže.“ Dostalo se mu Viscontiho odpovědi: „Všichni jsme připraveni zemřít pro službu králi.“ Chvíli poté, pod útoky jízdy i pěchoty ze všech stran, byla italská formace zcela zničena a jen Velandiho tercii se podařilo uprchnout. Visconti i Velandi padli na místě, zatímco jejich vlastní jednotky se k nim nedokázaly probít.
Již v 8 hodin ráno zůstala šance na španělské vítězství jen velmi malá. Situaci by mohly zvrátit jen německé posily, ale ty se neobjevily. Fontaine, velitel španělského středu, soustředil zbytek pěchoty do velkého bloku 5 tercií a 18 děl. Postavil se proti celé francouzské armádě.
Condé chvatně dával dohromady koordinovaný útok. Španělská pěchota však stála pevně a bojovala velmi tvrdě. Tři francouzské útoky stateční Španělé postupně odvrátili. Sám Fontaine byl však při jednom z nich zabit. O půl desáté francouzské formace zkoordinovaly v pořadí čtvrtý útok. Tentokrát bylo na vzdorující španělské vojáky zamířeno i několik děl, aby účinně ohrozily španělské postavení. Španělé se ocitli v obklíčení ze všech stran a byli neustále masakrováni. I přes jejich statečnost a houževnatost neměl další odpor smysl. Condé nabídl možnost kapitulace posledním dvěma stojícím formacím. Tercie Garciez kapitulovala a odešla s prapory i zbraněmi. Tercie Alburquerque se po dalším krátkém odporu vzdala, ale zachovala si pouze životy a meče. V 10 hodin, přibližně po 6 hodinách boje, bitva definitivně skončila.
Nemocný velitel nesený v křesle
Paul-Bernard de Fontaines (1566–1643) byl španělský důstojník ve Flanderské armádě. Během své kariéry velel hlavně pěchotě a když byl roku 1638 povýšen do hodnosti Maestre de campo (hlavní velitel pěchoty), byl už chronicky nemocný. V bitvě u Rocroi velel z křesla na nosítkách, které nesli jeho muži. Křeslo, ve kterém byl starý generál nakonec zastřelen, je součástí sbírek Pařížské Invalidovny. Scéna velitele v křesle na nosítkách je jedním ze zajímavých detailů ve filmu Alatriste – viz Bitva u Rocroi pod lupou > Odkaz bitvy u Rocroi.
Ztráty na životech i na prestiži
Španělská strana utrpěla obrovské škody – 3 500 mrtvých (většina zemřela při posledním odporu tercií), 4 000 zraněných a zajatých (včetně těch co kapitulovali). Francouzská strana však také utrpěla velké ztráty – přibližně 2 000 mužů se vítězství nedočkalo. Náhradou jí však byla velká kořist ve španělském trénu včetně celé armádní pokladny.
V konečném důsledku neměla Bitva u Rocroi zas tak zásadní strategický význam. Konflikt skončil až mírovou dohodou v roce 1659 a do té doby se odehrálo ještě několik významných střetů. Francouzská strana však z bitvy udělala hlavní bod své propagandy. Kardinál Mazarin vítězství bezezbytku politicky využil. Vítězství u Rocroi prospělo také vévodovi d’Enghien, z něhož se v budoucnu stal „Velký Condé“. Bitva u Rocroi je však významná zejména po své vojenské stránce, která ukázala, že po 100 letech je španělská vojenská moc u svého konce a do popředí se definitivně dostávají jiné velmoci a způsoby vedení boje.
Bitva u Rocroi pod lupou
Chcete-li se dozvědět více o taktice španělské a francouzské armády v bitvě
a také o odkazu bitvy u Rocroi v současnosti, rozklikněte si následující odkazy
Bitevní linie v posledních fázích třicetileté války
Bitva u Rocroi je zajímavá také z hlediska vojenské taktiky a válečného umění poloviny 17. století. Na postavení obou armád před bitvou lze vidět zajímavé prvky taktiky, které jsou typické pro vývoj během třicetileté války.
Obě armády zachovaly typické rozestavění, kdy střed armádní formace tvoří pěchota a na obou křídlech je rozestaveno jezdectvo. Dělostřelectvo pak bylo umístěno do popředí obou armádních formací ve velkých bateriích, aby mohlo zahájit bitvu palebnou přípravou a přímo ohrožovat nepřítele.
Španělská armáda byla rozestavěna jen do dvou linií s tím, že zálohu pěchotního středu tvoří dvě skvadrony jezdectva. Veškeré taktické formace jsou pak rozestavěny do „šachovnice“. Mezera mezi dvěma formacemi v první linii je kryta jednou formací v druhé linii. Tento princip byl pro taktiku v raném novověku velmi typický a nizozemské vojenské reformy z něj udělaly účinný nástroj při vedení polních bitev. Jednotlivé formace pěchoty nebo jezdectva se měly v boji vzájemně podporovat. Nikdy neměl být jeden útvar ponechán bez podpory jiného. Takto mohly například i malé pěchotní formace vzdorovat větším a silnějším útvarům. Během třicetileté války se tento styl rozestavění formací natolik osvědčil, že ho používaly všechny válčící strany. V roce 1643 už na bojišti nestály obří zformované tercie, s jakými se bylo možné setkat ještě na začátku 17. století. Jediná velká silná formace, počtem mužů téměř přibližující se tradičním španělským terciím, byla umístěna přímo na středu španělské bitevní linie. Bohužel údaje o postavení španělské armády nejsou zcela přesné.
Francouzská armáda se před bitvou rozestavila do 3 linií. Třetí linie stála v záloze, ve větší vzdálenosti než první dvě linie. Díky tomu měla mnohem větší prostor pro manévry a záloha se mohla účinně zapojit do boje v místě, kde by hrozilo největší ohrožení. Francouzská armáda používala taktiku velice silně inspirovanou manévry švédské a nizozemské armády. Obzvláště od Švédů (svých budoucích spojenců) okopírovali některé novátorské prvky. Byly to především malé formace mušketýrů rozestavěné mezi skvadrony jezdectva. Tyto mušketýrské jednotky měly palbou podporovat útok kavalerie na nepřítele a pokud by se vlastní jezdectvo muselo bránit útoku nepřítele (jezdectvo není nikdy úplně vhodné k defenzivě), tak útočícího nepřítele palbou natolik zpomalit, že protiútok vlastního jezdectva bude nezastavitelný. Švédové tyto mušketýrské formace používali již od roku 1632. Je také pravděpodobné, že i francouzští mušketýři v bitvě u Rocroi ovládali umění takzvané švédské salvy, tedy palbu 3 řad mušketýrů za sebou zároveň.
Neporazitelná síla španělského impéria
Pojem španělská tercie promlouvá ke všem zájemcům o vojenskou historii. Tercie vznikly již v období italských válek v roce 1534 nejen jako taktická formace, ale také jako organizační struktura. Taktika nasazení tercií pěchoty v bitvě se používala ještě na počátku 17. století.
Španělské tercie se staly synonymem pro starší typ pěchotní formace o mnoha stech mužích, kde byl kladen důraz na hloubku formace a schopnost čelit nepříteli ze všech stran. V jedné formaci mohlo stát teoreticky až 3 000 vojáků – pikenýrů, mušketýrů a střelců z arkebuz.
Jako taktický prvek byly španělské tercie natolik proslavené, že zobrazení takovéto taktiky bylo použito i tam, kde nedávalo z hlediska použitých taktických formací smysl. Proto se s jinak typickým zobrazením španělské tercie, tedy velké čtvercové formace pikenýrů a 4 menší rohové formace mušketýrů, můžeme setkat například ve vyobrazeních bitvy na Bílé hoře z roku 1620 nebo bitvy u Breitenfeldu v roce 1631. V těchto bitvách ale buď nebyly použity španělské tercie vůbec, nebo v podobě formací, jaké používaly hlavně habsburské armády a armády jejich blízkých spojenců.
Španělská tercie, a vlastně kompletně celá taktika polních bitev, v 1. polovině 17. století prošla značným vývojem. Nizozemské vojenské reformy upřednostňovaly užití většího počtu menších formací, které se navzájem měly podporovat. Velké formace pěchoty měly výhodu, že pokud došlo na přímý střet s nepřítelem, bylo obtížné je překonat. Nevýhodou ovšem byla omezená palebná síla. A právě palebná síla mušketýrů se v 1. polovině 17. století ukázala jako rozhodující.
Pro španělské tercie v bitvě u Rocroi je důležitý rok 1634 a královské nařízení o používaných formacích a vojenské organizaci. Dříve obří formace se zmenšila. Počet řad, ve kterých stáli jednotliví vojáci, se zmenšil na 10 mužů za sebou. Vznikla tak velice podobná pěchotní formace, kterou používaly i habsburské armády. Zatímco na konci 16. století byly ještě v taktice pěchotních formací značné rozdíly, v době bitvy u Rocroi vypadaly všechny formace prakticky stejně.
Španělské tercie si udržely po dlouhou dobu pověst neporazitelnosti. Původní velké formace tercií byly poraženy v bitvě u Neiuwpoortu v červenci roku 1600 (o té snad v některém z příštích článků) a reformované tercie právě v bitvě u Rocroi. Neporazitelné jednotky z nich nedělal pouze tvar a hloubka formace, ale hlavně celá organizace tercií a silný espirit de corps, odvaha a profesionalita vojáků, kteří ve formacích bojovali.
Moderní zpracování bitvy u Rocroi
Bitva u Rocroi byla vždy velmi atraktivním historickým tématem. Nefalšované hrdinství, se kterým se španělští vojáci postavili nepříteli téměř do posledního dechu, vždy mělo schopnost oslovovat i po několika stoletích. Odráží se to v několika různých zpracováních tohoto tématu literaturou odbornou i popularizační, filmem a obrazem. Jako inspirace tato bitva posloužila i současnému španělskému malíři Augustu Ferrer-Dalmau (*1964). Prostřednictvím jeho úporné snahy vznikají díla unikátní nejen realismem zachycené scény, ale i způsobem, kterým se Ferrer-Dalmau rozhodl zachycovat dobové reálie. Výsledkem je v tomto případě úchvatný obraz, situovaný právě do samotného závěru bitvy u Rocroi, kde španělští infanteristé očekávají poslední útok. Pečlivě vykreslené okolí, postavy i tváře vojáků vypovídají o tom, jak urputný boj se zde musel odehrát.
Bitva u Rocroi dostala i prostor ve španělském filmu Alatriste režíséra Agustín Díaz Yanes (v české distribuci pod názvem Kapitán Alatriste). Film na motivy literární předlohy z pera Arturo Pérez-Reverte velmi věrně zachytil dobové reálie a to jak vizuální, tak příběhové. Právě bitva u Rocroi byla finálem celého filmu, a dovršením osudů jeho hlavních postav. Zároveň to však byla jedna z nejlépe zpracovaných filmových bitev z doby třicetileté války respektive 1. poloviny 17. století, které byly doposud filmovému divákovi nabídnuty.
I když dějová linie filmu Kapitán Alatriste může v některých okamžicích působit poněkud rozvlekle, je právě bitva u Rocroi velmi dynamickou a realistickou podívanou. ( viz. http://www.csfd.cz/film/213331-kapitan-alatriste/ ) Ve finální scéně filmu může také divák zaslechnout skladbu La Madrugá – pohřební pochod zkomponovaný plukovníkem Abelem Morenem. Přímo pro film ji nahrála plukovníkova kapela 9. pěchotního regimentu španělské armády „Soria 9“, jenž je jednou z nejstarších jednotek španělské armády, a pokračovatelem tercie, která se bitvy u Rocroi účastnila.
- Guthrie, W.: The Battles of Thirty Years War. From the Battle of Wittstock to the Treaty of Westphalia. Westport 2003, s. 169 – 180
- González de León, F.: The Road to Rocroi: Class, Culture and Command in the Spanish Army of Flanders, 1567–1659. Leiden 2009
