Žižkova poslední bitva
Pohroma pro pražany a pověst o vozech s kamením
Ohledně střetu u Malešova, v němž Jan Žižka v roce 1424 coby slepý kmet na sklonku života drtivě porazil Svatohavelskou alianci, panuje mnoho nepotvrzených domněnek a spekulací. Stále ještě s naprostou určitostí nevíme, kde se bitva odehrála a v podstatě ani přesně jak… Známe ale příčiny, které k ní vedly a její důsledky. Oboje má společný leitmotiv a to nezpochybnitelnou ukázku Žižkova vojenského génia. Pojďme si přiblížit, jaké okolnosti k tomu vedly
Náš příběh se začíná odvíjet v okamžiku, kdy Jan Žižka začal budovat svaz, který tvořili bývalí spojenci táborů a pražanů. Postupně na svoji stranu získal celou řadu měst, šlechticů, ale i prostých lidí a pro dřívější spolubojovníky se tak stal hrozbou. Situace se jevila nejpalčivější pro pražský svaz, který se rozhodl neotálet a proti narůstající hrozbě zakročit. Ideální příležitost nastala na začátku léta v roce 1424, kdy se pražanům a jejich spojencům podařilo sevřít vojsko slavného vojevůdce v takřka beznadějném obklíčení v Kostelci nad Labem.
Ačkoliv byl v té době Jan Žižka již slepý, podařil se mu v pravdě husarský kousek a díky Hynkovi z Kunštátu přezdívaném Boček, jeho vojska nad ránem 5. června unikla a vydala se na ústup proti proudu Labe. Tehdy mu podruhé pomohl Hynek z Kunštátu, který pozdržel pronásledovatele domnělým jednáním. Zástupci svatohavelské koalice sice jeho lest prokoukli a odvážného Hynka zajali a uvěznili v Nymburce ale Žižka tím získal dostatek času, aby jeho vojsko mohlo překročit Labe a obejít nepřátelský Kolín. V té chvíli se však jeho náskok před pronásledovateli začal zkracovat a závěrečné střetnutí tak bylo nevyhnutelné. Když si nemohl zvolit, kdy k němu dojde, mohl alespoň vybrat kde, což bylo v danou chvíli zásadní. Jeho vojsko se stáhlo do krajiny v okolí tvrze Malešov, kterou jeho velitelé dobře znali a toho také využili.
Zkušení velitelé
Ke střetu, který se zapsal do dějin jako jednoznačná ukázka Žižkova vojenského génia, došlo dopoledne 7. června 1424. Po Žižkově boku v něm stanuli zkušení velitelé. Jak už bylo zmíněno, s okolním terénem byli dobře obeznámeni z předchozích vojenských kampaní. Jan Hvězda patrně v listopadu 1421 zdejší tvrz dobýval, Jan Roháč zase před tím podle mínění Petra Čorneje možná zastával funkci hejtmana v nedaleké Čáslavi. Její okolí jistě dobře znal i Viktorin z Kunštátu, bratr zajatého a do Nymburka internovaného Hynka Bočka, který ji bránil proti Zikmundovi Lucemburskému. Byli zde také bratři z Valečova.
K bitvě došlo v údolí, které si Žižkovo vojsko záměrně zvolilo za bitevní pole a kam nepřítele vlákali. Jednou z indicií, které ukazují na to, kde se střet skutečně mohl odehrát, je zmínka v kupní smlouvě z přelomu 15. a 16. století, která uvádí mlýny stojící v lokalitě Na bojišti. Ta musela být v té době situována buď u rybníka, potoka či říčky. Více se o okolí tvrze a vesničky Malešov dozvíte Bitva u Malešova pod lupou > Tvrziště Malešov a jeho okolí.
Masakr pražanů
Nejobšírněji popisují Bitvu u Malešova Staré letopisy české označované L a M. Problémem ale je, jak uvádí Petr Čornej v knize Jan Žižka, že pracují s přejatou verzí a jsou sepsány bezmála o sedmdesát let později, než se událost odehrála. Na jejich doslovnou přesnost tak nelze zcela spoléhat. Podle nich se Žižka opevnil na kopci nad údolím, kudy museli postupovat pražané přesvědčeni o tom, že prchá. Proto ani nepočkali, až dorazí jejich zadní voje.
Zde se také poprvé objevuje zmínka o pícních vozech naplněných kamením, kterými nechal údajně Žižka rozrazit řady nepřítele: „ ..vozy srazil k sobě a seřadil houfy, nejprve jezdce, pak i pěší. Potom vybral několik pícních vozů a přikázal je naplnit kamením, a ty postavil doprostřed houfu mezi jezdce tak, aby je nepřátelé nezpozorovali. Pak pustil polovinu pražanů přes to údolí a poslal na ně své jezdce. Pěší uprostřed mezi jezdci tlačili ty vozy. A když už se k nim přiblížili, přikázal pustit na ně shora ty vozy, a tak jejich šiky úplně rozbil. Potom dal na ně střílet z děl a svým lidem přikázal, aby na ně udeřili. Pražané, když jim jejich šiky nebyly nic platné, se obrátili na útěk a cestou strhávali s sebou ty, kteří táhli za nimi, a tak utíkali všichni.“
Faktem je, že jsou ostatní kronikáři v popisu toho, co se u Malešova skutečně odehrálo, daleko stručnější a žádné vozy nezmiňují. Více se o taktice spuštění naloženého vozu ze svahu na nepřítele dozvíte v příloze: Bitva u Malešova pod lupou > Kyselerův vynález? Pokud ponecháme stranou sporné užití vozů, následující dění, které popisují Staré letopisy české, už je bez problémů uvěřitelné. Masakr pražanů způsobila mohutná palba z horkých kusů, které patrně na chvíli ohromily protivníka, načež následoval výpad z vozové hradby strategicky umístěné na návrší. Obránci tak měli nespornou výhodu, jak pro střelbu, tak pro samotný útok. Nicméně i na straně pražanů bylo značné množství palných zbraní, protože kronikář Bartošek z Drahonic zmiňuje, že jim Žižka po bitvě odňal mnoho vozů s děly. Patrně ale byly v nevýhodném postavení, aby mohly z chodu zahájit účinnou palbu na vozovou hradbou opevněného nepřítele.
Jména padlých
Vojsko, které se z větší části skládalo z pražanů a jejich spojenců, tak utrpělo drtivou porážku. Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, družiníku Krále Václava IV. popisuje: „A po tom boji bylo v Praze i jinde velmi mnoho vdov a sirotků.” Ztráty na životech byly podle kronikářů na tehdejší poměry obrovské. Podle některých odhadů se jednalo o 1 200, nebo dokonce podle Bartoška z Drahonic a Starých letopisů českých 1 400 padlých převážně z řad pražanů.
Mezi padlými byla samá lepší jména. Například pražský korouhevník Petr Turkovec, dále rytíř Jan Hlas z Kamenice, Čeněk z Myšlína – syn bývalého místopurkrabího Pražského hradu Vikéře z Myšlína a vyšehradský purkrabí Hlaváč z Deštnice. Dále podle Bartoška z Drahonic: „Tři sta dvacet šest pražských hospodářů mimo cizince a pražské řemeslníky.“ Mezi ně se počítal například Prokop Závada, který byl významným staroměstským měšťanem, jenž se účastnil poselstva do Polska. Na straně radikálů potom padl Žižkův zeť Jindřich či Ondřej z Dubé. Kvůli sporným výkladům kronik je však předmětem spekulací, zda se jednalo skutečně o Žižkova zetě.
„Item zesrali se pražané u Malešova žitem“
Podle jedné z historek, které obestírají malešovskou bitvu, se členové pražského vojska, kteří se obávali, aby se s vojskem Jana Žižky nepopletli, opásali snopy žita a odlišili se tak od svých nepřátel. Ti totiž rovněž vyznávali utrakvismus a měli na korouhvích a snad i oděvech našit symbol kalicha. V důsledku fatální porážky pražanů se rozšířilo úsloví, že se pražané u Malešova „zesrali žitem“, jak je později také zachytili kronikáři. Užití rozlišovacích prvků není zcela běžnou záležitostí. V této době bylo běžné se na bitevním poli řídit podle hesla, nebo také směrem postupu vojska. Velice zjednodušeně tak byl nepřítelem ten, kdo stanul proti mně. Stěžejní také byla orientace podle korouhve. Nést ji bylo velkou ctí a zároveň i zodpovědností, protože její ztráta mohla znamenat fatální obrat v boji. Dal by se také zmínit zvyk přijímání posvátného kříže v okamžiku, kdy se křižáci rozhodli připojit ke křížové výpravě, ale zde má připevnění kříže na oděv spíš symbolický a duchovní charakter. Do stejné roviny lze potom klást i našití kalicha na oděv u utrakvistů. Primárně se tak nejednalo o rozlišovací prvek v boji, ale niterný projev sounáležitosti s danou vírou.
Velké finále
Poté, co se vítěz zmocnil bohaté kořisti, kterou naložil na vozy, a spočítal mrtvé, rozhodl se Žižka přesunout do Kutné Hory a obsadit ji. Podařilo se mu to buď ještě téhož dne, nebo o den později. Podle kronikářů při jejím obsazení vzala za své část města, která lehla popelem a byli také popraveni někteří horníci, co se zapojili do její obrany. Žižka potom pokračoval v úspěšném tažení proti pražanům, přičemž na jeho stranu přešla města Český Brod, Nymburk a Kouřim, která do té doby spadala do pražského svazu. Jeho moc rostla a připravoval se k tažení na Prahu, se kterou si chtěl vyřídit účty. Nakonec však, pro někoho snad překvapivě, uzavřel s pražským souměstím mír. Uvolnil si tak ruce pro tažení na Moravu, které spojilo všechny husitské svazy. Kdo ví, kam by tato výprava vedla, kdyby Žižka 11. října poblíž Přibyslavi nezemřel.
Bitva u Malešova pod lupou
Další zajímavosti, které se vztahují v bitvě u Malešova, si můžete přečíst po rozkliknutí odkazů.
Hledání Žižkova bojiště
Vesnice a tvrz Malešov se nacházejí na kraji svahu Písečného (výška 356 metrů n. m.), který obemyká vodní nádrž Vrchlice napájená stejnojmennou říčkou. Místní lidé v dobách Jana Žižky nazývali Vrchlici jménem Pách. Za Malešovem vytváří údolí, kde jsou dnes v jeho jižní části rybníky Prosík a Hamerský. Nemůžeme ale o nich s určitostí říct, že zde byly i za dob husitských válek, protože jsou poprvé zmíněny až na konci 15. století. Lokace mlýnů Na Bojišti zmiňovaných v článku je tak nejistá. Přesné místo tohoto střetu tak mohou s určitostí potvrdit až případné archeologické výzkumy lokality. Památník bitvy u Malešova je situován právě k rybníku Prosík. Mezi další zajímavosti se řadí to, že ve vesnici Malešov místní nechali zasvětit kostel Janu Žižkovi a je tak ještě připomínán v druhé polovině 16. století.
Vraťme se ale k tvrzi. Její obytná věž je unikátní v tom, že je doposud největším známým objektem tohoto typu na našem území. Poprvé je zmiňována v roce 1303 a v druhé polovině 14. století patřila měšťanské rodině Ruthardovců z Kutné Hory, kteří ji v roce 1411 prodali Václavovi Kladnému z Těchlovic. Jak bylo zmíněno v článku, na podzim roku 1421 ji oblehl patrně Jan Hvězda, který tak získal dobré povědomí o jejím okolním terénu. Dne 19. listopadu se Malešovští obléhatelům vzdali. O dalších osudech tohoto objektu si můžete přečíst ZDE.
V poměrně nedávné době prošla tvrz Malešov kompletní rekonstrukcí, která ji uvedla do podoby, jak by mohla vypadat na konci 15. století. Tvrz si můžete prohlédnout o některých víkendech, kdy vás provede sám majitel Ondřej Slačálek. Jedná se především o tradiční Dobývání Malešova, které se koná první zářijový víkend, nebo Advent na Malešově.
Podrobnosti si můžete přečíst na webových stránkách tvrze.
Žižka nebyl první...
Princip vozové hradby, jako defenzivní bojové taktiky, je asi každému jasný. Spory se však vedou o podobě vozů, které ji tvořily a od ní se potom odvíjí i jejich sestavení do hradby a následné využití v boji. Konstrukce se pravděpodobně vyvinula z vozu formanského. (Čtenáře můžeme navnadit tím, že se tomu bude věnovat jeden z budoucích článků.) Jinak je tomu však u takzvaných pícních vozů, které se užívaly v rámci zásobování. Název je odvozen od toho, že se v nich mimo jiné převážela píce pro koně. Proto byly ve srovnání s vozy formanskými podstatně lehčí konstrukce. Jejich podoba je zachycena na celé řadě vyobrazení, a tak si můžeme udělat poměrně jasnou představu o tom, jak vypadaly. Bočnice měly často skosené a vypletené patrně lýkem či loubky (naštípané proužky větví).
Vzhledem ke konstrukci je využití pícních vozů v boji krajně nepravděpodobné a při sestavení vozové hradby musely být zataženy buď do ní, nebo odstaveny mimo předpokládané bojiště. Proto je velice zajímavé, že by tak zkušený taktik, jako byl Jan Žižka podle kronikářů skutečně užil tyto vozy, když musel mít k dispozici vozy daleko pevnější, které užil k sestavení vozové hradby (pokud jich měl dostatečné množství).
Aby měl vůz potřebnou průraznost, musel být naložen poměrně slušnou vahou kamení. A je jasné, že čím byla vyšší, tím narůstala i pravděpodobnost, že to jeho konstrukce nevydrží. Navíc měly středověké vozy obecně poměrně malou nosnost. Asi je zbytečné zmiňovat, že předpokládaná trasa, kudy se vůz bude řítit, musela být pečlivě vybrána, aby nedošlo k převržení, i když hodně pomohlo, že vozy v této době ještě neměly řídící zařízení, takže nemohly prudce měnit směr pohybu. Další možnou variantou je také to, že byl typ vozu při zápisu z nepozornosti či neznalosti zaměněn…?
Taktika, při které se vůz naloží kamením a potom spustí na nepřítele ze svahu, není ničím novým. V díle Bellifortis ji zachytil vojenský teoretik a vynálezce Konrad Kyseler už před rokem 1405. Je ale na místě podotknout, že ne zdaleka všechny jeho navrhované „zlepšováky“ a vynálezy jsou z dnešního pohledu s tehdejšími materiály a technologiemi realizovatelné. Teoretické užití naplněných vozů, které jsou puštěny ze svahu, je dochováno i v díle Liber de arte bellica od Hartilebera a v Alte Armatur und Ringkunst Hanse Talhoffer z roku 1459. Zmiňuje také, že k prvnímu známému užití této taktiky došlo již v roce 1396 v bitvě u Nikopole. Pokud bychom přijali, že byla užita i v bitvě u Malešova, vyvstává zajímavá otázka, zda byl Jan Žižka s dílem Bellifortis a případně i s děním v roce 1396 u Nikopole obeznámen či nikoliv.
František Šmahel: Husitská revoluce, 3 Kronika válečných let, 1996
Ivan Hlaváček (ed.): Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981
Jaroslav Porák, Jaroslav Kašpar (ed.): Ze starých letopisů českých,1980
Josef Štefánek (ed.), Staročeské vojenské řády. Hájek, Vlček, Žižka, listy a kronika, Praha 1951
Petr Čornej: Jan Žižka, Praha 2019
Rostislav Vermoutek, Středověký vůz, Archaeologia Historica 8 1983 – 1, Brno
